Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 19. V hlubinách

Co teď? Začala se mě zmocňovat panika. Pravděpodobnost, že kolem nás jen tak bez povšimnutí projdou, byla mizivá. Zoufale jsem pohlédla na dotyčného vedle mě, neboť jestli si někdo z nás dvou v téhle chvíli dokázal udržet chladnou hlavu, tak on.

Skokan zdvihl ukazováček ke rtům ve snaze naznačit mi, ať mě ani nenapadne na nás upozornit. Můj výraz byl plný strachu, kdežto jeho pohled dával jasně najevo, že má něco v plánu. Začal se rozhlížet po zemi a brzy zjevně našel to, co hledal. Relativně blízko nás se nacházel nějaký malý kámen, který byl zároveň naší jedinou možností.

Ben se pro něj co nejnenápadněji natáhl a během pár vteřin už ho svíral ve své dlani. Znovu na mě obrátil svůj zrak a já nepatrně přikývla. V duchu jsem se modlila ke všem svatým. Prosím, ať to vyjde.

Keře zde rostly všude okolo, tudíž se skokan na jeden z nich zaměřil, a když se lovci zrovna dívali jiným směrem, hodil onen kámen obloukem přímo tam. Štěstí nám díkybohu přálo, protože to vyvolalo dost hlasitý zvuk na to, aby upoutal pozornost všech našich nepřátel.

Lovci se vmžiku vydali přesně tam, kam jsme je potřebovali nalákat. Otočili se nazpět, což jsme oba vzali jako znamení – nejvyšší čas vypařit se. Mezi porosty jsme se začali pomalu plížit do bezpečné vzdálenosti. Kéž bychom ale odhadli jejich počet správně.

Bohužel se zde ale nenacházeli tři lovci, nýbrž hned pětičlenná skupina. Ozvalo se zašustění listí, zbylí dva lovci nás zmerčili a než by stačil kdokoliv něco říct, bylo to tady zase. Útěk, o němž už jsem věděla, že je na tomto místě na denním pořádku.

„Kde se tady k sakru vzali?!"

„Nevím," začala jsem panikařit, neměli jsme nejmenší tušení, kam míříme, jen jsme se snažili dostat daleko od nich.

Ti poslední dva, o nichž jsme zprvu neměli nejmenší tušení, si nás všimli jako první. Nakonec jsme měli za zády stejně všech pět a pravděpodobnost našeho zmizení z jejich zorného pole se stále zmenšovala. Tohle vypadalo hodně špatně. Unavená jsem ale nebyla, stejně tak i můj společník. Trénovaní jsme byli oba vskutku znamenitě, jen by nepřišla na škodu i lekce maskování.

Běh netrval ani ne pět minut, když vtom mě Ben dnes už podruhé nečekaně chytl a strhl na jinou stranu. Vážně, ještě jednou a vracím se pro ten kámen!

Nyní jsme mířili po prudkém svahu, který byl v jedné části hojně zalesněný – mohutné kmeny smrků a jedlí nám tak dodávaly alespoň nějakou naději. I tak ale nebyla extra velká. Razili jsme si cestu houštím a raději se ani neodvažovali ohlížet nazpět. Les se brzy začal zdát řidší a než jsem se nadála, byla jsem donucena prudce zastavit.

V tak rychlém sprintu to ale nepřipadalo v úvahu. Oba dva jsme proto zavrávorali a koordinace pohybu nabyla v té chvíli nulové hodnoty. Skokan se to snažil zachránit tím, že se mě chytil. Ano, hodně blbej nápad.

Nakonec jsme tedy skončili v hlubokém jezeře, jež nás po prvním doteku vody pohltilo. Začala jsem zmateně kopat nohama, ale brzy jsem objevila dávno zapomenutý systém. Ačkoliv se to zdálo zvláštní a nemožné, oba dva jsme dokázali vyplavat nad hladinu.

„Asi nás ztratili," zhodnotila jsem situaci a zapátrala mezi kmeny. Na moment jsem se zaposlouchala – opět bylo ticho, lovci nikde. „Jak je možné, že se netopíme?" optala jsem se tázavě, ale o něco tišeji.

„Rodiče nás museli naučit plavat ještě předtím, než... však ty víš," odpověděl mi a taktéž začal skenovat okolí.

Chápavě jsem přikývla.

Voda byla příjemná, všude kolem jezera rostlo tmavě zelené rákosí a měsíční paprsky se odrážely na hladině. Ani jsem nebrala ohled na mokré oblečení. Připadala jsem si volně, jako kdyby žádné sektory neexistovali. Na Benově tváři se rozlil úsměv. „Takže jsme jim stejně zase utekli," pronesl spokojeně a zavrtěl hlavou, „kdo by to byl řekl."

„Asi máme prostě štěstí."

