Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 25. O krok blíž

Čím blíž jsme byli ke zdroji záře, tím více naše kroky zrychlovaly. Východem jsme už skoro proběhli. Dlaní jsem si zprvu zakryla oči, jelikož denní světlo nebylo, po tak dlouhém putování ve tmě jeskynního tunelu, zrovna příjemné. Sklopila jsem hlavu k zemi a víčka následně pomalu otevřela.

Můj zrak padl na kousky zelené trávy. Rozhlédla jsem se. Vysoké smrky, jedle, borovice, duby. A nad našimi hlavami sráz. Stáli jsme teď přímo pod ním, byl vskutku vysoký. „Tak proto jsme klesali," vydechla jsem.

„O jednu starost míň. Měli jsme ke srázu přece namířeno a ani jsme nepotřebovali vymyslet plán jak se dostat dolů. Cestu jsme si našli, ač nevědomě, sami," pronesl mudrc, který zrovna jako poslední opustil temnou chodbu.

„I tak je to ale zvláštní. Víte, jak to myslím, ne? Když se objevili vlci, tolikrát jsme změnili směr, a přesto jsme přesně tam, kde potřebujeme být," dodala jsem.

„Myslíte, že je tu ten tunel kvůli lovcům? Aby se zkrátka dokázali rychle a nepozorovaně dostat do této části Sektoru 4?" napadlo siláka.

„Možné to je," přitakala jsem.

„Jo, a jestli je to tak, znamená to, že jsme je tím zasypáním vchodu do jeskyně odřízli. Nemůžou za námi," přikývl i Tommy a zasmál se. „Protentokrát máme asi opravdu navrch."

„Neradoval bych se," uslyšela jsem Alexe a hned nato se za jeho hlasem otočila, „těch chodeb je tady totiž víc. Támhle třeba," ukázal na menší průchod za keřem, kterého jsme si předtím nevšimli.

„Ale no ták!" rozhodil rukama mladší skokan. „Když už si člověk myslí, že se jich zbavil, tak se stejně objeví něco, co to zas pokazí! To je snad zlej sen."

„Dobře," začal Ben, „takže bychom měli neprodleně zmizet, než se aktuální situace jako obvykle znovu –"

„Podělá," doplnil ho Garred a všichni jsme ztichli. Právě teď, v tomto okamžiku, musel někdo procházet druhým tunelem. Ozvěny těžkých bot se odrážely od všech stěn až k nám a bylo jen otázkou času, kdy se objeví první z nich.

„Bene, jak daleko je to k východní bráně?" zašeptala jsem a zároveň stejně jako ostatní začala pomalu ustupovat mezi husté větve a kmeny stromů.

„Nestihl jsem se tehdy pořádně rozhlédnout," odpověděl.

„To je fuk, alespoň přibližně."

„Půl kilometru? Možná míň."

„Tak blízko?" podivil se mudrc a skokan lehce přikývl.

„Každopádně to můžeme stihnout, poběžte!" zavelel Garred a rozběhl se jako první do jehličnatého lesa s námi za zády.

Bez ohlížení jsem se bezmyšlenkově hnala kupředu. Větve mě švihaly do tváře, ale já to ignorovala. Měli jsme jen jeden jasný cíl, který byl podle Bena jen několik set metrů před námi. „Jenom doufejme... že budeme... tentokrát u té správné brány," mluvil přerušovaně mudrc, neboť už zřejmě potřeboval zpomalit.

Les byl stále řidší a řidší, až zmizel úplně. A pak přišel ten moment pravdy. Za malou chvíli jsme stanuli před mohutnou stavbou a brzy nato jsme začali bleskurychle pátrat po desce vyryté ve zdi. Jako minule jsem ji spatřila hned u páky. „Nasviťte sem prosím někdo baterkou!"

„Jasně," zaslechla jsem za zády Benův hlas a vzápětí se již dal obsah desky přečíst.

„Pět, sedm, tři, dva, šest, sedm," přelétla jsem zrakem čísla. Pro jistotu jsem si to v duchu spočetla dvakrát, jako kdybych tomu snad nemohla uvěřit. „Třicet. Je to sudé číslo!" Zatajil se mi dech. Nebyla to slepá brána, tahle vedla opravdu pryč. Z tohoto šíleného a hrozného místa. V ten okamžik mi bylo jedno, co nás za ní čeká, jen už jsem zkrátka chtěla odsud. A navíc – byli jsme konečně alespoň o krok blíže k cíli.