Love in Swordland [POZASTAVENO]

25. Znovu doma 1/2

Děkuji moc za 500 přečtení! :3

Proto Vám taky vydávám kapitolu dřív a zítra, pokud to budu stíhat, Vám se hodím další kapču :p (pokud ne, dám ji sem v neděli nebo až v úterý :D)

,,Ty?!" zvýšila jsem hlas a podívala jsem se mu do očí. Jak to... To není možné!

,,Buď zticha, záleží to taky na mě, jestli si tě vůbec budu chtít vzít a starat se o tebe!" odvětil mi trochu naštvaně.
,,A-Ale... Moment. Vždyť je to přece jasné... Nenávidíš mě, proč by jsi to dělal?" nahodila jsem zklamaný tón.
,,To není pravda, že tě nenávidím, ale není k tomu blízko..." zasmál se. Proč vždycky bere všechno s takovým vtipem?
,,Každopádně by jsi bydlela u mě, zaplatil bych ti školu, dával ti najíst, koupil bych ti oblečení... cokoliv." pousmál se.
,,Všechno to zní opravdu mile, ale... Řekni mi popravdě... Vzal by sis mě?" znovu jsem mu nakoukla do očí a nadějně se trochu usmála.
,,Počkej, nejdeš na to nějak moc rychle? Vždyť jsme spolu ani nespali a-"
,,Nemyslím to takhle, ty idiote!"
,,No tak fajn... Nebuď hned taková." Proč se červenám?
,,Klidně tě k sobě vezmu." řekl po chvilce. V-Vážně?
,,Já... Děkuju moc." můj úsměv se vytáhl do širokého úsměvu, když jsem si všimla jeho upřímného pohledu.
,,Nemáš zač. Alespoň se nebudu nudit." pohodil rameny a já se zarazila nad jeho poslední větou.
,,Hh... Hiroki..." lekla jsem se.
,,Dělal jsem si srandu. Můžeš už chodit?" mrkl na mě a pak se usmál.
,,Skoro..." pousmála jsem se.
,,Tak mi to ukaž."
,,N-Ne, mám zakázáno to bez pomoci zkoušet." zavrtěla jsem hlavou.
,,Noták... Podržím tě." nabídl.
,,T-Tak fajn..." nervózně jsem  odkryla deku a přehodila nohy přes okraj postele.
Po včerejší rehabilitaci jsem už normálně mohla hýbat nohama, ale pořád jsem se na nich neudržela.
Prsty jsem se dotkla studené podlahy a rukama se opřela o postel, abych se mohla zvednout.
Stála jsem, ale pořád se mi strašně klepaly kolena. Věděla jsem, že mě Hiroki pozoruje. Možná on byl důvod, proč jsem se taky tolik snažila.
Pravou nohou jsem udělala menší krok, když v tom se mi kolena podlomily úplně a já začala padat dopředu. Naštěstí měl Hiroki rychlé reflexy a stoupl si přede mě, čímž způsobil, že jsem spadla přímo na něj.
,,Bude to dobrý." sklonil ke mě hlavu, když jsem zvedla svůj pohled na něj.
,,S-Snad máš pravdu." trochu jsem se od něj odtáhla, ale i tak jsem na jeho ramenou nechala své ruce, abych už znovu nespadla.
,,Zkus to ještě jednou... Můžeš se mě přidržovat." povzbudivě na mě pohlédl a já přikývla.
Zkusila jsem pár kroků a vůbec jsem nespadla. Došla jsem až ke dveřím, kde jsem se otočila a vrátila se zpátky ke své posteli.
,,Já zas chodím." šťastně jsem si oddechla.
,,Na berlích by ses udržela, nemyslíš?" zeptal se.
,,Jo, ty bych zvládla." usmála jsem se.
,,Fajn. Budu muset už jít, ale zítra bych tě mohl vyzvednout a pak bychom jeli domů." mrkl na mě.
Sedla jsem si zpátky na postel, přikývla a usmála se na něj. Chtěla jsem mu něco říct, ale bála jsem se, že se mu to nebude líbit. Zkusím to...
,,Hiroki?" podívala jsem se na něj.
,,Hm? Co?" zastavil se před dveřmi.
,,Díky, že jsi na mě tak milý... Nebudu tě přesvědčovat, aby jsi takhle zůstal navždy, ale i tak ti moc děkuji. Za dnešek." ovšem, že moje tváře nabraly červený odstín.
,,Jasně... Takže se ti takhle líbím víc?" ušklíbl se.
,,Hiroki..." zakroutila jsem s úsměvem hlavou. Co ho to zase napadlo? Pako...
,,Jen sranda. Tak zítra." rozloučil se rychle a zase zmizel.
Zůstala jsem tam sedět, s úsměvem na tváři, na posteli a podívala se na ty květiny, které mi dal. Byla to taková ta smíchaná kytka, ale překvapilo mě, že ví, že mám hrozně moc ráda levandule, kterých tam bylo opravdu hodně. I ty bílé a rudé růže mám moc ráda. Trochu zvláštní kombinace, ale přesto krásná. Jak to jen věděl? Nezeptal se náhodou někoho?
Zakroutila jsem hlavou, abych zahnala ty nesmyslné myšlenky, které by mi mohli zkazit náladu, a lehla si zpátky do postele.
Strašně moc jsem se těšila na to, až budu moct být zase doma.