Love in Swordland [POZASTAVENO]

45. Překonání strachu

,,Ne,"
,,A co třeba hledání předmětů?"
,,Ne..."
,,A co takhle... Najít tuhle příšeru a zabít ji?"
,,Zabít něco?... Ne,"
,,Jsi vůl,"
,,A ty kráva," zazubil se na mě.
,,Tak a dost! Vyberu to sama!" rozhodla jsem, zavřela oči a rukou náhodně ukázala na nějaký quest. Chvilku jsem ještě prstem kroužila ve vzduchu, než jsem s ním nakonec zabloudila směrem doprava a dotkla se jednoho papíru.
Otevřela jsem oči a podívala se na quest, který jsme náhodně vybrala.
,,A hele..." strhla jsem s úsměvem quest z nástěnky a prohlédla si ho. ,,Ta příšera vyhrála," usmála jsem se na Kura, který jen protočil očima.
,,Noták... Vím, že za ten dvojitý dluh můžu já, ale udělat to stejně budeme muset. Každý zaplatí polovinu," povzbudivě jsem se na něj usmála a quest přijala.
,,To mi až tak hlavu nebere. Jen by mě zajímalo, proč nejsi ve škole?"
Nad jeho otázkou jsem se pozastavila.
Proč jsem tak nervózní, když se mě ptá zrovna na školu? Na ŠKOLU, Kaitlin! Škola, do které se mi nechtělo!
,,No, to víš... Kvůli tobě jsem se na ni vykašlala. Stačí?" podívala jsem se na něj pohledem, který jasně naznačoval, že už se o tom nechci bavit.
,,Aha. To je... od tebe milé," pousmál se.
,,Hm," zamručela jsem bez zájmu. ,,Ta příšera... Proč musí vypadat, jako obří pavouk?" změnila jsem téma.
,,Haha... Vybrala sis to sama," zasmál se Kuro.
,,Ale ty mi pomůžeš!"

