Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 10. Pokus o únik

Opatrně, velmi pomalu a namáhavě, jsem se dostala na zem. Chvíli trvalo, než mé plíce opět získaly ztracený dech. A to jdu dobrovolně přežívat za zdi tábora! Doufala jsem, že to bude alespoň vyvažovat můj trénink běhání.

„Hej, tak slezeš už?!" zvolala jsem na svého bratra, jenž se stále rozhlížel ze střechy. „Nemáme moc času, za čtvrt hodiny se máme sejít s Jeremym a Benem!"

„Jasný, už jdu! Jen jsem se potřeboval ujistit, že na tebe omylem neskočím," ozval se Tommy ze shora. Počkat, cože?!

Tak, jako já celý život trénovala běhání, Tommy se zlepšoval v překonávání překážek – patřil ke skokanům. Každého z nás tady prostě celý život k něčemu vedli, nejspíše věděli, že se nám to bude jednou hodit. Tolik věcí mi už do sebe zapadlo. Tímhle nám útěk možná usnadnili, ale i tak to bude bez pochyb nebezpečné.

Každý byl cvičen jiným způsobem, ale všem to mělo pomoct přežít. Zvláštní. Bena jsem nedávno viděla při tréninku, tudíž on bude taktéž vynikat v tom samém jako Tommy. U Jeremyho jsem si ale nebyla jistá. Musím se ho potom zeptat.

Skoro jsem to nezaregistrovala: jeden skok na bedny, salto vpřed a Tommy stál s výrazem – jsem nejlepší – přímo přede mnou.

„Tak pojď, ty frajere," oslovila jsem ho a společně jsme se vydali nejprve pro pár Tommyho věcí do jeho ubytovny a vzápětí směrem ke garážím.

...

„Takže nejenom zrádce, ale i nemehlo?!"

S Tommym jsme spatřili ležícího Bena a nějakou partu stojící okolo. Ani mě nepřekvapilo, že jedna z přihlížejících holek byla Nina – ta mi opravdu chybět nebude.

„Co se děje?" optala jsem se a všimla si, že z druhé strany zrovna přiběhl zmatený Jeremy.

„To nemáte nic lepšího na práci?!" rozkřikl se výhružným hlasem Tommy a já přemýšlela, kde se to v něm jenom vzalo. Vždycky býval tichý a držel se spíše stranou.

Vysoká blondýnka se na mě otočila. „Tak už i ty, Kate? Taháš se s těmihle zrádci?"

„Nejsou to zrádci." S Tommym jsme došli až k Benovi a Jeremy mu pomohl vstát. „Jsou to moji přátelé."

Všichni jsme stáli proti sobě. Nina s její partou a my. Naštěstí to ale začalo vzbuzovat pozornost dalších dětí, což vyústilo v ústup té party šílenců. „Pojďte, těmhle chudákům už stejnak nic nepomůže," rozhodl jeden chlapec. Nina mi vzápětí věnovala kyselý úsměv a její skupinka se vydala pryč.

„Jak já se odsud těším," povzdechl si Ben a já se na něj otočila.

„Co se stalo?" zajímal se Jeremy, a nejen on.

„Ale nic, jen mi jeden z nich podrazil nohy. Radši už to neřešte."

Jeremy s Benem si nejspíš až teprve nyní uvědomili, že se mnou nejsou sami. „Em... Ty jsi její bratr?" ujal se slova tmavovlasý hoch a napřáhl ruku směrem k němu. „Jsem Jeremy."

„Jo, jsem. Těší mě, já jsem Tommy." Oba dva si potřásli rukou a můj bratr se otočil i ke druhému chlapci, který vše doteď sledoval. „A ty jsi...?"

„Ben, určitě jsi o mně slyšel. Jsem ten, co měl tu drzost utéct. Vítej u zrádců, rád tě poznávám," přikývl hlavou a usmál se.

„I já tebe." Tommy si je oba začal prohlížet. „Takže... Je z vás někdo skokan?"

„Cože?" vypadlo z Jeremyho a Ben se zasmál.

„Tak to si asi budeme rozumět," odpověděl mému bratrovi Ben.

„Že mi to nedošlo," plácl se do čela Jeremy, „jen tak pro zajímavost, já jsem teda běžec, co ty?" otočil se na mě.

Lehce jsem přikývla. „Tak to jsme dva."

Ben se rozhlédl kolem nás. „Vypadá to, že je na chvíli vzduch čistý, je čas jít. Vezmeme si věci za garážemi a schováme se uvnitř. Raději to uděláme dřív než pozdě."

Na malou chvíli jsme na sebe všichni pohlédli. Nikdo se nesmál. Každému bylo jasné, že brzy provedeme zatím největší rozhodnutí v našem životě.

...

„Pšt!" ozval se Jeremy přikrčený společně s námi za regály a krabicemi. Náš náklaďák byl zaparkovaný jen patnáct metrů od nás.

„Já za to nemůžu, to ten hrnec," zašeptala jsem omluvnou odpověď.

„Co to bylo za nápad, brát ho s sebou?" protočil očima Ben.

„Potom mi poděkujete, až budete chtít něco ohřát nebo převařit vodu!"

„Ticho!" varoval nás Tommy a my se mezi poličkami regálů podívali, co se děje.

Z náklaďáku právě vylezl hlídač. „V pořádku!" zvolal na nějakého muže s papíry, který stál u dveří. „Jdu vyřídit Walterovi, že může za deset minut vyrazit."

Za malý moment se garáž ponořila do úplného ticha. Kroky obou mužů ustaly a my se potichu – až na můj hrnec – vydali do zadní části nákladního prostředku.

Každý z nás si našel pohodlnou polohu a opřel se o nějakou z beden, jež byly plné zbraní a munice. Dohodli jsme se, že si vezmeme jen dvě malé pistole, kdybychom je potřebovali. Ostatní bychom ale nevyužili, nemáme čas učit se střílet a proti lovcům by byla přestřelka dozajista marná. Náš plán zněl: zůstat nespatřeni a nehnat se do konfliktů. Ale pokud by k tomu došlo... Měli jsme tyhle dvě zbraně pro případ nouze.

Ticho prolomily kroky.

„Tohle ale nebylo deset minut... nebo ano?" zašeptal Tommy a mně se sevřelo hrdlo. Ten někdo šel totiž do zadní části náklaďáku. Uslyšeli jsme odsouvání plachty, která sloužila místo dveří na zadním konci.

Ani jsme se nenadáli a přímo před nás doslova doletěl batoh a po něm se dovnitř dostal kluk s uhlově černými vlasy. Mohl být tak stejně starý jako Jeremy. Vysoký svalovec svýma kouřově šedýma očima přelétával každého z nás. „Čau, můžu se přidat?

„Aha?" podivila jsem se a dostala se z transu. Drkla jsem do Jeremyho, který byl ode mě nejblíže.

„No..." Dobře, tak tohle bylo jediné, co z mého kamaráda vypadlo.

„V klidu, jsem na útěku jako vy. Jen se chci přidat, to je vše. Jsem Garred a vy?"

S klukama jsme na sebe pohlédli. Takže to nakonec stejně vypadalo, že nás bude víc, než jsme si vlastně vůbec mysleli.