Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

ČÁST TŘETÍ ~ BLÍŽE K CÍLI

Někteří si myslí, že jsou sektory vězení. Jiní zase, že peklo. Já jsem toho názoru, že jsme měli zkrátka smůlu a nevědomě se stali součástí projektu těch šílených bláznů. A aby toho nebylo málo, posledních pár hodin mě sužoval pocit, jako kdyby se mi tím neúnosným vedrem roztékal mozek. Zprvu se to tak vůbec nezdálo, ale krátce poté, co jsme prošli bránou, se ukázala pravá tvář Sektoru 8.

Poušť, jež nikde neměla konce. Písek, do kterého se nám bořily nohy a v poledních hodinách, kdy se slunce nejvíce ozývalo, dokázal pořádně pálit. A pak pasti samozřejmě, jako kdyby ty tropické teploty nestačily. Znáte vodní víry? Zkuste si představit místo vody písek. Jdete, najednou se nemůžete pohnout a do pár minut jste pohřbeni zaživa. Moc kruté? To řekněte tvůrcům.

Zastavil jsem svůj pohyb a zatřepal hlavou ve snaze vyhnat tu noční můru, jež se mi už zase jevila před očima. Nedalo se před tím nijak bránit, nemohl jsem jí pomoct.

Neměla žádnou šanci...

„Ralfe?"

„Hm?" svůj pohled jsem přesunul z mých bot na postavu, jež stála pár metrů přede mnou. Zrovna jsme se dostali na nejvyšší bod duny pod námi.

„Podívej, to utrpení už nebude trvat věčně," řekla a ukázala nadšeně za sebe. Už dlouho jsem její modré oči neviděl tak moc zářit. Rty měla roztažené do širokého úsměvu a já poznal, že by snad nejraději začala skákat samým štěstím. Zaostřil jsem do dáli. Takže to bylo konečně tady.

Ačkoliv se zdi nacházely ještě daleko, i tak jsem věděl, že zítřek bude lepší a pokud si chvátneme, dnes tento zpropadený Sektor 8 konečně opustíme. „Dokážeme to, slíbil jsem ti, že tě odsud dostanu. Brzy bude líp."

„Už zase ta ochranářská slova," protočila očima.

„Zaprvé: jsem o rok starší a zadruhé: šmarja, jsem přece tvůj bratr, ne? Je to má povinnost," zachmuřil jsem se.

„Já jen nechci..." odvětila, její výraz značně povadl, „víš, kdyby se mi něco stalo, tak nechci, aby sis to bral za vinu. Děti tady umírají, Ralfe, a s tím nic neuděláš," povzdechla si. Bylo mi jasné, kam tím míří, a když jsem spatřil její snahu odehnat mrkáním slzy, přistoupil jsem k ní a pevně ji objal.

„Na Rigel nikdy nezapomeneme," pronesl jsem tiše do větru jméno dívky, která s námi ještě donedávna putovala. Díky jejím schopnostem nás dokázala dostat z tábora pryč, vděčili jsme jí proto za naše životy. Nezasloužila si zemřít...

Jak už jsem zmínil, písečné víry dokázaly být mnohdy opravdu nemilosrdné.

Jediné, co jsem tehdy mohl udělat, bylo dívat se. Viděl jsem ten strach v jejích očích, když písek pohlcoval její bezbranné tělo. Chtěl jsem jí pomoct, ale stačil krok, a pokud bych tehdy nevytáhl nohu včas, potkal by mě stejný osud. Rigel se stala jediným člověkem, jehož jsem spařil zemřít. Má sestra toho byla naštěstí ušetřena. Tehdy se ale něco změnilo a já začal být více opatrný, ostražitý, starostlivý. Zapřísáhnul jsem se, že už žádnou další zbytečnou smrt nedovolím.

„Není to spravedlivé, nemělo se to stát," zašeptala a odtáhla se ode mě tak, aby mi viděla do tváře.

„Ale stalo, tenhle svět takový zkrátka je, byl a vždycky bude."

„Lovci, pouštní víry, vedro, jedovatí štíři, obří červi, co žijí zahrabaní v písku. Jaký to má smysl? Nebylo by snazší nás rovnou a jednoduše zabít?" zeptala se s nechápavým výrazem.

„Nejspíš se vyžívají v našem utrpení," napadlo mě a posléze jsem pohlédl na oblohu. „Vypadá to na další písečnou bouři, měli bychom vyrazit. Pokud půjdeme rychle, třeba se jí vyhneme," rozhodl jsem a za chvíli jsme už mířili vstříc vysoké zdi bez nejmenšího tušení, co nás za ní vůbec čeká.