Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 11. Vítejte v Sektoru 4

Nákladní auto jelo drkotavou cestou poměrně velkou rychlostí. Přelétávala jsem pohledem po všech kolem, všichni jsme na sobě měli totéž oblečení: zelené maskáče, hnědé boty a černé tričko anebo mikinu stejné barvy. V táboře musel zkrátka každý jedinec nosit to samé.

Po krátkém představení jsme raději zůstali potichu a já přemítala nad tím, co si mám o Garredovi vlastně myslet. Jediné, co nám zatím sdělil, bylo to, jak se jmenuje a že je silák. Vím, docela vtipné označení, ale údajně se těm, kteří pro změnu trénují svoji sílu, takto říká.

Ben byl toho názoru, že by se nám jeho fyzická energie mohla hodit. Já jsem s Tommym a Jeremym nic nenamítala, tudíž jsme tím pádem odsouhlasili, že se k nám může opravdu přidat a putovat po našem boku.

„Jak jen to bylo, hm... Kate?"

Otevřela jsem oči, spánek ke mně sice nezavítal, ale alespoň jsem si chtěla trochu odpočinout předtím, než – no, zkrátka vyskočíme z náklaďáku jako ninjové a začne nám jít doopravdy o život. „Ano, Garrede?"

„Co to ten tvůj kámoš provádí?" zeptal se hlubokým hlasem, který perfektně seděl k jeho staršímu vzhledu. Kdyby nebylo jasné, že práh dospělosti nepřekročil, neměla bych nejmenší šanci uhádnout jeho věk správně.

Až po jeho otázce jsem se rozhlédla. Jeremy s Tommym spali, tudíž mi došlo, že musel myslet Bena. Můj zvídavý pohled našel chlapce u odhrnuté plachty, za níž vykukovala zeleň. Stromy, příroda, volnost. Pro někoho, kdo strávil téměř celý život v izolaci, to působilo až neuvěřitelně. Ani jsem si nevzpomínala, kdy se mi naposledy naskytla ta možnost nadechnout se vůně lesa.

Ben plachtu jednou rukou přidržoval a druhou cosi vyhazoval směrem do vysoké trávy u lesní cesty. Pak znovu – a znovu.

„Fakt netuším," odvětila jsem a zkusila na našeho nejstaršího skokana potichu zavolat: „Hej, to nemůžeš odpočívat jako ostatní?"

Povedlo se mi upoutat jeho pozornost a on se konečně otočil. „Bylo tady tolik munice, nábojů... Myslíš, že je dobré to tady těmhle vrahům nechat?"

Spousta beden zela prázdnotou. Chytré.

„Dobrý nápad," přikývl Garred. „Jestli máme možnost uškodit jim alespoň takhle, jsem pro."

„Ta munice, co mají ve zbraních, jim dlouho nevydrží. Budou se muset vrátit dříve do tábora, což nám získá čas navíc," dodala jsem, načež má záda omylem narazila do jedné z beden – dopravní prostředek prudce zastavil.

Běžce a mého bráchu to probudilo. Oba začali zmateně těkat očima po tmavém prostoru. Ben zatáhl plachtu a Garred byl první, kdo se odvážil promluvit: „Myslíte si, že už jsme na konečné stanici?"

„Nemám tucha," zašeptal Jeremy, a nato jsme uslyšeli vzdálené hlasy.

„A jste si jist, pane?"

„Ano, nějaký pohyb jsem zahlédl, nasaďte si masky a vezměte si zbraně. Západní brána není daleko, mohl by to být on."

„Ten ze Sektoru 10, pane?"

„Přesně tak, pojďte!"

Náklaďák se zhoupl, jak z něj několik lovců vyskočilo naráz. Hlasy se rychle vzdalovaly a já si nasadila batoh na záda. Hrnec jsem do něho cestou naštěstí nacpala, a tak nyní nedělal takový hluk. Pohlédla jsem nejistě na ostatní, ignorovala husinu na pažích a strach.

