Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 37. Kameny, kameny, hejbejte se!

Nádech.

Výdech.

Ani muk.

K čemu je být běžcem? Co já bych teď dala za neviditelnost! Stála jsem jak přišpendlená za mohutným kmenem zasněženého stromu, ostatní se schovávali jen opodál, nevěděla jsem kde přesně, každopádně to bylo jedině dobře. Před půl hodinou jsme se vydali ke zdi, po patnácti minutách nás ale od cesty odtrli staří známí. Ano, hádáte správně, lovci.

Tentokrát to ale bylo výjimečné setkání, páč jsme my zbystřili dřív je než oni nás. Ono to v té všude bílé krajině ani nebylo těžké odhadnout, když se v dáli cosi zeleného mihlo. Jenomže to také bylo stejné s námi, černé bundy holt nejsou zrovna stvořené pro maskování.

Pozorný Garred byl první, kdo je spatřil. Vzápětí jsme usoudili, že je na útěk příliš pozdě a navíc bychom se tím pouze zbytečně vzdálili od jižní brány. Takže? Ideální hra na kočku a myš. Jen škoda, že jsme nikde svůj bezpečný domeček poblíž neměli.

Každý z nás ve vteřině zalezl za jakýkoli hustší keř či smrk. Ať jsem se snažila sebevíc, dech jsem měla nepravidelný a bála jsem se, že nás prozradím hlasitým tlukotem srdce. Splynout s okolím. Sakra, jak asi?! Nervózně jsem vykoukla jedním okem, abych zjistila, co se děje.

Lovci se drželi dál, tudíž o nás stále neměli ani ponětí. Stopy ve sněhu jsme sice krapet zahladili, ale pokud by se dostali dostatečně blízko, neměli bychom nejmenší šanci. To jediné, co bychom v té chvíli totiž měli, by byla kulka v hlavě.

„Pst!" zavolala jsem varovně na Alexe, kterému levá ruka nemotorně vyčuhovala vedle jednoho kmene. Byl ode mě zřejmě nejblíže, a tak mě lehce uslyšel. Poznal, co mu tím chci naznačit a ukryl se pečlivěji.

Zaostřila jsem zrak. Šest.

Bylo jich šest a pochodovali za sebou v přesně uspořádané řadě. Sem tam se rozhlédli, ale připadalo mi, jako kdyby okolí nevěnovali žádnou větší pozornost. Napadlo mě, že musejí mít určený nějaký cíl, ke kterému míří. Anebo... zničehonic mi problesklo hlavou, zdali ví o našem pádu do bludiště. Třeba žijí v iluzi, že jsme se odtamtud ještě nestihli dostat, a tak si ani nemyslí, že bychom tu mohli být?

Něco na tom nesedělo, mohla jsem vymýšlet nespočet vysvětlení, ale všechno mělo své ale. Nakonec jsem usoudila, že v sektorech zkrátka nic smysl nedává a nemá cenu se snažit přijít na logické vysvětlení. Protože, kdo ví, jestli jen z toho nekonečného lovu nejsou unavení a nemíří do tábora na kafíčko. Přesně tak, možné bylo prostě všechno.

Lovci zmizeli v dálce mezi stromy, v úkrytech jsme ale přečkali dalších pár minut, abychom si byli jistí, že je opravdu bezpečné vylézt. „Fuj, takhle mě vyděsit," zamračil se mladý skokan a zavrtěl hlavou, aby z ní setřásl všechen sníh, jenž na něj spadl z větve nad ním. „Naposledy jsme je potkali u chaty, doufal jsem, že v západní části Sektoru 6 zůstanou i nadále."

Silák se otočil směrem, kterým odešli. „Vypadalo to, jako kdyby nás ani nehledali."

„I tak bychom měli raději zmizet dřív, než se rozhodnou vrátit a lépe tuhle část prohledat," navrhl mudrc, „a navíc už to k bráně ani není daleko."

Měl pravdu, brzy nato jsme mezi kmeny dokázali rozpoznat vysokou, kamennou a zasněženou zeď. Poté jsme chvíli putovali dál podél lesa, dokud jsme nezahlédli i skleněnou bránu. No, a pak bylo načase dozvědět se, zdali měla ta Rigel pravdu a my tuhle mrazivou krajinu opravdu konečně opustíme.

„Tak?" Přistoupila jsem k bráně, co nejblíže a pohlédla jsem na ostatní.

Alex si povzdechl. „Jeden z nás dvou tu pravdu mít zkrátka musel. Sudý číslo - je to vchod do jiného sektoru."