Love in Swordland [POZASTAVENO]

17. Odchod

,,Ř-Řekni mi... Kdo z velitelství nebyl a není na tvé straně?" podívala jsem se na něj. Jestli řekne, že všichni... Zabiju ho.
,,Hm... No, všichni nebyli dost prověření a navíc bylo jasné, že ti tři půjdou za zebou." pousmál se.
,,K-Kdo?" zeptala jsem se zoufale.
Alespoň, že ne všichni mě zradili...
,,Kenji, Phillip a Aimi."
Děkuju moc, lidi... Alespoň vy jste se mnou zůstali až do konce... Oddychla jsem si a vrátila se zpátky k věci.
,,Co teď hodláš dělat? Velitelkou jsem pořád já a ty jsi místovelitel... Můžu tě vyhodit." usmála jsem se na něj.
,,Lidi tě tu nechtěj... I kdybys mě vyhodila, členové guildy by šli za mnou a všichni by tě opustili.
T-To ne... Nechci být sama. Znovu ne... Opravdu by mě všichni opustili?
,,Chtěl si... Aby mě všichni nenáviděli, že?" sklopila jsem hlavu.
,,Jsi chytrá... Ano." uchechtl se. ,,No a teď, když už si zůstala sama... Tě vyhazuji z guildy." zvýšil hlas při poslední větě.
V šoku jsem se na něj s překvapení podívala. Ústa jsem měla do půlky otevřené. Slyšela jsem své srdce, které zrychlilo svůj tlukot.
,,V-Vyh-hazuješ... m-mě?" zašeptala jsem. Nemůže... Po tom všem, co jsem pro něj udělala?
,,Slyšela jsi dobře." řekl hnusně a ironicky se na mě usmál.
Sklopila jsem hlavu a přemýšlela, co udělám. Napadl mě jeden šílený nápad, ale... Bála jsem se, že bych to všechno ještě zhoršila.
Nenápadně jsem vešla do menu a do svého inventáře, kde jsem aktivovala svou nejnovější položku.
,,Hm? Co to děláš?" zaslechla jsem překvapeného Hirokiho.
Trochu jsem se usmála a podívala se na něj.
Ruku jsem si připravila na svém meči, ale trochu jsem se zarazila, když jsem podle hmatu poznala, že má jiný tvar rukojeti.
Koutkem oka jsem se na něj podívala a zjistila jsem, že mám jiný meč. Je to... Může to být...?!
K téhle zbroji byl i meč!
,,Nehraj si na hrdinku. Už dávno jseš poražená." Sklapni!
,,Já ti svou guildu nikdy nedám!" zakřičela jsem a vyrazila proti něj. Spojila jsem své schopnosti s mečem a chystala se ho s ním zasáhnout.
On ale neuvěřitelnou rychlostí vytáhl svůj meč a odrazil s ním ten můj. Já se ale jen tak nedala a silou začala tlačit svým mečem proti němu.
Meče se o sebe otřeli velkou silou, že z toho až vyšlo pár jisker.
Dívala jsem se mu do očí a pohledem mu naznačovala, aby s tím přestal.
,,Sakra! Jakto, že jsi tak silná?!" zamračil se na mě a se na něj usmála.
,,Protože ti, co mají pravdu, vždycky výtězí!" obhájila jsem se.
Svůj nový meč jsem ještě moc neznala, ale chtěla jsem proti němu použít svůj nejsilnější útok.
Ale co když to s tímhle mečem nebude fungovat? To je jedno... Musím získat zpátky svou guildu!
Začala jsem svůj meč opět spojovat se svými schopnostmi. Meč začal zářit zlatavou září a já cítila, že už chce tuhle sílu vypustit. Ale já ji držela. Zjistila jsem, že čím dýl takhle meč udržuju, tím víc se naplní a má tak větší útok.
,,N-Na mě nemáš... Vždycky si byla slabá a hloupá. Nemůžeš vyhrát!" zasmál se Hiroki. Jen na okamžik jsem ho vnímala, když v tom jsem začala ztrácet rovnováhu a začala padat dozadu. Už jsem ani nevydržela nabíjení svého meče, přestala jsem do něj vkládat svou sílu a prostě ji vypustila. Čekala jsem, že se potom aktivuje, ale všechno to zmizelo.
Mé oči se otevřeli v šoku, že se nic nestalo. Mělo to vyjít! Proč se nic nestalo?!
Byla jsem teď opravdu na dně. Stále v šoku jsem se dívala na svůj meč a nepřestala padat dozadu. Připadala jsem si, jak ve spomaleném fimu.
Najednou se Hiroki usmál a prudce švihnul svým mečem, kterým mi přejel po mém hrudníku. Jeho útok mě natolik dorazil, že jsem spadla na zem a nahlas vykřikla bolestí.