***

,

,P-Proč je ten pavouk tak... velký?" zachvěla jsem se, když mě ten pavouk vehnal do rohu a já se tam bezmocně krčila.
Hrozně moc se bojím. Kuro mě tu nechal sám, teda, ne tak úplně.
Měli jsme plán, který obsahoval to, že já budu návnada - což se mi vůbec nelíbilo - a on bude lovec. Děsný.
Já a návnada? Proboha, trpím arachnofobií! To není vůbec snadné, utíkat před obrovským pavoukem jako Ron z Harryho Pottera. Proč jsem se mu vždycky tak smála?
,,Kde jsi, Kuro?" zeptala jsem se spíše sama sebe a snažila se uklidnit, ale ten pavouk se ještě víc přiblížil a to mě donutilo začít šílet. Pomoc mi!
,,S-Stůj!" zakřičela jsem na něj, ale nic na něj nezabíralo. Pavouk šel pořád mým směrem a já, už jen z jeho pohledu, myslela, že umřu.
,,Já chci domů!" zakřičela jsem a oční víčka k sobě v rychlosti přitiskla, abych se na svou smrt nemusela dívat.
,,Dostanu tě domů," ozval se Kurův hlas a já hned otevřela oči.
Viděla jsem ho, jak stojí především mnou a postupně usekávání nohy toho pavouka.
On... mě nakonec zachránil, díky bohu. Oddychla jsem si.
Ale... Proč se cítím tak divně? Je to snad z toho, že jsem Kura prakticky využila, aby tenhle quest udělal on sám? Ne, tak to není! Nechci ho využívat! Už se musím postavit na nohy a taky bojovat! Pomyslela jsem si a vytáhla svou katanu. Musím! Už nebudu ta, která se schovává. Chci taky někoho chránit!
,,Kaitlin?" podivil se Kuro, když se podíval za sebe. ,,Ty budeš..."
Přikývla jsem a postavila se do bojové pozice.
,,Jsem na tebe pyšný," řekl.
A přesně ve chvíli, kdy řekl tuhle větu, jsem si uvědomila, že už se nemusím bát.
Tuhle hru jsem hrála v přesvědčení, že to bude stejné jako v SAO, ale není. Tenhle svět je úplně jiný a není to jen o přežití... Je to i zábavě, kterou tady prožívám - s ním.
,,Chcípni!" vyrazila jsem proti němu a katanou mu usekla hlavu. Je... po něm.
Po pár vteřinách zmizel.
,,Ty jsi to zvládla!" řekl štěstím bez sebe Kuro a poplácal mě po zádech. ,,Konečně jsi se odhodlala,"
,,J-Jo..." trochu jsem se pousmála a hned si uvědomila, že mi tohle chybělo... Konečně jsem se znovu ponořila plnou silou do tohoto světa.
,,No, quest je splněný. Díky tobě," pochválil mě a quest označil za splněný.
,,Haha, jasně..." zasmála jsem se, když jsem si vzpomněla na okamžik, kdy jsem se schovávala v rohu a přála si umřít.
,,Měli bychom už asi jít. Koneckonců... Jmenuje se to tady Pavoučí jeskyně a hádám, že tenhle pavouk tu nebyl jen jeden...." povzdechl si Kuro a já se na něj vystrašeně podívala.
,,J-Jakože... Jich tady je víc!?" vyděsila jsem se a úplně zmrzla když jsem zaslechla klepání nožiček.
,,Kolikrát jsem ti říkal, aby jsi nekřičela!" pokáral mě Kuro. Když jsem se podívala za sebe, spatřila jsem nechutně černé stíny, které se neustále zvětšovali.
,,Na tom teď nesejde! Padáme!" zavelila jsem, chytlaho za ruku a rychle běžela k východu.
Slyšela jsem je, jak se k nám neustále přibližují. Nechtěla jsem se ale otáčet, soustředila jsem se pouze jen na to, abychom se odsud co nejdříve dostali a vrátili se domů.
,,Když ti jde o život, jsi opravdu rychlá..." neodpustil si Kuro svou chytrou poznámku. ,,Ale předtím to tak nebylo," dodal. Zřejmě myslel to, jak jsem měla zavřené oči a skoro se nechala tím pavoukem sežrat.
,,Protože předtím to nebylo stádo pavouků, kteří nás už skoro dohání!" ukázala jsem za sebe a zrychlila.
,,Počkej! Zastav se! Před vchodem je sráz!"
Pozdě.
Před vchodem do té jeskyně byl docela velký sráz. Dostali jsme se sem tak, že jsme museli použít křídla, jenže právě na to jsem zapomněla.
Začali jsme oba padat dolů.
,,Víš, co ti řeknu?! Že tě asi zabiju!" zakřičel na mě hlasitým křikem Kuro a já se na něj nervózně usmála.
,,Promiň!" zakřičela jsem. Jak jsme padali rychle dolů, kvůli vzduchu jsme se ani pořádně neslyšeli.
,,Co si říkala!?" zakřičel.
,,Že se omlouvám! Byla to moje chyba!"
,,Já vím! Jsi neskutečně paličatá!" zasmál se.
Tak moment... Nevzdaluje se ode mě náhodou?
,,Kuro! Oddaluješ se!" Ehm, kde je ta zem? Neměli jsme náhodou už spadnout?
