Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 12. Směr: západ

Les kolem utichl a my po chvíli shledali za bezpečné vydat se na cestu. Vyzdvihla jsem se na nohy a srovnala si těžký batoh na zádech. Garred si zkoumavě prohlížel svou ukradenou zbraň a ve tváři se mu mihl škodolibý úsměv – znali jsme se ani ne půl dne a už mě děsil.

Jeremy s Tommym něco řešili a Ben okolo nás chodil v kruhu a očima tápal po černém lese.

„Tak kudy, znalče?" dal se do řeči silák.

Zelenooký skokan v okamžiku zastavil. „Chtěl bych vám toho hodně vysvětlit a sdělit vám, co všechno jsem už na tomhle místě zažil. Na to bude ale dost času ráno. Moudré by teď bylo pokusit se najít jakýkoli úkryt. Odhaduji, že jsou tak tři hodiny ráno a určitě se vám nechce chodit po takovém nebezpečném místě po tmě."

„Souhlasím," dal mu Jeremy za pravdu. „Ale jakým směrem půjdeme?"

Ben se překvapivě otočil tam, kam jsme viděli odjíždět lovce.

„Ne!" zděsil se Garred. „Zbláznil ses? Půjdeme jim přímo naproti!"

„Klídek, siláku," přidala jsem se. „Má pro to určitě nějaké logické vysvětlení." Alespoň v to doufám. Všichni jsme na Bena zvídavě pohlédli.

„Jasně, má pravdu," začal. „Zní to opravdu jako blbost, ale zkusím vyjasnit, proč zrovna tudy. Musíme se, jak víte, dostat ze Sektoru 4. Toto místo má čtvercový tvar a čtyři východy – brány. Našel jsem jižní, ale ta je příliš nebezpečná, všude jsou radioaktivní jezera a právě ty kyselé deště. Jenom blázen by se vydal na jih. Od východní zdi jsme odděleni srázem – tam mě nedávno chytili lovci. Můžeme risknout severní bránu, ale pokud jsme už blízko západní, měli bychom toho využít."

„A jak víš, že jsme u západní brány?" nedocházelo Garredovi, a tak se krapet mračil, jak se tomu snažil přijít na kloub.

„Říkal to přece Walter, asi tam předtím zahlédli toho ze Sektoru 10. Dovezli nás určitě skoro k východu, opravdu se chcete trmácet na úplně jinou stranu?"

„Něco na tom bude," zamyslel se Tommy, „pokud budeme dostatečně nenápadní, můžeme bránou proklouznout. Já jsem pro."

„Já taky," přikývla jsem s jistotou, „přece jenom brzy zjistí, že jim zmizela munice. Většina z nich se vrátí pro další zásoby a v terénu jich zbude pár. Hraje nám to do karet, opravdu bychom měli jít na západ."

Ben nám věnoval upřímný úsměv, určitě byl rád za naši podporu. Jeremy nakonec souhlasil také a vzápětí jsme se tedy vydali na cestu. Jediný Garred byl proti, ale nechtěl se od nás oddělit, tudíž se jen urazil a zůstal zticha.

Vkročili jsme do hlubokého a temného lesa. Najít úkryt na noc se zdálo skoro nemožné. Sem tam zapraskaly větve, občas se ozvaly podivné zvuky. Foukal vítr, který přenášel spadané listí. Stíny kmenů díky mé představivosti ožívaly. Špatný pocit mě zcela ovládl, zeptala jsem se proto Bena na možný výskyt zvířat na tomto místě.

„Povím ti to až ráno, teď to opravdu slyšet nechceš," zněla jeho odpověď. Přejel mi mráz po zádech, Ben se neustále rozhlížel na všechny strany, jako kdyby na nás mohlo ze tmy něco vyskočit, a to mě děsilo daleko víc, nežli můj dosavadní strach ze stínů.

Jeremy s Tommym šli před námi a vedli přátelský rozhovor o – moc dobře jsem to nepostřehla, ale zaslechla jsem slova jako: kuře, padák a lívance. Těšilo mě, že si rozumí. Jejich uvolněná nálada mi pomáhala nemyslet na všechny ty starosti ohledně útěku.

A Garred? Ten značně zaostával a do mluvení mu také zrovna nebylo. Mrzelo mě, že se od nás držel dál. Silák byl zkrátka tvrdohlavý jako Ben, ale zároveň se mu ani trochu nepodobal. Můj pocit z něho nebyl vůbec dobrý, a jak mi myšlenky plnily hlavu, napadla mě jedna nejasná věc.

„Garrede?" oslovila jsem ho a ohlédla se na něj. Když zvedl zrak, pokračovala jsem: „Jak jsi vůbec věděl, že dnes – pak mi došlo, že už je vlastně po půlnoci – tedy včera... zkrátka, že má jet Walter do terénu?"

Ostatní kluci se rázem otočili a zarazili se, zjevně jim taktéž došlo, že tady něco nehraje.

„Já, ehm..." Zprvu to vypadalo, jako když neví, co odpovědět. „Fajn, nebudu lhát. Slyšel jsem vás o tom totiž mluvit."

„Cože?" nadzvedl obočí Jeremy. „A kdy, prosím tě?"

Dobře, teď už měl Garred plnou pozornost všech.

„Tehdy po večerce. Viděl jsem vás odcházet z ubytovny a zajímalo mě, kam máte namířeno," odpověděl nenuceně.

„Takže jsi," odfrkl si Ben, „nás jednoduše špehoval?!" zvýšil hlas, ale poté se ihned uklidnil. Nebylo moudré dát najevo lovcům naši aktuální polohu.

„Nezlobte se, mohl jsem vás přece nahlásit, ale neudělal jsem to. Nezradil bych vás. Jen jsem hledat jakoukoli šanci, abych se odtamtud dostal."

Nejstarší skokan si překřížil ruce na hrudi. „Dobře, alespoň jsi nám řekl pravdu."

„Nechtěl jsem nad tím mávnout rukou a jít si opět lehnou do ubytovny. Tušil jsem, že budete odvážní a dotáhnete to až do konce," dodal a sklopil pohled.

Něco mi říkalo, že nelže. Možná nás opravdu sledoval kvůli tomu, aby se následně zachránil, ale můj názor na něj se i přesto nezměnil. Rozhodla jsem se, že si na něj budu dávat větší pozor. Alespoň ze začátku. Jeremyho a Bena znám sice také krátce, ale za tu malou dobu jsem je stihla poznat natolik, abych jim věřila. A Garred? Bylo to matoucí, někdy se zdál v pohodě, jindy odtažitě, a pak vyšlo najevo, že nás tehdy špehoval.

Zavrtěla jsem hlavou a zkusila své myšlenky zaměřit na něco jiného. Putovali jsme dál, ale tentokrát všichni v tichu. Začala se mě zmocňovat únava, která vyústila v to, že se mi i podařilo párkrát zakopnout o vlastní nohy. Měla jsem zrovna v plánu klukům říct, že jestli ten úkryt brzy nenajdeme, ustelu si na mechu a bude mi jedno, že budu lovcům na očích. Pak se na mě ale obrátilo štěstí.

„Támhle!" zvolal najednou – i když stále bezpečnou hlasitostí – Tommy. Odtrhl se od nás a rozběhl se jako střela pryč. Jeremy a Garred se za ním vzápětí vydali a já zůstala s Benem o samotě.

Zmateně jsem zamrkala. „Kam to běží?"

„Copak to nevidíš?" uculil se a naznačil hlavou, na co se to mám vlastně zaměřit.