Dál jsem si užívala pobyt v jezeře, nechtělo se mi ven, alespoň ještě pár minut jsem tu hodlala zůstat, kdežto můj spoluhlídač byl jiného názoru a už si to šinul zpátky. Pomalu se vyškrábal na pevninu a hodil sebou do trávy, pořádně z něj lilo. Párkrát si rukou prohrábl mokré vlasy, což mu v tu ránu vytvořilo převelice zajímavý a vtipný účes.

„Čemu se směješ?" položil mi otázku a sedl si tak, aby na mě viděl. „A vůbec, vylez už taky z té vody!"

„Ale proč? Nechce se mi," odpověděla jsem nenuceně a nepřestávala se usmívat.

Taktéž jsem měla v plánu ještě něco dodat, ale to už se dal znovu do řeči: „Můžeš nastydnout a navíc na nás čeká Garred. Máme mu přece sdělit informace o okolí našeho útočiště, do té doby tam hlídá on a zajisté si už přeje jít spát, takže..."

„No jo, vždyť už jdu," protočila jsem očima a naposledy rukou přejela po hladině. Ben se najednou bleskurychle vyzdvihl do stoje. Vytřeštil oči a zůstal nehybně stát. „Co je? Co se děje?" tázavě jsem k němu zvedla pohled. Tahle rychlá změna nálady nevěstila nic dobrého.

„Kate, okamžitě z tý vody zmiz." Ačkoliv mluvil až nezvykle potichu, zdálo se mi, že by to na mě nejraději zařval, až by ho slyšeli na druhé straně Sektoru 4. Nechápavě jsem se na něho zahleděla. „Hned!" sekl po mně očima a já poznala, že se již nedívá na mě, ale za mě.

„Bene, co –" nedořekla jsem větu. Slov už nebylo třeba a navíc by se mi s největší pravděpodobností zadrhl hlas. Otočila jsem se a vzápětí spatřila něco, co mi málem vyrazilo dech.

Ani ne metr přede mnou se nad hladinou jevily černé, nejméně čtyřicet centimetrů dlouhé, ostny. Ostré byly jen na pouhý pohled. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se od nich oddálit. Bála jsem se udělat jakýkoli rychlejší pohyb. Kdo ví, jakou by na to tahle 'věc' mohla mít reakci. Ostny se pohnuly. Pomalu se ponořily zpátky do hlubin a rozvlnily tím vodu.

„Něco tam je," řekla jsem zoufalým tónem. „Já nevím, co mám dělat," přiznala jsem bohužel krutou skutečnost.

Skokan se vmžiku sehnul a natáhl ke mně ruku. „Pojď, třeba se to už nevrátí."

Doplavala jsem až ke břehu a snažila se nedívat pod sebe. Na hluboké dno vidět nebylo, ale i tak jsem zkrátka věděla, že to tady někde čeká. Ulevilo se mi, když jsem konečně chytla skokanovu ruku. V tu chvíli jsem se cítila víc v bezpečí, jenže to netrvalo dlouho. Nervozitu, strach a dusno přeťal můj výkřik.

Něco se mi zahryzlo do boty. Nebolelo to, hádala jsem, že dané zvíře nemá příliš velké a silné zuby. I tak mě to ale začalo táhnout ke dnu. Benův stisk zesílil, ale oba dva jsme poznali, že je to něco silnější.

„Sakra!" zaklel. „Dokázala bys tu věc odkopnout alespoň na malý moment?! Bude to během chvilky zase zpátky, ale třeba se mi tě podaří vytáhnout!" napadlo ho. Já neváhala ani vteřinu a nápad jsem zkusila ihned.

Nějakou dobu to trvalo, ale povedlo se. Volnou nohou jsem zahryznutou potvoru dokázala odehnat, bohužel ne tak, jak jsme si oba představovali. V momentě, kdy mě Ben začal táhnout směrem ven z jezera, se ta věc zakousla znovu a tentokrát silněji.

Bylo to rychlejší, než jsme si mysleli.

„Kate," zafuněl a bylo více než zřejmé, že už mě moc dlouho neudrží, „nemám zbraň, musela mi vypadnout a skončit na dně, máš u sebe něco?"

„Jo," stále jsem se snažila ze sevření vyprostit. „Vzala. Vzala jsem si. Nůž," odpovídala jsem po pár slovech, neboť už jsem z nedostatku sil nedokázala poskládat celé věty.

„Dobře," pohlédl na mě a já v jeho očích spatřila více než strach – v ten okamžik v nich bylo i něco dalšího. „Věříš mi?"

Tak jo, tenhle pohled jsem u něho ještě neviděla. Promluvit jsem již ale nedokázala, místo toho jsem jenom upřímně přikývla hlavou.

„Kopni znovu a než se to zvíře stihne vrátit," začal a zhluboka se nadechl. „Vyměním si s tebou místo."