Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 7. Projekt: Reborn

„Víš to jistě?" optal se mě Jeremy poté, co jsem na jejich návrh nečekaně přistoupila.

„Ano, jak jsem řekla." Celou dobu jsem si stála za svým. Tohle je první možnost, která se mi kdy naskytla. Pokud se odsud mohu dostat pryč, naděje se za nic na světě nevzdám, i kdyby byla velikostí rovna zrnku písku.

„Super, ale myslím si, že ti budeme muset nejdříve objasnit pár věcí. Určitě máš plno otázek, co?" přidal se jeho kamarád. Pod maskou jizev a modřin se mu na tváři jevil šťastný výraz – byl tam od té doby, co jsem stoprocentně souhlasila s jejich návrhem.

„Ano, otázek mám hodně. A byla bych vám vděčná, kdybyste mi alespoň na několik z nich dokázali odpovědět." Objala jsem si paže, neboť se začalo ochlazovat. Prostranství tábora působilo v noci děsivě, mé uši vnímaly šumění listí, vítr, co se proháněl korunami stromů. Za stěnami musí být les.

Přírodu jsem popravdě nespatřila od svých šesti let.

„Klidně začni," pobídl mne znovu tmavovlasý hoch a opřel se zády o barák za ním.

Zrak jsem stočila k ostnatým drátům nad stěnami kolem tábora. „Někde tam je Sektor 4, takže existují i další, jako je tento? Žijí tam také děti jako my? A vůbec, proč se k nám tady chovají tak hrubě? Kvůli čemu tady jsme? Jaký to má smysl?" chrlila jsem jednu otázku za druhou. Mou hlavu celá ta léta zaplňovaly otazníky a nyní má touha poznat pravdu ještě více zesílila.

„No," začal Ben a rukou si projel vlasy. „Tohle zabere trochu víc času, než jsem si zprvu myslel." Povzdechl si a otočil se na staršího účastníka našeho setkání. „Naštěstí jsem s tím počítal. Ještěže neprohledávají naše osobní věci, byl by z toho pěkný průšvih. A jen tak mezi námi, o tomhle nikomu ani slovo."

Přemýšlela jsem, o co jde, když vtom najednou vytáhl papíry, které měl složené v hluboké kapse jeho černé mikiny.

„Co to je?"

„Něco hodně tajnýho. Staré spisy poválečné organizace a její projekt zvaný Reborn," vysvětlil mi Jeremy.

„A... co v nich je?"

Oba dva se pousmáli. Vysvětlení se ujal Ben, jenž mi papíry následně podal. „Právě že úplně všechno, jsou tam odpovědi na tvé otázky. Našel jsem je v kanceláři Winstnový, kam jsem se vkradl před půl rokem. Byla tam velká spousta kopií, nikdo si zmizení těch pár z nich nevšiml."

Zaujatě jsem si prohlížela přeložené spisy. Opravdu jsou tam odpovědi, které chci tolik znát? Nedočkavě jsem je rozevřela a začala číst: „Únor 2094, sešlost zástupců organizace. Projekt: Reborn byl podpořen dostatečným počtem hlasů?"

„Přesně tak a podívej!" Jeremy ukázal prstem na seznam jmen, bylo jich celkem třináct. „Tohle jsou ti, kteří Reborn podepsali. Podle toho, co se zde píše dál, dostal každý z nich za úkol vytvořit jeden ze sektorů. V každém vybudovali tábor. Je tady taky krátce popsán výzkum. Kate, tyhle sektory nás mají v něčem vyzkoušet."

Chvíli trvalo, než jsem to všechno zpracovala. Mají nás vyzkoušet? „A co naši rodiče? Vždyť to jediné, co o nich víme, je to, že museli zaplatit velkou cenu za to, abychom zde mohli být."

„To také není pravda, píše se to v úplně posledním odstavci. Během války nám mohlo být kolik? Čtyři roky? Zkrátka nás sledovali, našli nejvhodnější adepty pro tento projekt. S dobrým zdravotním stavem a slibnými statistikami, už tehdy nás nejspíš testovali. A když se Reborn po válkách odstartoval, jednoduše nás vzali rodičům přímo z náruče. Naši rodiče nic neplatili, oni totiž ani netušili, kam nás odvezou. A tenhle řádek..."

