Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 29. Chata v lese

Po krátkém představení nás všech bylo načase začít jednat. Tommy s Faith už byli promrzlí na kost a potřebovali do tepla. Každý z nás jim dal nějaký kousek suchého oblečení, aby se ještě více zahřáli a mohli si nějaké promočené kousky sundat. Faith jsme nabídli pomoc a společně jsme se vydali zpět k tábořišti. Během cesty jsme ale neputovali v tichu, jelikož jsme o ní chtěli zjistit zkrátka mnohem víc.

„Odpověděla bys mi prosím na mou předešlou otázku?" tázal se Faith Tommy, jenž putoval celou dobu v její blízkosti. Trochu se třásl stejně tak jako ona. Začala jsem být dost nervózní, neboť nevypadali vůbec dobře.

„Jakou máš na mysli?"

„Co jsi tam dělala?" zeptal se konečně a dívka trochu zesmutněla. „Sledovala jsi nás? Není dobré, abys lhala. Klidně to řekni."

„To je v pořádku, lhát nemám za potřebí. Jestli chcete znát pravdu," povzdechla si a pohlédla na nás, „nehledám konec sama. Mám staršího bratra, který je těžce nemocný. Víte, došly nám všechny léky, nic nezabírá a... Bojím se, že to nezvládne."

„To mě moc mrzí," přiznala jsem sklesle. „Jestli ti šlo o tohle, můžeme pomoct. Nějaké léky ještě máme, ale pokud zatím žádné nezabraly, nevím, zdali tyto pomohou," snažila jsem se ji utěšit.

Byla to pouhá drobounká dívka, která se snažila udržet svého bratra naživu. Chtěla jsem jí věřit, opravdu. Ale... ne úplně. Až moc mě sžíraly nepochopitelné vzpomínky na Jeremyho a jeho zachování tehdy u brány. Teď bylo ale nejdůležitější zachránit ji a Tommyho. O tom, že jsou lehce podchlazení, nebylo pochyb. Nezdálo se to ale smrtelně hrozné, že by se stavitelé slitovali a nedali tam zas tak ledovou vodu?

„Počkejte, děti!" zavolal znenadání kdosi.

Možná jsem už byla zvyklá, že nás stále někdo přepadává nebo překvapuje, ale tohle – to bylo za hranicemi mého chápání. Když jsme se otočili, stála za námi stará paní. Hádala bych jí tak kolem šedesáti let. V náruči měla sesbíraných pár klacků a křečovitě se usmívala.

„Dobrý den?" zmohl se k mluvení Garred a díval se stejně nechápavě jako my ostatní.

„Dobrý, dobrý," pokývala hlavou a prohlížela si nás. Co? K sakru. Něco mi uniklo? Babičky v sektorech rozhodně nejsou v pořádku!

„Kdopak jste?" odvážila se ji oslovit i Faith, nato hlasitě kýchla a zatřásla se.

„Jsem paní Lauriová, ale na vysvětlování bude čas později. Chudáčci," spráskla ruce a její úsměv značně povadl, „jste celí promrzlí! Můžete vážně onemocnět!" Bylo jasné, že se dívá hlavně na Tommyho a Faith, „Kousek odsud mám malou chatku, pojďte za mnou, nechám vás tam odpočinout a ohřát se."

Svraštila jsem obočí a podívala se nejistě na ostatní. Paní Lauriová mezitím i s malým nákladem mířila na opačnou stranu, zřejmě si myslela, že ji budeme následovat. „To jako fakt?!" řekla jsem po chvíli konečně.

„Třeba nám i upeče koláč," mlaskl hladově Ben.

Drkla jsem do něj loktem. „Nedělej si z toho srandu, není ti to snad divný?"

„Ať už divný nebo ne, pomoc potřebujeme," vložil se mezi nás Alex. „Oni ji potřebují," pokynul hlavou ke dvěma zmrzlíkům.

Měl pravdu. Třeba to byl onen zázrak, na který jsme už dlouho čekali. Putovat dál do tábořiště by mohlo být nebezpečné. Možná to byl risk, ale jinak to nešlo. „Dobře," přitakala jsem, „půjdeme tedy za ní."