Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 23. Bez naděje

„Do háje, proberte jí někdo, tady zůstat nemůžeme!"

„A jak asi?!"

Kmen, vysoký kmen – ten jediný fakt mi utkvěl v paměti. Můj zrak onu kůru propaloval skrz naskrz. Ani... ani jsem o tom nějak moc nechtěla dál přemýšlet.

„Kate, musíme vypadnout, blíží se!"

Někdo mluvil. Bodejť by ne, když jsme byli v tak pěkně podělaný situaci. Ten někdo měl pravdu, moudré by bylo dělat přesně to, co obvykle. Utíkat, schovávat se, snažit se zůstat naživu... Hledat konec toho všeho. Jedna moje část chtěla poslechnout, vzít nohy na ramena a neohlížet se. Ta druhá by možná byla také pro, pokud by ji v tom něco nebránilo.

„Já... nemůžu," přemohla jsem se, ačkoliv k pouhým dvěma slovům.

„Proč proboha?!"

Podle hlasu jsem poznala Garreda, kdybych mu viděla do tváře, určitě by se mi naskytl pohled na jeho nervózní a naprosto nechápající výraz. Mlčela jsem, zakroutila hlavou a následně ji sklopila k mým koženým botám.

„Protože se jich štítí," dal se do vysvětlování Tommy. Uvědomila jsem si, že se zničehonic zjevil přímo přede mnou, „Kate," promluvil tentokrát tišeji, a tak, abych poznala, že jsou ta slova směřována především mně. „Já myslel, že už je to za tebou a překonala jsi to."

Zvedla jsem oči, všichni mě s očekáváním, co řeknu, pozorovali. Začínalo to být poněkud nepříjemné.

„To jsem si myslela také, jenomže pak o vlcích Ben poprvé promluvil a před chvílí to vytí... zkrátka – realita je jiná. Nikdy jsem se toho strachu popravdě zcela nezbavila."

„Tak my ti s ním pomůžeme," navrhl Alex, který se již dostatečně vydýchal po náročném běhu.

„Ano, máš přece nás. Jsme ti nejlepší společníci, co se týče túry po sektorech s vlky a lovci za zády," pousmál se na mně Ben.

Nejspíše to bylo hlavně tím, jak mi v ten moment přišli všichni chápaví a nápomocní, protože mi koutky samy od sebe zacukaly. Čeho se na vlcích vlastně pořád tak bojím? Zřejmě mi kvůli tomu šoku připadají děsiví, ale jedno vím jistě. Postavit se strachu je možná dobré, ale teď bude nejlepší zdrhat a doufat, že se s nimi už nikdy nesetkám.

„Kate, je načase se rozhodnout. Nemáme moc času," zhodnotil situaci Garred a rozhlédl se kolem.

Dobře. Nemůžu mé přátele ohrožovat nějakým blbým strachem z dětství, mohlo by nás to stát život. Kývla jsem hlavou, párkrát zamrkala a odlepila se z místa, na němž jsem do tohoto okamžiku stála jako zkamenělá.

„V pořádku?" optal se starší skokan.

„V rámci možností," klacek jsem si přehodila do druhé ruky a zhluboka se nadechla. „Chcete to někdo odpočítat?"

„To je dobrý," ozval se Tommy, „raději bych rovnou nahodil sprint, jelikož je nejvyšší čas zmizet."

„Jasný, ale kudy?" nevěděl Alex, „není pochyb o tom, že jsme se ztratili."

„Co tímhle směrem?" navrhl Garred a popošel ani ne o tři kroky, když se přesně odtamtud ozvalo další zavytí. „Dobře, tímhle směrem teda ne," otočil se na protější stranu a pokynul nám hlavou, „tudy, určitě."

Jistojistě tušíte, co se následně dělo. Ano, znovu jsme si razili cestu jehličnatým lesem, neohlíželi se a zároveň se modlili, ať už to skončí. Tma ještě více zhoustla, vlci čas od času protnuli ticho a jejich vytí k nám doléhalo snad ze všech stran. Brzy jsme byli zcela dezorientovaní. Předtím jsme dokázali alespoň odhadnout, kde se přibližně nacházejí, ale teď? Zdálo se, jako by číhali úplně všude.