Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

ČÁST DRUHÁ ~ NA MUŠCE

„Tino, já už nemůžu!" zakřičel jsem z plných plic na svou černovlasou kamarádku, když jsme se z posledních sil brodili vysokým kapradím. „Který chytrák navrhoval Sektor 4?! Vždyť se tady vůbec nedá chodit! A k tomu ty kyselé deště?"

„Alexi, dostali jsme se ze Sektoru 10 až sem, teď to nesmíš vzdát!" ozval se z druhé strany Flint.

Špatně se mi dýchalo a měl jsem pocit, že už to dál nezvládnu, nebyl jsem na tak dlouhé tratě trénovaný. Flintovi se to ale snadno říkalo, když byl běžec. Jenže, co měl potom říkat mudrc, jako já? Řešení úloh, hlavolamů, složitých výpočtů a zkoumání všeho možného – to bylo něco pro mě. A ne nekonečné běhání po lese s pár náctiletými, kteří zůstali naživu. A to si i troufám tvrdit, že stále dýchali jenom díky mně.

Ozvaly se výstřely.

„Sakra!" zaklel blonďák po mé pravici. „Takže jsme je nesetřásli, musíme běžet dál!"

„Támhle! To je západní brána!" zaradovala se Tina a já najednou pocítil více energie. Bože, prosím, ať je to ta správná!

Mohutná kamenná zeď sektorů se táhla do obrovských výšin, přímo před námi se nacházela skleněná brána. Doběhl jsem k ní jako poslední.

„Tak co? Je to vchod do jiného Sektoru?" ptal se Flint, jenž se znaveně opíral o zeď.

Našel jsem kamennou desku a oprášil ji. Přelétl jsem těch pár čísel. „Osm, jedna, čtyři, dva, sedm, devět!" Začal jsem rychle počítat. „Třicet jedna! Třicet jedna!" Oba dva už věděli, co to znamená.

„Je to slepá brána! Kam ale teď –" Tina ani neměla šanci to doříct. Tělem jí proletěla kulka a ona se bezmocně zhroutila k zemi.

„Tino!" vykřikl jsem a chtěl se k ní sehnout, jenže Flint mě popadl a popostrčil k běhu zpátky do lesa. Tentokrát na druhou stranu.

„Flinte, nemůžeme ji tam nechat!" volal jsem a snažil se mu stačit, i tak byl ale o pár kroků napřed.

„Alexi, lovci jsou nám v patách! Nemůžeme... au!" Flint se zřítil k zemi. Začal hystericky řvát a rukou si držel levou nohu. Doběhl jsem ho.

„Flinte, co se stalo?!" naléhal jsem na něj a rozhlédl se. Jestli jsme lovce zmátli, to nevím, ale pokud bude řvát Flint i nadále, zajisté nás zase brzy najdou.

„Do prdele! Moje noha! Moje noha!"

Sehnul jsem se a uviděl tu hrůzu – jeho dolní část levé končetiny se doslova rozpouštěla. V botě měl obrovskou díru, z níž vykukovaly zakrvácené ponožky. Muselo to neskutečně bolet. „Co to má být?!"

Flint zaťal zuby a doslova na mě zavrčel: „Jak to mám sakra vědět? Nejspíš je to jedna z pastí, ty jsi tady ten chytrej!"

Zamyslel jsem se a brzy mi to došlo. „Ta voda, které se Sussan napila před pár dny! Vypadala v pohodě, ale po chvíli ji to zabilo. Rozežralo ji to zevnitř! Flinte, musel jsi při běhu šlápnout do nějaké kaluže s tou vodou."

„Tak dobře, ty génie, pojď mi alespoň pomoct!" hodil po mně prosebný pohled a snažil se tolik nevyvádět.

Pokusil jsem se ho podepřít a vytáhnout na nohy. K naší smůle to ale nepřipadalo v úvahu. Flint na tu nohu nemohl došlápnout a já neměl tolik síly, abych jej udržel.

„Výborně, co teď?" řekl jsem si pro sebe, ale vzápětí nás vyrušily další střely. Začal jsem panikařit, tohle nemůže skončit dobře.

Z kapradí se vynořil první lovec – rychle jsem se proto dostal za strom a nevěděl, co dělat. „Flinte!"

„Musíš pryč, Alexi! Jinak to nejde!"

Byl jsem zbabělý.

Klepal jsem se za stromem, když šlo mému kamarádovi o život. Ale co jsem mohl dělat? Zkusil jsem použít mozek, mlátil se do hlavy, ale nepomáhalo to. Vždycky jsem přišel s nápadem, ale když bylo nejhůř, nedokázal jsem vymyslet vůbec nic.

V tu chvíli jsem se nesnášel. Být mudrcem bylo k ničemu.

Hlasitá střela. Ještě intenzivnější křik.

„Flinte!" Zakryl jsem si pusu a zakroutil hlavou. Teď půjdou po mně. Musím něco udělat. Musím pryč!

Rozběhl jsem se, co mi síly stačily. Nedokázal jsem to udělat. Nedokázal jsem na tělo Flinta ani pohlédnout. Mé nohy mě nesly kamsi do hlubin lesa, někdo se za mnou rozběhl. Určitě jich bylo víc. Všechno jsem si dával za vinu. Tinu i Flinta.

Byl jsem ztracený.

Byl jsem sám.

Snažil jsem se nepoddat smutku, soustředit se. Ať jsem se ale snažil sebevíc... nešlo to. Takhle to opravdu dopadne? Když už jsem ušel takovou dálku? Zpropadený východ nebyl nikde k nalezení. Sektor 13 jako kdyby se do země propadl. Věděl jsem toho za tu dobu tolik a zároveň tak málo.

Byli jste skokan, běžec, silák nebo mudrc? Na tom nezáleželo. I tak vás čekala dříve nebo později smrt.

Další výkřik patřil mně samotnému. Nebylo to ale kvůli kulce či té zvláštní vodě, ale kvůli prudkému svahu, po němž jsem se nyní kutálel střemhlav dolů. Lovci se již neozvaly, nejspíš jsem je tím setřásl. Dole mé tělo skončilo pomlácené v hustém kapradí. Ať už jsem na tento zelený porost nadával jakkoli – tentokrát mi zachránil život. Vzápětí les kolem utichl a mé oči pohltila temnota.