Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 1. Zvěsti o útěku

„Hej, lidi! Už jste to slyšeli?" Jídelnou se ozval hlas jednoho z kluků, kterého znám jen od vidění. Ze svého osamoceného místa v rohu jsem si povšimla, jak si sedá ke svým přátelům o dva stoly vedle.

Jsem sice spíše samotářská, ale ráda sleduji dění kolem sebe. V místě, jako je náš tábor pro sirotky, se toho zrovna moc neděje, tudíž jsem ze zvědavosti na okamžik odtrhla oči od knihy a zaposlouchala se do cizího rozhovoru.

„Drby se tady šíří rychle. Zmínil se mi o tom Jason, prý byl včera večer přeřazený do oddílu pro přenos zbraní u skladu. Všechno viděl," zmínil se jeden z dalších kluků.

„Co? Asi jsem to nezaregistrovala, o co jde?" zeptala se dezorientovaně blonďatá dívka, jež je se mnou shodou náhod v ubytovně. Jmenuje se Nina a nemá mě zrovna moc v lásce. Každopádně je to alespoň vzájemné. Již jsem chtěla otočit na další stránku, když vtom najednou...

„Jde o toho kluka, který utekl."

Okamžitě jsem číst přestala. Můj pohled propaloval náhodné slovo v textu dobrých pět sekund, než se mi podařilo zrak znovu zvednout. Zmínka o útěku mi dočista vzala dech, nyní jsem poslouchala s daleko větším zájmem. Ten kluk byl totiž jediný, komu se to podařilo. Byl pryč už ale strašně dlouho, nejméně několik dní. Doufala jsem, že se dostal pryč. Někam daleko odsud.

„Vážně? A to není dávno mrtvý? Pokud vím, tak přežít mimo tábor je skoro nemožné. A navíc je to zrádce! Vždyť tady skládáme přísahu, že tu zůstaneme navždy, abychom pomohli vybudovat lepší budoucnost. Dokonce i naši rodiče to chtěli. Cena za to, že zde můžeme být, pro ně byla přece vysoká."

Nina patří k té nejvíce zmanipulované skupině.Podle toho, co řekla, je to jasné. Zkrátka oddaná teenagerka přísaze. Udala by i vlastního kamaráda, kdyby jí to mělo pomoct šplhnout si u velitelů tábora. Je zaslepená vším, co je okolo. To já právě ne, a proto se tady se mnou nikdo nebaví. Pokud tedy nepočítám bratra, Tommy se snaží držet dál a svůj názor si před ostatními nechává pro sebe. I přesto ale vím, že se mu zdejší režim taktéž zrovna dvakrát nezamlouvá.

„Ano, opravdu jde o toho zrádce. Myslím, že se jmenuje Ben. Vždycky byl takový divný, odsuzoval systém a snažil se všechny přesvědčit o jeho špatnosti. Jednou jsem s ním mluvil a musím uznat, že je to blázen. Začínal jsem mít tehdy pocit, že se pokusí dostat ven, a tak jsem ho nahlásil veliteli hlídačů u brány tábora. Bohužel už bylo pozdě, tutéž noc totiž utekl," odpověděl ten, jenž předtím přišel. Než se pustil znovu do konverzace, rozhlédl se kolem.

Vmžiku jsem sklopila pohled zpět do knihy. Naštěstí si mě nevšiml.

„Večer ho prý lovci přivedli zpátky. Je teď nejspíš někde zavřený a čeká na rozhodnutí Winstnový. Tak nějak tuším, že to bude hodně špatný. Za krádež je dvacet dní na samotce, ale za útěk?"

„Nezávidím," ozval se jeden z jeho spolusedících.

„Zaslouží si to. Být to na mně, vymáchala bych mu hlavu ve Vražedný vodě," prohlásila ihned nato blondýnka. Udělalo se mi špatně z toho, s jakou klidností, ale zároveň hořkostí v hlase to Nina řekla. Dost mě to zaskočilo, její kruté chování nemělo hranic.

Vražednou vodu by nikdo neměl přát nikomu. Párkrát jsem o ní zaslechla: jedná se o výsledek kyselých dešťů, které dodaly pár jezírkům, řekám a potokům dost silnou radiaci. Některá místa se proto proměnila v nebezpečnou past. A to jak pro zvířata, tak pro lidi. Stačí se jen dotknout této nazelenalé kapaliny a po pár sekundách vám to rozežere dotknutou část těla. Nikdo z nás se s takovou vodou sice ještě nesetkal, ale dá se odhadnout, že je proces bolestivý. A to hodně.

Pohled jsem chtěla přesunout zpět na řádky písmen, ale všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo partu pozoruje. Přímo naproti mně seděl zjevně taktéž samotář. Občas jsem ho zde vídala, ale to jediné, co jsem o něm věděla, bylo to, že se jmenuje Jeremy. Vysoký tmavovlasý podivín. Svýma hnědýma očima s nenávistí pozoroval Ninu a navíc musel slyšet její názory, protože ještě doteď kroutil hlavou.

Zničehonic ale rychlým pohybem odsunul židli a prudce vstal. Vzal si svůj tác se svým nedojedeným přídělem jídla a zamířil přímo ke stolu, kde ještě před chvílí probíhal rozhovor o Benovi. Nina a ostatní si ho hned všimli. Přestali jíst a zpozorněli. Připadala jsem si hloupě, když jsem to všechno tak sledovala, ale má zvědavost se nedala potlačit.

„Chceš snad něco?" vyštěkl otráveně hoch po Ninině levici. Vypadal tak o rok starší než příchozí chlapec, docela vzbuzoval strach.

„Já? Nic." Jeremy přelétl všechny očima se stále nenávistným pohledem, zastavil se na Nině a promluvil přímo k ní: „Vlastně ano. Jen jsem ti chtěl říct, že by sis měla dávat bacha. Však víš, abys to nakonec nebyla ty, kdo se s Vražednou vodou setká." S posledním slovem se usmál a odpochodoval si to ven z jídelny.

„Blbec," namítl potichu jeden z kluků, ale dál to nekomentoval.

Parta opodál sedících ještě Jeremyho dobrou chvilku, po jeho náhlém odchodu, pozorovala, než se všichni vrátili k jídlu. Já jsem chtěla udělat totéž, ale nedokázala jsem už spolknout ani sousto. Natož si alespoň dočíst knihu. Všechny mé myšlenky se totiž stáčely k chlapci, který teď seděl někde zavřený. Všichni byli, jak jsem tak slyšela, z jeho chycení nadšení. Kdežto já ne.

Já byla nervózní a bála se.

Lidé, kteří to tu vedou, jsou schopní všeho. Jestli Bena čeká trest, bude to něco strašného a velkého. Byla jsem si jen jistá, že ho nezabijí, aby byl živou připomínkou toho, že se z tábora nemá utíkat. Nervalo dlouho a já vstala od stolu také. Odnesla jsem tác a mé kroky zamířily na odpolední nástup, ve kterém mi bude přidělena práce pro dnešní zbytek dne. Doufala jsem jen, že tam přijdu na lepší myšlenky, ačkoliv se to moc často nestávalo. A při práci už vůbec ne.