Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 27. Poutníci

Zvolnili jsme chůzi. Postupně jsme se teprve vzpamatovávali z toho, co se před necelou půl hodinou odehrálo. Bylo to až k neuvěření, pořád se nás něco snažilo zabít. Vzepřelo se nás přece jenom pár oproti těm, kteří zůstali v táborech. Tak proč nám to stále dělat těžší a těžší? Takhle se odsud nikdo nedostane. Nebo že by jim šlo právě o tohle? Udělat z toho nemožnou věc?

„Nad čím přemýšlíš?"

Párkrát jsem zamrkala, má mysl už totiž delší dobu nevnímala dění kolem. Nedokázala jsem se skoro vůbec na nic soustředit, jen na těch pár proklatých otázek, jež mi neustále zahlcovaly paměť. Mé prsty lehce uchopily okraje kapuce a o kousek dál ji odtáhly z mého obličeje, aby mi tolik nebránila v rozhledu.

Tommy si spokojeně vychutnával odpolední svačinku a zjevně se ujal místa hlavního strážce. Zorným polem přecházel z jedné strany na druhou a pečlivě hlídal okolí. Silák s mudrcem vedli opodál rozhovor, do něhož byli oba hluboce ponořeni. Garredovi se ve tváři zračil zachmuřený výraz, nechápavě kroutil hlavou. Alex se mu nejspíš snažil něco neúspěšně vysvětlit.

Pohlédla jsem doleva: Ben se brodil závějemi a upřeně na mě hleděl s letmým úsměvem na rtech. Nadzvedla jsem obočí a uvažovala nad tím, zdali mi třeba nechce něco říct. Nejraději bych se plácla do čela, protože teprve po delším zírání na něj mi došlo, že se vlastně na něco ptal a čeká na odpověď.

„Ehm, promiň." Jo, tohle byla pěkně trapná situace. „Na co... Na co že ses to ptal?" zadrhla jsem se. Ugh. Podejte mi někdo lopatu, zakopu se pořádně hluboko pod všechen ten sníh a raději už nikdy nevylezu. Přesně tak.

„Nó," řekl protáhle. „Já jen, že jsi vypadala smutně, a tak jsem chtěl vědět, jestli tě třeba něco netrápí – nebo tak něco."

„Jsem v pořádku," odvětila jsem klidně, ale lhát mi moc nešlo. Obzvlášť ne jemu. „Vlastně," rozmýšlela jsem se.

„Ano?" zbystřil.

„Myslíš, že se odsud vůbec někdy dokážeme dostat? Co když hledáme nemožné?" vychrlila jsem jako odpověď otázky. Zkrátka jsem to už prostě někomu říct musela.

„Páni, " vydechl, „kam se poděla ta optimistická Kate? Vždycky jsi to přece byla ty, kdo nás přesvědčoval o nemožném. Když se ztratil Alex a Tommy. Pamatuješ?"

Přikývla jsem. Pamatuji si to, jako kdyby se to stalo včera. Což je vlastně tak nějak pravda. Minulou noc jsme si prošli peklem, abychom tady nyní mohli bloudit zimou. Úžasný.

„Běžela jsi dál, ačkoliv jsme my chtěli zastavit, pomalu to vzdát..."

„Ale tady jde o něco jiného, celý ten projekt Reborn –"

„Je zkrátka špatný," doplnil mě, „ale to není důvod k smutku, ne? I přes to všechno totiž nejsi sama. Máš nás."

„Má recht, se mnou je život hned krásnější!" ozval se zepředu Tommyho hlas, jehož majitel už zřejmě dojedl, a tak o sobě musel dát vědět.

„To víš, že jo, si to bez tebe vůbec neumím představit," drkl do něj loktem Garred, který se k němu připojil, takže šli nyní vedle sebe.

Alex zůstal o pár kroků dál. „Počkat!" zvolal náhle, div jsem se nelekla.

Všichni jsme uposlechli a Tommy už si automaticky začal dávat ruce nad hlavu v obraném gestu. Mudrc se nevinně začal chechtat a skokan po chvíli pochopil, že žádné nebezpečí nehrozí. „Fakt vtipný, vyděsil jsi mě!"

„Promiň, jen jsem chtěl říct, že bychom se už měli utábořit. Tady je to trochu pod kopcem a stromů je zde taky habaděj. Po včerejšku si delší odpočinek zasloužíme, co říkáte?" nadhodil a už pouze v jeho výrazu bylo jasně znám, že si nepřeje nic jiného, nežli provozovat jedinou činnost, a to spánek.