Love in Swordland [POZASTAVENO]

41. Divné chování

Pondělí, odpoledne

Pondělí, snad nejhorší den ze všech.
Jako v každý v všední den, jsem musela do školy - to mi kupodivu ani tak nevadilo, kdybych nepotkala jednu osobu.
Správně, ta osoba je totiž Kazuki.
Pro mě to bylo víceméně trapné se s ním vidět, zvláště poté, co jsem od něj minulý pátek tak bezohledně utekla. Měla jsem se mu za to omluvit, jenže když jsem ho dneska na té chodbě viděla, jak se tam baví se svými kamarády, radši jsem se otočila a šla do jazykové učebnice, kde jsme měli další hodinu.
Teď jsem před školou, čjen tak sedím na lavičce a pořád nad ním přemýšlím.
Nevím, jestli bych za ním měla přijít a říct mu, že se omlouvám a že už to všehno bude zase dobrý, nebo se mu omluvit a pak si s ním promluvit o tom, jak to tenkrát v té cukrárně myslel a jestli opravdu chce jenom... U-Už dost! Okřikla jsem se v duchu, když už jsem nad tím moc přemýšlela.
,,Ahoj, Miko-chan," posadila se ke mně Ayane, která právě vyšla ze školy. ,,Uff, to byl zase den..."
,,Souhlasím. Už aby byl zase víkend," usmála jsem se na ní a trochu si i povzdechla.
Opět jsem si vzpomněla na Kura a na všechna slova, která vyslovil, když na mě křičel. Od té doby jsem ho neviděla; ani nevím, jestli se mu třeba něco nestalo.
,,Hele, není to Hiroki?" drkla do mě loktem a donutila mě se podívat na protější chodník.
,,To ne..." povzdechla jsem si.
Na protějším chodníku opravdu byl Hiroki a vypadalo to, že má namířeno směrem ke mně.
,,Copak? Nejsi ráda?" zeptala se mě s pobavený k úsměvem Ayane a já po ní hodila vražedný pohled.
Když přešel silnici a podíval se na mě, postavila jsem se, rozloučila se s Ayane, která už taky musela jít, a ze slušnosti mu šla naproti.
,,Zdar," mávnul na mě rukou.
,,A-Ahoj, já myslela, že dneska budeš zase déle v práci," řekla jsem překvapeným hlasem.
,,To si na tebe nemůžu udělat ani trochu času?" ušklíbl se a gestem naznačil, abych šla za ním.
,,Ne, když to není potřebné..." zašeptala jsem si pro sebe a šla tedy za ním.
,,Máš hlad?" zeptal se po chvilce a podíval se na mě.
,,Docela jo," přikývla jsem a teprve až teď s ním srovnala krok - někam očividně spěchá a vypadá celkem nervózně.
,,Tak se najíme až doma. Něco objednám, protože tobě se určitě vařit nechce a já bych to nezvládl," usmál se na mě a už poněkolikáté se rozhlédl kolem sebe; jako kdyby se chtěl ujistit, že nás nikdo nesleduje... Dost mě to znepokuje.
Na jeho nápad s jídlem jsem pouze přikývla a dál ho následovala. Kam to vlastně vůbec jdeme?
,,Je všechno v pořádku?” zeptala jsem se ho, když už se i díval za nás a nervózně se drbal na zátylku.
,,Uh, co?... Jak chceš,” trochu se polekal a opět se podíval kolem nás.
Trochu mě naštvalo, že vlastně neposlouchal, co říkám a tak jsem mu dala takovou menší facku na tvář, aby se konečně probral.
,,Z-Za co...?” řekl ublíženě a na místo, kde mu přistála facka, si položil ruku.
,,Nevnímáš mě... Jsem pro tebe vzduch?” zeptala jsem se zklamaně a podívala se mu do očí.
,,Nejsi! To rozhodně ne!” zavrtěl hlavou a trochu se pousmál.
,,Fajn. Tak mi řekni, co se děje,” pousmála jsem se zase já.
,,No, víš... Uh, jak chceš. Řeknu ti to, ale nesmíš mě za to seřvat...”
,,Neseřvu. Povídej,” pobídla jsem ho rukou a čekala na to, co teď řekne.
,,No, jak parkuju vždycky kousek od školy... Dneska jsem tam přijel a když jsem parkoval, nechtěně jsem zlehka naboural do předního blatníku od nějakého auta, které je snad dražší než celý náš dům... Hned z něj vyběhl jeho řidič a začal na mě mluvit jazykem, kterýmu vůbec nerozumím. N-No, a když mu to došlo, v angličtině mi řekl, že tu opravu musím zaplatit...” vysypal ze sebe a provinile sklopil hlavu.
,,Ty... jsi neuvěřitelnej idiot... A co si udělal potom?” povzdechla jsem si a zaťala pěsti, abych tady na něj neskočila a neutrhla mu hlavu.
,,Eh, šlápl jsem na plyn a odjel! Co jiného jsem měl dělat!?” vykřikl hystericky a chytil se za hlavu.
,,Klid, ježiš! To se vyřeší... Teda, vyřešilo by se to, kdyby si mu neujel...” zamyslela jsem se trochu.
,,Tak díky, to mi fakt pomohlo!” řekl mi a opět se kolem sebe rozhlédl.
,,No vidíš. Kdyby si se alespoň omluvil a rozumně se s ním nějak domluvil, nemusel by sis hlídat zadek, do kterého tě brzy nakopnu...” pousmála jsem se trochu, chytla ho za paži a dostrkala ho až k našemu autu, které jsem odsud zahlédla. Zaparkoval ho docela daleko od školy, ale vůbec se tomu nedivím...