„Teď máme nejlepší šanci." Ben opatrně odtáhl plachtu a vystrčil hlavu ven. „Nevím, kolik jich uvnitř zůstalo, ale dva určitě. Vidíte tu vysokou trávu? Je tam za ní hluboká strouha, ani ne dva metry daleko. Navrhuju se tam dostat."

„Jak myslíš, ale co když nás ti uvnitř zahlédnou?" Na chvíli jsem se zaposlouchala – vypadalo to, že jsou opravdu jen dva a vedou spolu rozhovor.

„Když se nám to povede potichu, tak nás neuvidí. Neví, že tady jsme a navíc jsou do toho mluvení tak zabraní, že je určitě v blízké době nenapadne zkontrolovat nákladní část. Jdu první."

Než mohl kdokoli znovu něco namítnout, Ben ladně vyskočil, neodpustil si kotoul a skončil ve strouze za vysokou trávou. A to vše během pár vteřin.

„Teď já!" odstrčil nás Tommy a chtěl se rozběhnout k plachtě, Jeremy ho ale chytl za límec trika a strhl ho zpátky. „Co se děje?"

„Tohle sis zapomněl," řekl a podal mému bratrovi batoh s jeho věcmi.

Mladý skokan se poškrábal za krkem a nervózně se usmál. „Aha. Díky."

„A tohle dones i tomu druhému," dodala jsem, když jsem si všimla i Benova batohu nedaleko nás, „vy dva jste úplně stejní."

Tommy popadl oba batohy a pokrčil rameny. „Uvidíme se ve strouze!" Vzápětí se připravil na seskok a za chvíli nám zmizel z dohledu.

...

Brzy jsme všichni úspěšně leželi přikrčeni ve svahu a pozorovali dění kolem. Nikdo další si naštěstí nic nezapomněl. Lovci byli během chvíle zpátky. Podle toho, co říkali, nám došlo, že to musel být planý poplach. Došli až k náklaďáku a jeden z nich si sundal masku – poznala jsem jejich velitele Waltera. „Však se nemůže schovávat věčně, musíme hledat dál!"

„K čemu jsou?" zamumlal potichu Tommy.

„Co myslíš?" chtěl vědět Jeremy, jenž ležel nehnutě vedle mě.

„Ty plynový masky. Mám takový dojem, že je nemají jen kvůli zastrašujícímu dojmu."

Automaticky jsme se všichni podívali na Bena. Jestli to mohl někdo vědět, tak ten, jenž už se s lovci dříve setkal.

„Jedním z důvodů by mohl být pás kyselých dešťů, co se nachází kolem jižní brány. Toxické látky ve vzduchu, tím jsem si jistý," vysvětlil nám.

„Ale nám se nic nestane, že ne?" zděsila jsem se.

„Když se budeme držet od jižní brány dál, tak budeme v pohodě."

Ozvalo se zavírání dveří náklaďáku. Brayen Walter musel dát rozkaz k odjezdu.

„No jo, ale proč je nosí pořád?" napadlo Jeremyho.

Garred se zamyslel. „Možná jsou i neprůstřelné."

„Jako vážně? A kdo by po nich asi tak střílel? Sami máme jenom dvě malé pistole, jež máme v plánu využít pouze v případě nouze," připomněl běžec.

„Pravda," pokračoval silák, „jen dvě malé pistole a tenhle krásný samopal." To dořekl a vytáhl zbraň, kterou měl schovanou pod mikinou.

„Děláš si srandu?!" zvýšil nechtěně Ben hlas. „Víš alespoň, jak se s tím zachází?"

„To sice ne, ale pokud budou lovci dostatečně blízko, nezkušenost by neměla být problém," pousmál se spokojeně.

Vzápětí k mým uším dolehlo nastartování motoru, a to mě donutilo zvednout oči. Vůz se již pomalu, ale jistě vzdaloval. Převalila jsem se na záda a oddechla si. Bylo těžké uvěřit tomu, že nám to vyšlo.

Byli jsme uvnitř Sektoru 4.