,,Neměla ses mi postavit..." řekl Hiroki naštvaným hlasem a svůj meč mi dal ke krku.
Nyní jsem si nepřála nic jiného, než umřít. Na všechny problémy bych zapomněla. Nemusela bych se už dál schovávat... Jen bych už navěky spala...
,,D-Dělej... D-Do t-toho. Zabij mě..." zakřičela jsem na něj a pak se hned rozkašlala.
Mé životy byly na červené a já jen čekala, kdy klesnou na nulu. Bylo by to lepší zemřít... Pro všechny...
,,Hm..." uchechtl se, pak dal na stranu meč a dal mi polovičný lektvar, který mě měl do poloviny vyléčit. Nechtěla jsem ho, ale když jsem se zakuckala, omylem jsem ho spolkla.
Ale co to mělo znamenat? Chce mě oživit, aby mě začal třeba pak týrat?!
,,Tu lítost sis mohl odpustit." řekla jsem nevděčně.
,,Nechtěl jsem se stát červeným hráčem." ušklíbl se na mě a já myslela, že se nad tím jeho pohledem pozvracím. ,,A navíc, nebyla by to zábava, kdybys nežila..."
Na to jsem už nic neodpověděla a posadila se. Pořád mě to ale bolelo, tak jsem párkrát zasténala.
,,Nedělej ze sebe takovou chudinku, zas tak hodně jsem tě nezranil." zavrtěl pobaveně hlavou.
Jen jsem nad tím protočila oči a podívala se na svou uniformu, které se naštěstí nic moc nestalo.
,,Hiroki..." zašeptala jsem a smutně se na něj podívala. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy mi řekl, že mě vyhazuje z guildy.
,,Co chceš?" podíval se na mě.
,,N-Nevyhazuj mě... K-Klidně buď velitel, ale nevyhazuj mě... P-Posím...." sklopila jsem hlavu. Už zase se mi chtělo brečet, ale ještě jsem se stačila ovládnout.
,,Ne." řekl přísně. ,,Už nejsi člen, ani nikdo z velitelství a už vůbec nejsi velitelka."
Opět se mi chtělo brečet. Byla to moje guilda... Vložila jsem do ní spostu peněz, abych ji mohla vytvořit... Abych ji mohla i vybudovat a rozšířit...
,,T-To nemůžeš... P-Prosím!" podívala jsem se na něj již s uslzenýma očima.
Trochu si povzdechl a klekl si přede mě. Jednou rukou mě vzal za mojí tvář a podíval se mi zblízka do očí.
,,Hodně štěstí... A snaž se, aby tě nikdo nezabil." usmál se na mě.
Nechala jsem slzám volný průběh a trochu přikývla hlavou.
Nedá se nic dělat... Prohrála jsem.
,,J-Já-" ,,Už bež... Ostatní už vědí, že teď nejsi velitelka. Mohli by ti ještě něco udělat." varoval mě a naposledy se na mě usmál.
,,D-Dobře... A-A... Uvidíme se ještě někdy?" zeptala jsem se ho. Už jsem ani nebyla tolik naštvaná. Mohla jsem si za to sama.
,,Pokud dohrajeme hru... Tak doma." ušklíbl se na mě.
,,Dobře a... Víš, já... Myslel si to se mnou vážně? Nebo to bylo součástí plánu?" musela jsem se na to zeptat. Nevím proč, ale připadalo mi, jako by to teď bylo to jediné, co chci vědět.
,,No... Chtěl jsem tě jen oblbnout, ale pak jsem zašel moc daleko a já to potřeboval ukončit." vysvětlil a já hned přikývla, jako že to všechno chápu.
,,D-Díky za všechno a... Dávej na sebe pozor." řekla jsem mu ještě a pomalu se zvedla ze země. Na tamto jsem už nemyslela a ještě jednou se na něj podívala.
Tenhle kluk... Byl můj první.. Teda, tohle jsem si alespoň myslela...
,,Prosím tě, už běž, neprotahuj to." zasmál se a přerušil náš oční kontakt.
,,Tak... Na shledanou." řekla jsem potichu, otočila se a vyšla ven. Pryč od mého nevlastního bratra, od mých přátel, od Nebeských blesků a od vzpomínek...
Budete mi chybět... I když jste mi všichni lhali, nikdy na vás nezapomenu...

Ohayo, mina-san! :3
Tak tu máte ode mě další kapitolu :D
Snad se Vám líbila^^
Rozhodla jsem se vydávat o něco častěji :)
(Už bylo načase...)
Příběh se mi píše o prázdninách mnohem lépe, takže ode mě můžete čekat ještě alespoň jednu kapitolu v tomto týdnu ;)
Přeji hezký den^^