,,Zítra to nějak vyřešíme. Teď si jdi ale lehnout, ty kruhy pod očima jsou fakt strašný...” uchechtla jsem se jeho zhrouceného pohledu a dala vařit vodu, abych nám udělala čaj.
,,Ještě ne...” odmlouval mi, jako nějaké pětileté dítě a znuděně se posadil ke stolu.
Zavrtěla jsem nad ním hlavou a oba hrnky zalila vodou. Krásně voněly, když se čaj začal louhouvat.
,,Vím, že už je na to pozdě, ale omlouvám se ti,” řekl zničehonic a já se na něj zmateně podívala.
,,Za co, prosímtě?” došla jsem k němu a položila před nás oba hrnky s čajem. Přisunula jsem k němu ten jeho, aby se jím zahřál a sedla si na proti němu.
,,...Za to, jak jsem tě využil...” zamračil se nad těmito slovy a svými dlaněmi objal hřejivý hrnek.
Trochu jsem tušila, že možná myslel zrovna tohle, ale docela mě to i překvapilo a potěšilo.
,,Už na to nemysli. Hoď to za hlavu,” řekla jsem optimisticky a taktéž si začala o hrnek hřát ruce.
,,Ale já na to myslím pořád. Neuvěřitelně mě to žere,” povzdechl si a provinilým pohledem se mi zavrtal v očích.
,,U-Už to nezměníš, je to jedno.” ukončila jsem tím náš rozhovor, vstala od stolu a chystala se odejít, když v tom mě zastavila jeho ruku na mém zápěstí.
,,Co?” střelila jsem po něm naštvaným pohledem.
,,Neopouštěj mě,” zašeptal, pustil mou ruku a jak byl nakloněný, začal ze židle padat.
Jen tak tak jsem ho stihla zachytit, než spadl na zem.
,,Co to s tebou je...?” posadila jsem ho zpátky, ale když jsem zahlédla jeho obličej, všimla jsem si, že je v bezvědomí.
,,H-Hiroki...” trochu jsem začala panikařit. C-Co se to proboha děje?!
Začala jsem zrychleně dýchat. Ruce se mi klepaly...
,,S-Srdce! M-Musím zjistit, jestli...” začala jsem si říkat pro sebe instrukce a hlavu mu přiložila k jeho hrudníku, abych zjistila, jestli mu buší srdce.
Všechna nervozita a stres ze mě hned spadly, když jsem zaslechla pravidelný tlukot srdce.
Podívala jsem se na něj.
Trochu mi přišlo, jako by spal, ale to by nebylo možné... Nebo snad ano?
,,Hiroki...?” zašeptala jsema trochu ho poplácal po tváři.
Něco zamručel a pak zase tiše oddechoval.
,,Já z tebe jednou dostanu infarkt...” vydechla jsem vyčerpaně a začala se uklidňovat. Opravdu hodně mě vyděsil. Co bych asi tak dělala, kdyby... třeba zkolaboval?
Určitě bych zkolabovala taky, protože tohle bych fakt nezvládla.
Proč si teprve teď uvědomuji, že mi na něm opravdu záleží?

Tak, to by byla dnešní kapitola ;)
Nevím, co napsat.. :D
Takže ahoj u další^^