Love in Swordland [POZASTAVENO]

28. Škola

Ahoj, všichni! :) Moc se omlouvám, ale počítejte s tím, že tak zhruba 2-3 další kapitoly budou prostě o ničem (teda, takhle se mi to zdá 0.0) a prosím pochopte, že to prostě potřebuji takto napsat, aby to ukončilo předešlou zápletku a začalo novou :)

Děkuju a užijte si (nudnou) kapitolu.. :D

Nasypala jsem popcorn do velké misky, došla si do obýváku ještě pro ten notebook, kdyby jsme si chtěli pustit nějaký film a rychle šla do pokoje, abych se nemusela znovu setkávat s Hirokim.

,,Jsem tady." oznámila jsem jí, když se dívala do telefonu.
,,Konečně! Hrozně mě zajímá, co mi chceš říct." zasmála se a  sedla si na postel.
,,Uhm, no... J-Je to opravdu... Hodně soukromé a já slíbila, že to nikomu neřeknu. Ale ty jsi jediná osoba, které bych řekla opravdu všechno a navíc to ze sebe potřebuju dostat." pousmála jsem se a sedla si vedle ní.
,,D-Dobře, nikomu bych to neřekla." usmála se.
,,Díky, tak poslouchej..." znervózněla jsem a začala říkat vše, co souviselo s naším vztahem ve hře. O Thomasovi jsem jí řekla někde v půlce vyprávění a řekla jsem, že se s ním uvidím příští týden ve škole.
Při rozpadu mé guildy jsem se na chvilku rozbrečela, ale naštěstí tu byla Sugu, která mě podržela a usmála se na mě.
Celé vyprávění jsem zakončila s naší dohodou, kterou jsme si s Hirokim slíbili před návratem ze hry.
,,...To...To jsem opravdu nečekala." řekla mi, když jsem skončila.
,,Já zase nečekala, že se něco takového vůbec stane..." pousmála jsem se, přitáhla si nohy k tělu a o kolena si opřela bradu. Ale je mi teď lépe...
,,A jak se teď Hiroki k tobě chová? Teda, když tu nejsem." podívala se mi do očí.
,,Je moc hodný... Opravdu." zvedla jsem k ní pohled. ,,Mám ho takového ráda, jako bratra samozřejmě."
,,Jenom bratra?" pousmála se. ,,Co když ho přeci jen máš ráda, jako kluka, do kterého si se zamilovala?"
Na její otázku jsem už nedokázala odpovědět. Nevěděla jsem, co k němu cítím a navíc tu byl stále Thomas, na kterého se už neskutečně těším.
Celý zbytek večera jsme strávily povídáním si o našich zvláštních situacích, které teď prožíváme.
Byla tu spousta otázek, na které se nedalo odpovědět a zároveň i několik odpovědí, které jsme vůbec nechápaly.
Sugu toho také měla dost na srdci.
Zamilovala se do svého bratra, který ale už má Asunu, kterou pravidelně navštěvuje v nemocnici - ze hry se ještě neprobrala.
Nevím, které bych měla fandit. Obě mám ráda, ale je fakt, že bych se asi přiklonila více k Sugu, kterou bych v tom podporovala. Říkala mi, jak moc je teď šťastná. I já jsem kvůli ní šťastná a přála bych si, aby to takhle zůstalo navždy... Ale nebudu jim do toho nic kecat, protože to na mně nezáleží...

***

Ráno jsme vstaly kolem půl osmé, docela brzo, když nejdeme do školy.
Zrovna jsme stály u vchodu, když mi Sugu oznámila, že už musí jít.
,,A nechceš zůstat na oběd?" snažila jsem se ji přesvědčit.
,,Ne, promiň. Slíbila jsem něco ve hře, tak se tam musím dostat co nejdříve." omluvným pohledem se na mě podívala a já přikývla.
,,Tak dobře... Příští víkend zase zopakujeme?" pousmála jsem se.
,,Tak jo, ale tentokrát u mě. Už jsi tam dlouho nebyla a já nechci obtěžovat."
,,Mě nikdy neobtěžuješ." mrkla jsem na ni a následně ji objala.
,,Tak jo, tak se uvidíme v pátek."
zamávala mi a odešla pryč.
,,Měj se." křikla jsem ještě na ní a šla zpátky domů.
A jsem zase sama...

