Love in Swordland [POZASTAVENO]

7. "Rande" 1/2

,,...Kaitlin!" zaslechla jsem něčí hlas. Utahaně jsem otevřela oči a podívala se na osobu, která se mnou třásla.
Byla to Lila.
,,C-Co se stalo?" zeptala jsem se jí unaveně.
,,Musela si tu usnout." vysvětlila mi. Trochu jsem se podivila, protože jsem si vůbec nepamatovala na to, že bych tady usnula.
,,Fakt?... A kolik je...?" trochu jsem se protáhla a zívla.
,,Něco málo po čtvrté hodině." usmála se na mě.
,,Odpoledne?!" vyděsila jsem se a zvedla se ze židle.
,,Jo." řekla v klidu a trochu se uchechtla. To jsem spala tak dlouho?
,,Sakra! Zmeškám r-..." zasekla jsem se a na Lilu se vyděšeně podívala, když mi došlo, co jsem jí chtěla říct. Ups... Tak trochu jsem se asi prokecla...
,,Co? Co zmeškáš?" podívala se na mě nechápavým pohledem.
,,N-No..." začala jsem, ale v mé hlavě se náhle urodila myšlenka, že mi ještě nikdy nezáleželo na tom, abych pro svého nevlastního bratra udělala. Že já jsem se ho vůbec ptala!
,,No?" zopakovala po mě Lila.
,,Rybaření!" Jo! ,,Zmeškám rybaření! Promiň, musím už jít!" řekla jsem rychle a už se měla na odchodu, když se mě Lila, ještě na něco zeptala.
,,Do 22.patra?"
,,Jo! Tam je přece hodně jezer, takže proto." nevině jsem se na ní usmála.
,,Aha! A to jdeš ještě s někým nebo sama?" se smíchem se na mě podívala.
,,N-No... S jedním mým kamarádem." zalhala jsem nervózně. Nic lepšího mě nenapadlo...
,,Ó! Tak proč jsi neřekla rovnou, že máš rande!" mrkla na mě a já znervózněla.
,,Jen běž! Hezky se obleč a užij si to!" usmála se na mě a už mě strkala ven.
,,L-Lilo! T-To ale-" ,,Pak mi všechno povyprávíš! Měj se hezky." rozloučila se se mnou, když mě dostala ven z guildy. Je to beznadějné... Pomyslela jsem si, když jsem si po tom všem přiznala, že se z toho nijak už nedostanu.

Po chvilce stání, jsem se tedy rozhodla, že půjdu domů.
Zbývala mi asi už jen půlhodina, něž mě tady 'vyzvedne'.
Pořád jsem někde v mysli doufala, že si ze mě dělal jenom srandu a že to opravdu nemyslel vážně. Každopádně, kdyby se nakonec ukázalo, že to byl opravdu jen vtip, tak bych mu za to ani nevynadala a byla bych šťastná.
Seděla jsem na židli u stolu a stále přemýšlela nad tím, co budu dělat. 20 minut... 15 minut... 10 minut... Ten čas utíká nějak rychle!
Nakonec jsem to tedy všechno vzdala a přijala fakt, že s ním tedy opravdu půjdu. Ale!... Mezitím jsem si totiž vymyslela pár podmínek, jak se budu chovat. Žádný smích, radost ani zalíbení! Budu dělat, jako by to bylo všechno pod mojí úroveň a nebudu si vůbec nic užívat!
Všechno jsem si pořádně uložila v paměti a nakonec se nad mým plánem i usmála.
Někdo zaklepal. Co?! Bože, kolik je?... 16:56... Takže na důležité setkání přijde o půl hodiny později a na naše rande včas?! To si dělá srandu...!
No jo, ale já nejsem vůbec připravená!
,,Sakra!" zašeptala jsem ve zmatku a začala opět šílet. Na sobě jsem nic neměla... Psychicky jsem nebyla připravená... Nic!
Domem se ozvalo o něco hlasitější zaklepání.
Nadechla jsem se tedy a se ztracenou nadějí, šla otevřít dveře.
Kdo jinej by tam v tuto dobu přece stál, než samotný Hiroki...
,,Ahoj, nějak ti to trvalo. V pohodě?" začal se zajímat a taky se po mně začal divně dívat.
Nedivila jsem se... Dveře jsem měla otevřené jen na pět centimetrů a škvírou, se na něho nevině usmívala.
,,J-Jo... P-Počkej ještě chvilku. Hned přijdu!" řekla jsem koktavým hlasem a rychle zabouchla dveře.
On opravdu přišel! A myslí to vážně!
Do té doby, než přišel, jsem měla ještě nějakou šanci, že nikam nebudu muset jít, ale teď...
,,F-Fajn..." řekla jsem si šeptem pro sebe a otevřela si svůj inventář. Oblíkla jsem si v rychlosti jednoduché šaty a trochu si upravila vlasy. Už nemůžu nijak vycouvat... takže se prostě postavím svému osudu a uvidím, co se bude dít...
Nadechla jsem se a otevřela dveře dokořán.
Hned se na mě podíval a usmál se na mě. Až teď jsem si všimla, že i on měl na sobě hezké oblečení. Tohle skončí špatně...
,,Sluší ti to." ušklíbl se na mě.
,,D-Díky... T-Tobě též..." nervózně jsem se usmála a vyšla ven.
,,Fajn, můžeme jít." usmál se a vyšel směrem do města.
Chvilku jsem tam ještě tak stála a rozhodovala se, jestli bych se ještě neměla vrátit do bytu a zamknout se tam.
,,Jdeš?" zakřičel na mě a já se na něj podívala. Tuhle chybu si vezmu do hrobu...
,,J-Jo!" přikývla jsem a doběhla ho. ,,Kam půjdeme?" zeptala jsem se ho.
,,Už to mám promyšlený... Vezmu tě na večeři a pak... Uvidíš." tajemně se na mě usmál.
,,Eh... T-Tak d-dobře..." trochu smutně jsem se usmála a pomalu ho následovala, když se rozešel.

Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Celou dobu jsem se snažila být co nejvíc negativní a dělat, že strašně moc kvůli tomu trpím.
Párkrát jsme spolu prohodili řeč, ale nebylo to nic zvláštní ho. Taky si už jednou všiml, že jsem smutná a mám celou dobu sklopenou hlavu. Zatím jsem si však nestihla všimnout jeho pohledu, když to zjistil, ale je tu dost velká pravděpodobnost, že ho to mrzelo.
,,Tady." řekl po chvíli, když jsme dorazili k jedné hospůdce. Trochu jsem se vyděsila kvůli počtu lidí, ale když jsem zaregistrovala Hirokivův klidný pohled, tak jsem se trochu vzchopila a neřešila to. Bude to taky poprvé a naposled...!

,,Jsi v pořádku? Na to, jak si většinou hodně upovídaná, tak dneska mlčíš." usmál se na mě.
,,Špatně jsem se vyspala..." odbila jsem ho rychlou odpovědí, i když to vůbec nebyla pravda. Dneska jsem spala až až.
,,Aha." pokrčil rameny a dál to neřešil.
,,Proč si mě pozval na rande?" nedalo mi to a zeptala jsem se. Chtěla bych znát důvod...
,,Nemohl jsem?" nechápavě se na mě podíval.
,,N-No... Proč mě?" tázavě jsem se na něj podívala.
,,Nevím... Chtěl jsem." zamyslel se a dál si četl jídelní lístek.
,,Vždyť se spolu ani moc nebavíme a navíc... Pořád jsme... něco, jako sourozenci..." připomněla jsem mu. Možná, že jsem ho tím trochu udeřila, ale řekla jsem jen pravdu...!
,,Tak tohle tě trápí... Copak ty už si nepamatuješ, jak jsme se dohodli, že se budeme brát jako kamarádi a né jako sourozenci?" zaujatě se na mě podíval.
Opravdu jsem na to zapomněla... Tohle jsme si řekli asi před rokem, když se mi omlouval za to, co všechno mi provedl.
,,J-Já..." nevěděla jsem, co říct. To on mě teď dostal a já nemohla nic říct.
,,Už o tom nemluv." v klidu se na mě usmál. Nechápala jsem, jak to může brát tak v klidu...
Po tomto 'rozhovoru' jsme snědli naše jídlo a jen tak v tichosti, seděli u stolu. Přišlo mi to trochu trapné, že ani jeden z nás nemluvil...
,,Kam půjdeme teď?" prolomila jsem tedy naše trapné ticho a zeptala se na něco zajímavějšího.
,,Řekl jsem, že uvidíš." mrkl na mě a zvedl se od stolu. Udělala jsem totéž a s nervozitou ho následovala.
,,Chtěl jsem ti totiž něco ukázat." řekl, když jsme vyšli na noční ulici.
,,Aha, dobře." řekla jsem bez zájmu, abych neporušila své podmínky.
,,Tak jo... Zavři oči." řekl náhle a já na něj vyvalila oči.
,,Co?" nechápala jsem. On mi chce něco ukázat a teď musím zavřít oči?
,,Zavři oči." zopakoval a udělal na mě ten svůj 'nádherný' úsměv, kterému každá holka neodolá.
,,A jak mám asi tak vidět na cestu?" vysvětlila jsem ironicky a založila si ruce na hruď. To by mě fakt zajímalo...

                                                                            Líbilo? Já doufám, že jo :)                                                                                                     Děkuji všem za hlasy, co jste dali a všem, kteří si tento příběh čtou ;) Jsem za to moc ráda :D

Pokračování zase zítra :)