Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 6. Schůzka zrádců

Celý zbytek dne ubíhal nehorázně pomalu. Párkrát jsem se přistihla, jak nevnímám okolí a přemýšlím nad tím, jestli se s Jeremym a Benem sejít, nebo ne. Po mém celodenním rozhodování ale vyhrála nezákonná a špatná strana. Bylo rozhodnuto. Samozřejmě, že půjdu. Kdo jiný než já, by měl přece riskovat, že ho chytí hlídači? Anebo hůř, že ho uvidí samotná Winstnová? Po desáté večer?

Co se to se mnou stalo?

Po večeři nás po dlouhé době čekal trénink. Většinou nebývá nijak náročný a dlouhý, tudíž jsem se i docela těšila. Naše skupina jako obvykle běhala, a to hodně. Potřebovala bych více prstů, abych na rukách spočítala, kolikrát jsme tábor vůbec oběhli. Od mého mládí mne cvičili jenom v běhu, a proto jsem ani po tolika kilometrech nebyla unavená. Zajímalo by mě ale, proč na náš trénink kladli pokaždé takový důraz.

Zrovna jsme míjeli menší skupinku starších kluků. Zmerčila jsem, že je dva velitelé právě trénují v překonávání překážek. Některým to šlo opravdu skvěle. Skokany jsem vždy obdivovala, měli u mě velký respekt.

Napadlo vás, zdali se tu učí i například střílet ze zbraně? Odpověď vám i vysvětlím. Rozhodně ne. Nepřipadá totiž v úvahu, aby někdo z nás dostal zbraň do ruky. Zkrátka je to nepřípustné, nepřijatelné a hlavně zakázané.

Jediná možnost dotknout se zbraně se naskytne pouze při jejich přenášení či počítání. Tedy kdykoliv při práci – jinak ne. Potřebujeme ale zůstat v dobré kondici kvůli té jejich lepší budoucnosti, a tak trénujeme čtyři základní dovednosti. Umět střílet prý ale nepotřebujeme, jsme tady za zdmi podle nich totiž v úplném bezpečí. Oni se o nás totiž postarají. Jo, jasně.

Co když se ale někdo z okolního světa rozhodne probojovat dovnitř? Žijí vůbec nějací lidé kromě nás? Proč tady vlastně vůbec jsme? A proč nemůžeme odejít? Opravdu existuje ta Vražedná voda, kterou nás straší, abychom se ani nepokoušeli utéct? To by měla být jejich priorita: vysvětlit nám, co se vlastně za zdmi děje. A ne nás od okolního světa izolovat a cpát do nás žvásty a poslušnost k systému.

Jeden z těch kluků, jenž postával opodál a držel se stranou, byl Ben. Byla jsem ráda, protože to vypadalo, že se k němu tento velitel chová mileji než jiní. Ben to fakt potřeboval, neboť stále působil dojmem, že se každou chvílí zase zhroutí. Monokl měl od včera pěkně zbarvený.

Zničehonic na mě tázavě pohlédl a já lehce přikývla. Myslím, že pochopil, že to znamená mé přijetí jejich plánu, abychom se dnes večer sešli, jelikož se následně usmál a přikývl taktéž. Naše skupina poté běžela dál a mně v hlavě začal vznikat plán, jak se co nejnenápadněji dostat na místo schůzky.

...

„V pořádku. Jsou tu všichni."

Z mé hořejší palandy jsem zaslechla hlas jednoho z těch, kteří kontrolovali ubytovny po desáté hodině. Dveře se zabouchly a v místnosti nastala tma.

Hlavně neusnout, přikázala jsem si. Má snaha nepoddat se spánku uspěla. Deset minut. Dvacet. Co nevidět se dalo poslouchat pravidelné oddechování všech čtrnácti dívek okolo. Teda doufala jsem, že všech. Na další čekání ale nebyl čas, musela jsem to risknout. Mé tělo opatrně opustilo palandu, která naštěstí tiše zavrzala a nic víc. Minutu jsem počkala a poslouchala – nic. Odvážila jsem se tedy otočit k východu.

„Ehm," uslyšela jsem někoho zamumlat. „Kate, jsi to ty?" K mé smůle byla dívka, jež spává na palandě pode mnou, při vědomí a šmátrala očima ve tmě mezi mnou a dveřmi.