Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 40. Bez duše

Kdo ten pocit nezažil na vlastní kůži, nemá nejmenší šanci pochopit ho. Bylo to bolestivější než tisíce obyčejných ran, protože tahle rána, tahle jediná rána, ta mi dokázala vzít úplně všechno. Veškerý cit, myšlení, duši. Zbylo jen tělo, prázdná schránka, putující zdevastovanou krajinou po boku pár přihlížejících osob.

Ty osoby dlouhou dobu mluvily, dokonce i nyní, bohužel se mi jejich hlasy zdály jako ozvěny. Někde daleko, skoro jako v jiném světě. Kde jsem byla vlastně já? Vše, co jsem viděla, byla smyčka. V hlavě se mi Benova smrt přehrávala stále dokola, bylo to jako prokletí.

„Už nevím, co jiného bych měl říct. Hodiny s námi nekomunikuje."

„Ani já ne, Tommy. Je na tom špatně, možná bychom ji prostě měli nechat být."

„Já se ale nechci přestat snažit, Garrede. Nehodlám se koukat, jak se moje sestra trápí, vždyť se v těch svých myšlenkách brzo utopí..."

„Já třeba stále nedokážu uvěřit tomu, co se na tom mostě stalo. Jak se tomu šílenci podařilo dostat do velení? Jak je přesvědčil, ať s ním zůstanou a pomohou mu v budování skupiny? A pak to nejhorší. On zabil někoho z nás, jako by na životě vůbec nezáleželo. Vůbec. Tohle si Ben nezasloužil."

„Nemá ani špetku lítosti."

„Ona to ale nese nejhůř, měli bychom zůstat silní kvůli ní. Ale upřímně, kluci, i jako silák mám city a tohle je... i na mě moc."

„Věříte mu, že východ není?"

„Ani náhodou. Možná řekl, že neexistuje. Možná tvrdil, že to viděl na vlastní oči, ale já mu už nevěřím ani nos mezi očima. Myslím si, že jim to pouze nakukal, aby s ním zůstali v Sektoru 11 a nechtěli odejít. A taky, nevím jak ty, Alexi, ale já v konec sektorů zkrátka věřím. Prostě... existuje, musí."

„U věží jsme se moc nezdrželi, ale pár hodin cesty nám zbývá. Všichni toho máte určitě dost, pro dnešek bych dal padla. Jediné nebezpečí je uvězněno za řekou, takže se v klidu utáboříme tady. Alexi, ty bys to tady mohl připravit a já s Tommym dojdeme tam k těm pár stromům pro dřevo. Berete?"

„Hm, tak to bude asi nejlepší. Jenom to dojdu říct sestře."

Někdo mi položil ruku na rameno. Hleděla jsem na špičky bot.

„Kate, na noc zůstaneme tady, ano? Můžeš si už sednout nebo..."

„Já," zachraptěla jsem, hlas se mi třásl. Netroufala jsem si zvednout pohled, ale i tak jsem poznala mého bratra. „Půjdu se projít." Nečekala jsem na nic, otočila jsem se na patě a rozešla se mezi rozbořené domy. Tommy na mě nejspíš cosi zavolal, ale já chtěla být prostě jen na chvíli sama. A tak jsem šla dál a dál.

Vyšel měsíc a ochladilo se. Vzpomínala jsem na minulou noc, kdy mě Ben objal. Už tehdy jsem mu to chtěla říct, vlastně už dávno. Jsem srab, můžu si za to sama. Zastavila jsem kroky a pohlédla vzhůru. Bude moje utrpení nekonečné jako hvězdná obloha?

A pak se ozvala rána.

Jako když spadne něco těžkého. Lekla jsem se. Třeba se ulomil kus tašek na střeše nějakého domu? Propadl se strop? A pak znovu, jenže tentokrát se ke zvuku přidal stín. Mihl se přímo přede mnou rychle jako blesk. Spatřila jsem ho v jedné uličce mezi ruinami. Zničehonic se objevil znovu. Byl jako nějaká postava, co běží nocí.

Ben?! Nebo možná i Faith či Ralf?! Zmateně jsem se rozhlížela, určitě zmizel v té uličce. Teď není času nazbyt, ať je to kdokoli, nesmím ho ztratit. Musím běžet za ním! „Počkej!" vykřikla jsem, zněla jsem pořád hrozně. Bylo to spíš vypísknutí než hlasité zvolání. „Kde jsi?!" Tohle už bylo lepší a zřetelnější.