Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 44. Poslední zkouška

Každý z nás si vzal do dlaně jeden kamínek a postupně jsme začali zkoušet různé vzdálenosti a úhly. Kamínky vždy propadly do jámy, ale pak najednou jeden, byl to shodou náhod zrovna ten poslední, zůstal ve vzduchu. Překvapením jsem otevřela pusu. Odtud to vypadalo, jako kdyby levitoval. „Hádám, že přesně tam musíme doskočit."

„Ano a měli bychom pohnout, dokud to není tak daleko, neboť se ta pohyblivá plošina jen tak nezastaví," dodal ještě Alex.

Ben hluboce vydechl. „Tak fajn, jdu na to." S krátkým rozběhem pár sekund letěl vzduchem a zničehonic dopadl do ničeho. Prostě zůstal stát jen pár metrů nad smrtící jámou. Udělal pár nejistých kroků ke dveřím, a když se ujistil, že je i zde neviditelná podlaha, zavolal na nás, abychom ho následovali.

Brzy nato jsem přišla na řadu i já. Opravdu to chtělo velkou odvahu, neboť jsem musela skočit a vědět při tom, že mohu klidně dopadnout na jeden z těch lesklých bodců. To se ale naštěstí nestalo a já si s úlevou oddechla. Byl to zvláštní pocit stát na ničem. Opravdu moc jsem se těšila, až budu mít pod sebou něco více viditelného a zároveň jistějšího. Jeden krok, druhý, třetí. Stejně jako ostatní jsem postupovala pomalu, kdo ví, kam až tahle podlaha sahá. Klidně bychom mohli udělat nehlídaný pohyb a přepadnout dolů.

„Konečně," vypustila jsem, když jsem stanula na druhé straně u dveří. Během chvíle jsme zde byli všichni, každému z nás se to díkybohu podařilo v pořádku přejít.

Pohyblivá plošina se hned poté zastavila. Louče na kamenných sloupech zhasly. Prostranství potemnělo a mohutné dřevěné dveře se samy od sebe se zaskřípáním otevřely. „Oznamuji úspěšné splnění všech závěrečných zkoušek, prosím, pokračujte dál k východu."

Východ... To slovo znělo neustále v mojí mysli. Bylo to něco, k čemuž jsme celou tu dobu směřovali. Hledali jsme ho a on nyní byl tady. Někde blízko se nacházel konec toho všeho. Znělo to skoro neuvěřitelně.

„Je divný, že se zároveň těším, až tam půjdeme, ale taky se mi tam vůbec, ale vůbec nechce? Myslíte, že se setkáme s těmi, co... no, nás sem dali?" zeptal se nás Tommy. Při otázce ohledně tvůrců se mu ve tváři mihla nejistota. Znám ho už dost dlouho na to, abych u něj odhadla pocit strachu, ačkoliv se snažil nedat ho na sobě znát.

„Není to vůbec divný, asi se tak cítíme úplně všichni. Tak moc jsme se těšili na konec sektorů, že jsme ani nepomysleli na to ostatní. A... nevím, možná setkáme," odvětil mu Ben.

„Třeba budou čekat hned v té další místnosti," dodala Faith a pohlédla na nás.

Věděli jsme, co nyní musíme udělat, abychom to zjistili. Prošli jsme tedy se zvednutou hlavou finálními dveřmi a tím jsme nadobro ukončili naše hledání konce. Během cesty jsem letmo zahlédla siláka. Vypadal ustaraně a nervózně, zřejmě z toho měl daleko horší pocit než kdokoli z nás. Od závěrečné místnosti nás dělila jen krátká kruhová chodba, na jejímž konci zářila bílá barva. Skoro jako takový konec tunelu, který značí novou naději.

Vešli jsme dovnitř a naše oči i prostor kolem nás zalilo ostré světlo. Po chvíli jsem se rozkoukala a zjistila jsem, že se na samotném konci místnosti nacházejí čtyři rozsvícené znaky. Došlo mi, že značí každou z našich dovedností. Pod každým z nich byl otevřený vchod do malého skleněného výtahu. A pak, ve zlomku vteřiny, aniž by stihl kdokoli z nás zareagovat - silák se beze slova rozběhl a nezastavil se, dokud rychlým krokem nevkročil do jednoho z výtahů.

A ten se za ním bleskurychle uzavřel.

„Počkat, co?" snažil se vzpamatovat mudrc. Nechápavě jsme přešli až k výtahům a na Garreda jsme upřeli zrak. Stranil se naším očím, byl naprosto jiný, klepaly se mu ruce a já spatřila, že v jedné z nich něco křečovitě svírá. Nyní jsem si vzpomněla na den, kdy nám ohledně toho zalhal, protože to nebyl žádný obal od čokolády, ale jakýsi kus zmačkaného papíru.