Pohlédla jsem na ono místo v papíře a ztuhla mi krev v žilách. „Každého odpůrce zlikvidovat. Nezanechat stopy, Reborn musí zůstat i nadále v utajení." Vždyť si naše rodiče ani nepamatujeme a oni se postarali i o to, abychom se s nimi už nikdy nesetkali? Po tváři mi stekla slza. V hloubi duše jsem totiž stále doufala, že jsou naživu. A oni, tihle vědci nebo kdo vlastně jsou, mi tu naději vzali!

„Kate, jsi v pohodě?" Ben mi položil ruku na rameno. „Chápu tě, tehdy nás to taktéž zaskočilo."

„A je to jisté? Není třeba možnost, že by –"

„Bohužel. Každý rodič by své dítě chránil a odporoval by. Určitě nás dobrovolně nevydali."

„Proč?!" vykřikla jsem zoufale. Chtěla jsem v tom i pokračovat, ale uvědomila jsem si, že to v této situaci není nejlepší nápad. Hlas se mi zadrhl. „Co po nás... Co po nás vlastně vůbec chtějí?"

„Abychom dokončili jejich práci. Jejich projekt. Musíme najít východ, dostat se ven ze sektorů," pokrčil Ben rameny.

„No dobře, ale kvůli čemu nás drží tady v táboře? Proč tě ti vojáci, cvičení na lov, dovedli zpátky? Vždyť přece chtějí, abychom utekli, ne?"

„To je skvělá otázka," namítl něco po delší době Jeremy, jenž mi stál za zády a četl si o projektu. „Myslím, že je to součást testu. Chtějí nám to ztížit, udělat z toho nemožnou věc. Mám dojem, že i proto vznikla přísaha – oni možná zkoumají, kdo bude dost silný na to, aby se postavil proti ní. Podle mě jde celou dobu o tohle."

„Oni chtějí, abychom se vzepřeli?" Začínalo to být nejen zamotané, ale i šílené.

„Určitě tomu tak musí být. Jejich ideou je, abychom rozpoznali správné od špatného. Abychom zkrátka neztratili hlavu a nestali se součástí stáda jako ostatní v táboře."

„Ale to potom projde testem jen menšina..."

„No právě, to oni chtějí. A z té menšiny přežije ještě o něco menší počet. Sektory jsou nebezpečím prolezlé skrz naskrz. Do toho po nás půjdou lovci, a pokud nás chytí, odvedou nás nazpět."

„Šance je tedy opravdu malá." Ztuhle jsem stála a ani si neuvědomila, že mi Jeremy spisy vzal a drží je teď on. „A když to neuděláme? Ať už to tady jakkoli nenávidíme, nemusíme to přece udělat. Nelíbí se mi myšlenka zestárnutí v –" Rozpřáhla jsem rukama kolem sebe. „Prostě něčem takovém, ale co když se nevzepřeme? Neutečeme? Nebudeme se chtít dostat ven? Je tady přece další stovka dětí, co bude s nimi?"

Jeremy mě obešel a zvedl hlavu od papírů. „Nejsme si tím stoprocentně jistí, ale... viděla jsi v táboře někoho nad osmnáct let?"

Došlo mi, že tady něco nehraje. „Ne?"

„Nad mým ročníkem byli tři kluci, kteří zde žili. V den jejich osmnáctých narozenin zmizeli, doslova se vypařili. Jelikož jich bylo málo, všimlo si toho jen pár lidí, včetně mě. Velitelé nám řekli, že ty kluky převezli do jiného tábora, ale myslím si, že se jedná o lež."

Rukou jsem si zakryla pusu. „Ty myslíš, že je zabili? Jako vážně? Musí se na to přijít do určitého věku, jinak..."

Jeremy sklesle přikývl hlavou.

„Jen doufejme, že s přibývajícím mizením to začne docházet i dalším, než jenom nám," řekl Ben svůj názor.

„Nemůžeme jim to prostě povědět my? Říct jim, že jinak zemřou?" zamyslela jsem se nad jednou z možností.

„A ty myslíš, že by nás poslechli? Kate, mají nás za zrádce! Jejich mozky jsou doslova vymytý, musí to pochopit sami, jinak to nejde." Ben se rozhlédl kolem, a když se ujistil, že jsme stále sami, dodal: „Jak jsem navrhoval, zkusíme to. Najdeme východ. Dostaneme se na svobodu. Jen... musíte věřit."