Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

ČÁST ČTVRTÁ ~ HLEDÁNÍ KONCE

Cvaknutí dveří.

Možná bych měl přece jenom něco říct...

Nastartování hlasitého motoru.

Měl bych to vzdát a vrátit se...

Pocítil jsem pohyb.

K sakru, ne! Přece nejsem srab!

V tu chvíli se vůz rozjel a už nebylo cesty zpět.

...

„Pokud na to dojde, jsi mrtvý. My oba."

Vážně? Teď mě spíše trápila nepohodlnost plynové masky.

„Mě hodí do kádě se žraloky."

Mít tu možnost promluvit, něco bych mu řekl. Ten vůl do toho mikrofonu strašně funěl.

„A tebe rozkrájí do salátu."

Jdi do háje, pomyslel jsem si, ačkoliv marně.

„Mám rád salát."

To jako fakt?

„Chápu, že nemůžeš odpovídat, protože jsi v jednou autě s těma namakanýma týpkama, kteří ani netuší, že se mezi ně vmísil obyčejný puberťák. Ale řekl jsem si, že by ti mohlo být cestou smutno, snad to sluchátko funguje, štyloval jsem to celej večír. Doufám, že platí to, cos mi za to slíbil?"

Protočil jsem očima.

„Měsíční zásoba všeho, na co si ukážu. Plus mi pomůžeš s pár věcmi, že? Co? Promiň, a jo vlastně. Ty nemůžeš mluvit."

Fajn. Imaginární zápisník připraven. Takže, píšu si: pokud se drze a vzdorovitě mstíte, do akce se ZAKAZUJE zvát kámoš. S největší pravděpodobností je to idiot.

Možná je to taky tím, že mám kámoše jen jednoho, ale to odbočuji.

„Musím na chvíli pryč, volají mě. Ozvu se přibližně, až budeš v sektorech."

Ano!

„Hej, ty tam vzadu! Proč si tu masku na cestu nesundáš?"

Ne!

Panebože, co jsem komu provedl? Jako udělal jsem spoustu špatných věcí, nelegálních, trestných, ale... to nemohu mít alespoň na pár minut klid? Šedovous hleděl přímo na mě, přilákalo to dokonce pozornost pár dalších 'lovců' nebo jak si to říkají. Měla to být inkognito mise, jestli se ale prozradím už při cestě tam, bude to konec.

A přitom mi šlo jen o jednu jedinou věc. Dobrou věc.

Najednou se mé tělo nahnulo na stranu, jelikož se vůz prudce zastavil. Upoutalo to pozornost všech, tudíž mě nechali naštěstí napokoji. Na moment se nic nedělo, ale vzápětí se dveře otevřely. Dokázal jsem to. Teď se jenom nenápadně odtrhnout od ostatních a začít s hledáním. Tak jo, to zvládnu.

Hnali nás rychlým krokem dlouhou chodbou. Bylo zatraceně těžký nic neříct, zůstat zticha a být neviděn. Nesmím se prozradit, nemám tady co dělat, opakoval jsem si neustále v duchu. Začal jsem zpomalovat, až jsem se dostal za posledního muže, a když jsme míjeli dveře s nápisem: Oddělení L3, v co nejkratším čase jsem vklouzl dovnitř.

S úlevou jsem si oddechl, ještě ale nebylo po všem.

„Hej! Jak to jde?!"

Srdce se mi rychle rozbušilo. To se neumí ozvat tišeji a musí hned řvát jak na lesy?! Vydechl jsem, rozhlédl se po místnosti, abych se ujistil, že jsem sám a vzápětí jsem konečně do miniaturního mikrofonu odpověděl: „Jestli se odsud dostanu, poletíš z okna." Mluvil jsem opatrně, nejraději bych řval a začal s obvyklými nadávkami, bohužel se ale mohl kdykoli objevil nějaký hlídač, a to jsem riskovat nemohl.