Pondělí

Ráno, jako každé jiné...
Slunce svítí, venku zpívají ptáčci a... Popeláři zase vyvážejí popelnice! Tohle mě vždycky probudí a nejhorší na tom je, že je vyvážejí už v půl šesté, kdy můžu ještě hodinu a půl spát, než mi zazvoní budík.
Vypnula jsem zvonění na budíku a šla si do koupelny opláchnout obličej, abych se probrala.
V zrcadle se na mě dívala úplná zrůda, rovnou by mě měli někam zavřít, abych někoho náhodou nevystrašila.
Šla jsem do kuchyně, kde jsem se potkala s Hirokim. Jenže jsem byla ještě pořád hodně ospalá a tak jsem jeho přítomnost ani nezaregistrovala, ani když na mě zavolal.
,,Ugh! Pitomá konvice! Kdy už jí vymění?!" naštvala jsem se, když se mi už poněkolikáté opakovaně vypnula konvice.
,,Tak za týden." odpověděl někdo za mnou a já se otočila.
,,Huh? Ty jsi tady? Dobré ráno." párkrát jsem zamrkala.
,,No dobré... Už musím jít, takže se uvidíme na obědě." rychle se rozloučil a šel do předsíně.
,,Počkej!" zakřičela jsem na něj a rychle běžela za ním.
,,Co zas?" otočil se mým směrem.
,,Uhm... Nevadilo by ti, kdybych začala hrát Alfeim Online?" Tak moment... Není můj táta, tak proč potřebuji jeho souhlas? To jsem nějak nedomyslela... ,,Vlastně, to je jedno... Zapomeň na to." mávla jsem nad tím rukou, když jsem si to uvědomila.
,,Ani ne, klidně si to zahraj. Ty nový hardwary jsou z naší firmy, takže ti ručím za tvojí bezpečnost."
,,D-Dobře... Děkuju." pousmála jsem se. On mi to dovolil!
Byla jsem z toho překvapená, ale i tak jsem byla šťastná. Jo!
,,Abych se přiznal, jednu kopii mám u sebe v pokoji a nejspíš nebudu mít na hraní čas, takže si ji klidně vezmi a zahraj si ji." mrkl na mě a než jsem stačila cokoliv říct, už nastoupil do auta a jel pryč.
,,Jo! Hiroki je tak úžasný a... Co to kecám?!" rychle jsem si za ty kecy dala facku a začala stydět za to, co jsem právě řekla...
,,Snad tady nemá kamery!"

