Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

EPILOG

Skleněný výtah se otevřel. Silná zář mě naprosto oslnila. Hlasy všude kolem. Kdosi mě popadl za paži a zvedl mé tělo na nohy. Postupem času jsem se začínala vzpamatovávat. Někam mě vedou, prolétlo mi hlavou, ale kam? Dva muži v bílém, vedle další. Bílé stěny. Dlouhá chodba.

Pohltil mě zmatek a strach.

„Kde je Alex? Kde je můj bratr?"

Odpovědi se mi nedostalo. Místní vzduch byl jiný, motala se mi hlava.

Zničehonic jsem seděla na křesle. To jsem byla snad mimo? Nikdo už mě nedržel, ale ti muži stáli pořád poblíž. Spatřila jsem nějakou mladou ženu, zřejmě doktorku. Vzápětí jsem ucítila slabou bolest v levé horní končetině, pootočila jsem hlavou. Dávali mi jakousi injekci. Automaticky jsem s sebou trhla a začala se vzpírat.

„Podržte mi ji, prosím," řekla ta žena. Muži mě opět pevně uchopili. Vystrašeně jsem na ni pohlédla. „Neboj se, děvče. Teď už bude jenom dobře."

Neměla jsem na výběr. Uvolnila jsem svaly a žena pokynula mužům, aby mne znovu pustili. Na vedlejším křesle někdo ležel, chtěla jsem se podívat, zdali to není někdo z nás, ale sotva jsem se zvedla, odmítavě mě zatlačili zpátky do sedu. Vše bylo neustále lehce zamlžené. Pohlédla jsem z okna, tolik světla... strašně to pálilo, nechápala jsem proč.

Znovu mimo svět.

Posléze si vybavím jen další cestu bílou chodbou, během níž se přímo naproti mně objevily tři postavy: další dva muži a vedli vysokého černovlasého chlapce. Garred, objevilo se mi v hlavě jeho jméno. Ten, který nás zradil. Ten, co se projevil jako srab a vběhl do výtahu, aby si zachránil krk.

Agrese mě naprosto ovládla a já se svým hlídačům rychlým pohybem vyvlíkla. Rozběhla jsem se směrem dopředu, k silákovi.

„Kate, Kate! Promiň, vážně, ne, ne-"

Nenechala jsem ho mluvit, začala jsem do jeho hrudi mlátit pěstmi. Vybíjela jsem si všechnu to zlost, všechny ty pocity a nechuť vůči němu. „Lhal jsi nám! Ty jsi celou tu dobu nic neřekl! Neřekl jsi ani slovo!"

Znovu jsem se napřáhla, ale byla jsem zadržena jedním z těch mužů. Sykla jsem bolestí, tentokrát jsem ji pocítila na krku. Nepřátelský a naprosto zklamaný pohled jsem na Garreda upírala tak dlouho, dokud mé tělo neochablo a já se nepropadla do tmy.

...

Zář ozářila koruny stromů. Les. Ta nejkrásnější příroda. Klečela jsem na mýtině plné květin, jejich vůně byla skoro omamná. S úsměvem na rtech jsem vila věneček a zpívala si při tom písničku.

„Když už není cesty zpět. Běž tam, kde sněhový je svět. Můžeš dlouho žít, když budeš svoji mapu mít. Mezi dvěma vrcholky hor, přečkáš i děsivý mor. Tam v tom širém údolí... "

„Proč zpíváš tak smutně?"

„Vůbec nevím, Bene. Dokonce si ani nevzpomenu, odkud tu píseň znám. Jako by mi najednou naskočila v hlavě, divný," odvětila jsem mu a pustila se do zakončení věnce.

„Hm... divný."

„A víš, co je ještě divnější? Zase jsem to neodhadla dobře," pokrčila jsem rameny a zvedla k tomu hotový věneček. „Je mi větší, zase." Vzápětí jsem se šibalsky pousmála a přiblížila se k němu, abych mu jej nasadila na hlavu. No vida, jemu seděl perfektně.

Krapet si ho poupravil a úsměv mi oplatil. „Sluší mi, že?"

„A jak," přikývla jsem a spokojeně jsem si znovu lehla mezi květiny. Povzdechla jsem si, bylo tu přenádherně. Ben se nade mě naklonil a vtiskl mi letmou pusu do vlasů.

„Myslím, že je čas," zašeptal zničehonic sklesle.

„Čas na co?" zeptala jsem se.

„Probudit se," odvětil mi a než jsem nad tím stačila jakkoli více popřemýšlet, otevřela jsem oči.

...

A mé probuzení znovu přivolalo ony svíravé myšlenky na to, co se vlastně stalo. A co se teprve stane.

Ta bolest nešla popsat slovy, ale věděla jsem, že se mísí s dalšími pocity. Nepochopením, smutkem a hlavně s láskou, od které jsem byla odtržena ještě dříve, než mohla vlastně pořádně započít. Prázdný pohled se odrážel v očích nás všech.

Dokážeme se s tím vůbec někdy smířit?

Bylo načase odhalit pravdu a zjistit, kdo jsme a proč nás do sektorů vlastně uvěznili.

„Kate, spíš?" zaslechla jsem Alexe. Tommy se nepřítomně choulil na kraji sedačky, kroutil hlavou. Garred tady s námi nebyl, museli ho od nás zřejmě izolovat, jinak bych se asi znovu neudržela. Tolik nás ranil.

„Ne, už ne," zašeptala jsem a do očí se mi znovu začaly hrnout slzy.

„Co s námi udělají? Co s námi bude?" jeho hlas se třásl, tenhle mudrc nikdy moc silný nebyl, a proto jsem, i přes všechen ten strach, věděla, jak mu musím odpovědět.

„To nic, budeme v pořádku, slibuji."

Věděl, že lžu. Nikdo jsme neměli tušení, co se s námi stane. Nikdo.

„Dobře," odpověděl mi. Zkrátka to potřeboval slyšet.

„Hlášení: mluví k vám pilot, brzy budeme přistávat," ozvalo se z nějakého reproduktoru. Oči jsem měla stále lehce zamlžené, ale i tak jsem pohlédla z malého okýnka vrtulníku a překvapením jsem zůstala nehybně sedět, když onen hlas řekl poslední větu.

Byla to tři slova. Zřetelná, ale přesto tak tajemná.

Kdo ví, co všechno se za nimi doopravdy skrývalo.

„Vítejte ve Městě."

~ KONEC PRVNÍ KNIHY ~

Inu, když už jsme u toho epilogu, chtěla bych zde poděkovat každému, kdo dočetl až sem. ♥

Krapet matoucí konec, že? :D Zajisté již moc dobře víte, že je to taková moje specialitka. Ráda píšu tímto stylem, protože vím, jak silná a kreativní dokáže být vaše představivost. Druhá kniha přinese mnoho nečekaného a nového. ♥

Budu moc ráda, pokud se rozhodnete doprovodit zdejší postavy po jejich další cestě, která teprve započala, a budete pokračovat ve čtení.

Takže jste tedy na úplném konci první knihy. Poslední slova epilogu dozněla a já vám ještě jednou mnohokrát děkuji za vaši podporu a za to, že tu se mnou jste.

„Víte, nejsou to jenom slova a stránky. Jakožto jejich autor mohu s klidným srdcem říct, že tvoří skutečný svět plný možného a nemožného. Jsou totiž mojí součástí."

­– Mia Valeska

♥