Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 14. Vzpomínka z dětství

Prodírali jsme se hustým lesem blízko u sebe. Tentokrát to byl Jeremy, který šel pár metrů před námi a hlídal každou nezvyklost, podivný zvuk nebo pohyb. Lovci se ale stále neukázali, až to začínalo být podezřelé. Ben nám totiž sdělil, že když se mu tehdy podařilo utéct, měl je stále v patách.

„Jen ať ti nevypadnou oči z důlků, když na Bena pořád tak zíráš," ozval se po dlouhém mlčení Garred.

Pravda, i já jsem si už stačila všimnout Tommyho vražedného pohledu.

„Tss," trhl uraženě hlavou můj mladší bratr.

„To tě to pořád tak štve?" povzdechl si starší skokan.

„Ne, ale dlužíš mi sušenku," změnil tón Tommy a vzápětí se tlumeně zasmál, „zním teď asi jako malé děcko, co?"

„Ale ty jsi děcko," poškádlila jsem ho a snažila si udržet neurální výraz.

„Hej! Je mi už šestnáct let, jsem právoplatně náctiletý teenager!" bránil se a najednou zněl daleko mileji než předtím.

„To víš, že jo, ty náš malý Tomíku!" Ben zvedl ruku a rozcuchal mému bratrovi vlasy. Tommy si je začal ihned upravovat, což mě pobavilo ještě víc.

Veselou náladu utnul až černovlasý hoch: „Řekneš nám už konečně, Bene, co všechno o tomhle místě víš? Já jen – no, včera jsi tvrdil, že až zítra, takže?"

Benův výraz povadl a vystřídal ho... strach? Vypadal zděšeně. „To jsem slíbil," odvětil a značně nervózně se poškrábal za krkem. „Co byste chtěli vědět?"

„Všechno," pokračoval Garred a rozhodil rukama. „Všechno, co víš."

Ben si povzdechl a my začali pozorně poslouchat.

„Sektorů je třináct a my musíme zjistit, ve kterém je východ. Když jsem tehdy utekl, ocitl jsem se v nemilosrdném místě plném pastí, lovců a... zvířat."

„Zvířat?" podivila jsem se, včera jsem tohle téma už nakousla, ale Ben mě zarazil. „Jakých?"

„Zmutovaných."

„Co?!" vytřeštil oči můj bratr.

„Ano, každý ze sektorů má nějaké originální, dá se říct "pasti"," naznačil ve vzduchu uvozovky a pokračoval, „no, a v Sektoru 4 mezi ně patří radioaktivní voda a obrovští vlci s rudýma očima, kteří jsou schopni roztrhat nás na kousky."

Nikdo si netroufal ani ceknout. Vždyť on nám zrovna naznačil, že můžeme být právě teď v obklíčení krvežíznivých stvůr! Takový strach jsem tady ještě nikdy nepocítila.

„Vl- Vlci?!" zakoktala jsem se a bylo to, jako kdybych pocítila něco, co už dlouhou dobu ne. Něco jako vzpomínku, silnou, ale vzdálenou. Ztuhla mi krev v žilách.

A poté se mi znenadání vyjevily pohybující se obrazy.

...

„A babičko, proč máš tak velké zuby?"

„Ne!" vykřikla jsem, popadla peřinu a jako obvykle se pod ni schovala. „Tuhle část nenávidím, ten vlk je moc strašidelný, bojím se ho!"

Zaslechla jsem smích. Byl to Tommy, to už si ze mě chtěl zase určitě dělat legraci. Věděl moc dobře, jaký mám z vlků strach. „Kate se bojí vlků, Kate se bojí vlků!" posmíval se mi jeho pisklavým dětským hlasem.

„Ale Tommy, buď na svoji sestřičku hodný," uslyšela jsem káravý hlas a jedním očkem jsem vykoukla zpoza peřiny s bledě modrým povlečením.

Na židli mezi našimi postelemi seděla žena s krátkými kaštanovými vlasy. Moje maminka. Viděla jsem jí do její znavené tváře, ale ona se dokázala i přesto usmívat.

„Myslím, že už je načase jít spát," rozhodla, odložila knížku na stolek a vydala se nám dát pusu na dobrou noc. „Hezky se vyspěte, zlatíčka," dodala, poté zhasla světla a my už jen zaslechli potichu vzdalující se kroky po schodech.

Dětský pokoj se ponořil do naprostého klidu a tmy. Slyšela jsem pravidelné oddechování Tommyho, ale já tu noc usnout nemohla.

Po pár minutách prolomilo ticho dunění. Leknutím jsem se posadila a spatřila časté záblesky na nebi za oknem. Spustily se ohlušující sirény, jež probudily dozajista každého obyvatele města.

Tohle byla ta noc, kdy to všechno započalo. Tohle byl ten okamžik, kdy se život všech lidí na planetě Zemi změnil k nepoznání.

...

Někdo mi drkl do ramene. Rozhlédla jsem se kolem.

Bylo to tak živé.

„Děje se něco, Kate?" zajímal se starší skokan a já si začala uvědomovat, co se vlastně stalo. Rozhovor, Ben mluvil o vlcích, a najednou se mi vrátila vzpomínka.

A ne jen tak ledajaká. Moji rodiče... S Tommym už jsme skoro zapomněli, jak vypadali, a nyní jsem měla obličej mamky jasný jako den. Už vím, proč mě slovo vlk natolik rozhodilo – já se ho bála už od útlého dětství.

„Jsem v pořádku, jen jsem se trochu zamyslela," zněla má lež. Nechtěla jsem jim sdělit můj panický strach z těchto bestií.

„Dobrá, takže to je všechno. Víc toho nevím. Ta zvířata se ale skoro vůbec neukazují, já se s nimi setkal pouze jednou, a to jsem je jen zahlédl na druhé straně řeky. Takže snad vám nevadí, že vám to říkám až teď. Zkrátka jsem nechtěl způsobit zbytečné obavy, byla noc, hledali jsme úkryt, nechtěl jsem do toho zamotat ještě tohle."

„Chápu tě," přikývnul Tommy. „Ale stejně je to už asi jedno, podívejte!" pokynul hlavou před nás a my spatřili obrovskou kamennou zeď, jež vykukovala mezi stromami. Úžasem jsem skoro zapomněla dýchat. Les končil a my se ocitli jen několik desítek metrů před nikde nekončící stavbou.

„Páni," vydechla jsem a chtěla se z lesa ke zdi rozejít. Jeremy mě ale zarazil.

„To není dobrý nápad," uvědomil si a rozhlédl se. Dneska byl až moc opatrný. „Tady jsme alespoň trochu schovaní, kdežto u zdi budeme vidět z velké vzdálenosti."

„Souhlas," přitakal Garred.

„Půjdeme po kraji lesa, dokud nenajdeme bránu. Pak bude teprve načase rychle přejít ke zdi. Do té doby se ale budeme držet u sebe a mezi kmeny," rozhodl Ben a podíval se napravo. „Myslím, že tímhle směrem," dodal a rozešel se jako první, následován námi.

Srdce mi poskočilo, strach mě úplně přešel a nahradily jej nadšenost a nervozita. Už brzy budeme u brány, už za chvíli se dostaneme z tohoto místa pryč.

Opravdu to ale bylo tak snadné, jak se mi zrovna zdálo?