,,Počkej, chytím se tě!" zavolal na mě a natáhl ke mně ruku. Hned jsem se ho chytila, ale on mě najednou k sobě přitáhl a zabezpečil nás tak, že použil svá křídla a ve vzduchu nás zastavil.
Když jsme se podívala dolů, všimla jsem si, že do pádu nám zbývalo asi jen deset metrů.
,,T-To bylo h-hustý!" vykřikla jsem s nadšením.
,,Ještě, že mě to napadlo včas," povzdechl si a postavil nás dolů.
Po takovém skoku jsem měla nutkání začít líbat zem, ale to by se mi asi Kuro začal smát.
,,Tak... Nyní úspěšně prohlašuji naší misi za splněnou!"  zasmál se nám a já se usmála.
,,Myslím, že bychom si mohli na chvíly odpočinout. Nemyslíš?" navrhla jsem.
,,Jo. To by bylo skvělý," přikývl.
Až teď jsem si všimla, že mě pořád objímá.
,,Hele, mohl bys mě pustit?" trochu jsem znervózněla a on mě hned pustil.
,,Jasně, promiň." pousmál se.
,,To nic," zavrtěla jsem hlavou. ,,Je čas oběda. Myslíš, že bych si mohla na chvíli odskočit a najíst se?" zeptala jsem se.
,,Jo, určitě. Navíc teď se vymyslela taková nová možnost, že se nemusíš odhlašovat," pousmál se.
,,,Ehm, co?" nechápala jsem.
,,No, prostě... Nevím, jak bych to vysvětlil. Zkrátka svou postavu 'uložíš do spánku' a mezitím se můžeš vrátit do skutečného světa," vysvětlil.
,,Aha! Chápu. Tak dobře," usmála jsem se a v menu mezitím našla tuhle možnost, kterou jsem zvolila.
,,Jo a až se vrátíš, tak se vystřídáme. Taky bych se rád najedl," ušklíbl se.
Jen jsem přikývla a zavřela oči.
Objevila jsem se ve své posteli
Sundala jsem AmuSphere, posadila se a trochu se protáhla.
,,Yosh," usmála jsem se a vstala.
Šla jsem do kuchyně a podívala se do lednice. Ještě, než jsem tak udělala, jsem si všimla odpovědi na mém vzkazu, který jsem předtím napsala Hirokimu.
'Záškoláku :D H.' stálo pod mým písmem a já se na kus papírku usmála.
Hiroki byl v práci, takže jsem měla celý barák pro sebe.
Chvíli jsem přemýšlela, co si udělám k jídlu, ale když jsem se podívala do ledničky, moc tam toho nebylo.
Všimla jsem si jen vajíček, kterých tam bylo dost na omeletu nebo míchaná vajíčka. Že bych si je nakonec dala? Zeptala jsem se sama sebe a plato vajíček vyndala.
Nakonec jsem si z nich udělala míchaná vajíčka, která jsem hned snědla. Měla jsem obrovský hlad.
Všechno nádobí jsem pečlivě umyla a vrátila se zpátky do pokoje.
Když jsem si chtěla zase lehnout do postele, pokojem se rozezněla melodie jedné písničky, kterou jsem měla nastavenou jako vyzvánějící tón na telefonu.
Telefon jsem vzala do ruky, obrazovku jsem přelétla rychlým pohledem načež jsem zjistila, že mi volá někdo, s kým jsem dlouho nemluvila, a hovor přijala.
,,A-Ano?" řekla jsem trochu nervózně a posadila se na postel.
,,Ahoj, to jsem já. Jak se máš?" zaslechla jsem Kazukiho hlas. To ne...
,,Dobře, teda... Zatím,"
,,Víš, chtěl jsem tě dneska ve škole navštívit, ale tvé místo bylo prázdné. Ayane mi řekla, že si do školy nedorazila. Jsi v pořádku?"
,,J-Jo, jen si prostě potřebuji odpočinout. Bylo toho moc," obhájila jsem se.
,,Chápu tě. A nechtěla by jsi o víkendu někam zajít? Samozřejmě, až ti bude lépe," Jak já nesnáším, když mě někdo tahá ven... Ale počkat. Vždyť nikam nemusím, letím přece do Ameriky! Ale počkat... Nemůžu mu to přece říct! Nevěřil by mi...
,,Mám to brát, jako ne?" vyrušil mě z myšlenek.
,,Mhm..." jen jsem zamručela.
,,Hele... Takhle to už dál nepůjde. Něco se mezi námi stalo," přešel do zklamaného tónu, což jsem nepochopila. Dělá si srandu? 'Něco se mezi námi stalo'? To on za to může!
,,Ano, něco se stalo!" zvýšila jsem hlas, i když jsem nechtěla. Prostě se to stalo.
,,Ale co? Chci náš vztah zachránit," úplně jsem viděla, jak se pousmál. Ne. Jen chce být ten, kdo nás nakonec dá zase dohromady... Je tak... Sebevědomý.
,,Musím ti něco říct," řekla jsem klidným hlasem.
,,Co se děje?"

Konec :D
Na pokračování se můžete těšit další sobotu ^^
Nebo že bych udělala výjimku? O.o
Tak dobře, kdyby jste někdo chtěl, mužu kapitolu vydat dřív ;)
Nechtěl by někdo věnování?^^ už dlouho jsem žádnou kapitolu nevěnovala a chci někomu udělat radost :)
Když tak si o to napište :D

Pa, zlatíčka ~^^~