Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 28. Zamrzlá řeka

(Flashback)

Znuděně jsem se opíral o kmen stromu a pozoroval spící přátele, kteří byli roztroušeni všude kolem ohniště. Přihodil jsem pár menších větví, jež se jevily dostatečně suché, do ohně a vrátil se na své stanoviště, odkud byl ten nejlepší rozhled. Slunce pomalu zapadalo, sníh se sem tam zablýskl a já přemítal nad tím, kolik hodin bych měl ještě přibližně vydržet, než bude třeba vzbudit někoho na vystřídání.

Oči se mi klížily. Alex by měl být vzhůru se mnou a případně do mě kopnout, abych neusnul ve stoje, ale bohužel v tak znaveném a špatném stavu, ve kterém se nyní nacházel, by mi byl úplně k ničemu.

Povzdechl jsem si a z nekonečné nudy si chtěl začít stavět sněhuláka. Pak mi ale došlo, že by to při hlídkování nebyla zrovna nejideálnější aktivita. Raději jsem tedy nastražil uši a věnoval se tomu, co bylo třeba. Zkusil jsem si vyčistit hlavu, zpomalit dech a vnímat zvuky společně s okolní přírodou.

Ptactvo už dávno utichlo, stejně tak jako celý les. Neslyšně se z nebe snášel i sníh. Zdálo se mi, jako kdybych najednou vnímal samotný čas pomaleji.

I lovci jsou přece lidé, třeba si dali na chvíli voraz, napadlo mě. Jenže přesně v ten samý okamžik k mým ušním bubínkům doputovalo nepříliš hlasité zapraskání větviček. Neustále jsem si v duchu opakoval, že musím zůstat v klidu a nedat nic najevo. Uvolnil jsem napjaté svaly a nenápadně pootočil hlavou do obou stran.

Nic.

Mám vzbudit Bena, který leží nejblíže? Nebo je mám všechny probudit naráz, abychom hned nato vyrazili na útěk? Raději ne. Nebyl jsem si přece jistý, zdali to lovci jsou. Co když to ale bylo nějaké další zmutované zvíře?

Při této myšlence mi přejel mráz po zádech, úplně jsem si představoval, jak za tím stromem, kde jsem nyní stál, nějaké zvíře číhá a je připravené zaútočit. Ovládal mě tísnivý pocit, protože si má palice právě uvědomila, že jsem se právě za tento strom stále nepodíval.

Bohužel jsem to ale udělat musel.

Odlepil jsem se proto od kmenu a opatrně jej obešel s nožem připraveným před sebou. Ale k mému udivení – ani za stromem se nikdo nenacházel. Odfrkl jsem si. Asi začínám být paranoidní, prolétlo mi hlavou. Se značnou úlevou jsem znovu zastrčil nůž, napřímil se a otočil... a pak jsem zůstal stát jako opařený.

Přímo přede mnou, mezi hustými větvemi protějších zasněžených smrků, někdo stál. Zaraženě jsem se na něho díval. Ten někdo neměl oblek lovců, ani plynovou masku – dokonce to ani nebyl on, ale ona.

„Hej!" zvolal jsem tiše. „Co jsi zač?"

Vyděšeně sebou trhla, když si uvědomila, že o ní vím. Vmžiku se otočila a dala se do běhu. Po jejím náhlém rozhodnutí zbylo jen pár pohybujících se větví, z nichž postupně spadávala nepatrná část bílého prašanu. V té chvíli mi bylo jedno, jestli toho budu později litovat. Bez většího uvažování jsem se rozběhl za ní.

Třeba je někde poblíž další skupina? Co tam vlastně dělala? Špehovala nás? Možná nosí informace lovcům. Ať už byl její důvod jakýkoli, něco mi říkalo, že bych ji za žádnou cenu neměl nechat uniknout. Ale ouha! Nějak jsem nepočítal s tím, že bude tak rychlá. A navíc měla značně velký náskok.

„Počkej!" zkusil jsem na ni opět zavolat. Ona se ale pouze na zlomek vteřiny ohlédla, a pak zrychlila ještě více.

Mé rty vykouzlily úsměv, když jsem v dálce zpozoroval menší skalní útvar, který jsme s ostatními míjeli cestou sem. Ona si ho ale všimla pozdě a naběhla mi tak rovnou do pasti. Trochu mě děsilo, že úplně stejný trik na nás tehdy použili vlci. Ale alespoň fungoval – dívka nyní stála před vysokou skalní stěnou obehnanou velkými balvany. Pro skokana, jako jsem byl já, by to byla hračka, ale pro ni to byla konečná.