***

Je to tady! Dneska se konečně potkám s Thomasem!
Celá nadšená z tohoto dne jsem vešla do školy a zamířila ke skříňkám, kde jsem zahnula do jedné uličky. Došla jsem až ke své skříňce, vytáhla z kapsy od ní klíček a chystala se jí odemknout, když mi něčí ruce zakryli oči.
,,C-Co...?" lekla jsem se a sundala ruce z očí. Hned jsem se otočila a spatřila obličej jednoho kluka, který...
,,Thomasi!" zapištěla jsem radostí a objala ho kolem krku.
,,Taky tě rád vidím, už je to docela dlouhá doba." řekl mi vedle ucha a já se od něj odtáhla.
,,Jak si se měl? Teda, promiň... Blbá otázka." začala jsem motat slova. ,,Už je ti líp? Jsi zdravý? Co ti bylo?"
,,Ano, mami, už jsem zdravý a měl jsem angínu." zasmál se a já s ním.
,,Já, no... Jsme pořád spolu, že?"
Nechtěla jsem ho tím od sebe odstrčit, jen se chci přesvědčit, že se se mnou nechce třeba rozejít, když už jsme zpátky.
,,Já doufám, že jo, protože bych tě jen tak neopustil." usmál se.
,,Uff, dobře." oddychla jsem si a také se na něj usmála.
Po nějaké chvilce povídání o tom, jak jsme se měli, jsem si vyndala potřebné učebnice a Kazuki se mi nabídl, že mě doprovodí do třídy, protože jsme každý jiný ročník.
,,Jak ti mám teď vlastně říkat?"
zeptal se mě při chůzi.
,,Uhm, no, moje křestní jméno je Tamika, ale všichni mi říkají jen Mika." pousmála jsem se.
,,Takže, Miko-chan, je to takhle v pořádku?" podíval se na mě a já se trochu zasmála.
,,Úplně, Kazuki-kun." vrátila jsem mu to také bližší přezdívkou a Thomas se lehce začervenal.
,,Tady je moje třída." chytla jsem ho za ruku, protože chtěl jít ještě dál.
,,Jo, dobře. Kdyby něco, jsem o patro výš, druhé dveře nalevo." otočil se ke mně a políbil mě na tvář. Bylo to zvláštní, nikdo mě nepolíbil takovou dobu a ze hry jsem si na to kvůli Thomasovi celkem zvykla.
Stoupla jsem si na špičky, přitáhla si ho blíž a sama ho políbila na rty.
,,Díky za doprovod a měj se." rozloučila jsem se s ním, když jsem se odtáhla, ještě mi na rozloučenou zamával a já si šla sednout na své místo u okna, kde jsem si připravila na hodinu.
První hodinu jsme měli biologii, kterou jsem měla ráda, takže jsem se na tuhle hodinu opravdu těšila.
Zbývalo zhruba pět minut, než začala první hodina a do třídy vstoupila jedna moje bývalá kamarádka ze hry, které jsem svěřila všechnu svou důvěru a ona mě jednoduše odkopla a vrazila mi nůž do zad. Bohužel seděla o uličku hned vedle mě a občas mě i provokovala.
,,Dobré ráno, Kaitlin." usmála se na mě a posadila se.
,,Neříkej mi tak, je to neslušné." odvrátila jsem od ní pohled a zadívala se na tabuli, kde byly vyvěšené různé akce a kroužky.
,,Tak promiň, byla bych ráda, kdybychom se spolu zase bavily a zapomněly na to, co se ve hře stalo." změnila tón hlasu na smutný.
,,Já ale nechci. Zradila si mě, nemám důvod, proč se s tebou bavit, Ayane." Ayane byla ve hře Lila.
,,No, dobře... Třeba se spolu někdy bavit zase začněme."
Zazvonilo na hodinu a do třídy vstoupila naše učitelka.

***

Škola skončila, jsem ráda, že máme zatím jen osm hodin denně, protože na to, co všechno jsme zameškali, je to vskutku málo.
Zrovna jsme šla pomalým krokem po chodbě, zatím co všechny holky běžely rychle na oběd, aby si stihly všechno říct, než půjdou domů. Já nikam nepospíchám, protože jsem si žádné obědy nezaplatila, abych na ně chodila a ani jsem nechtěla. Nemám tady moc kamarádek, se kterými bych tam dřepěla a klábosila s nimi, takže tu teď místo toho stojím před školou a čekám na Hirokiho, který má o poledních hodinách volno a vozí mě na oběd a domů.
Chvilku jsem tam tak stála, když mi v tašce zavibroval telefon.
Vylovila jsem ho v tašce a odemkla ho, abych si přečetla novou zprávu.
'Na dvě hodiny se zabav, přijedu později. Hiroki.'
,,No bezva..." povzdechla jsem si. Co ale budu dělat?
,,Oi, Miko-san! Nechceš s námi jít na hřiště? Kluci tam budou mít fotbalový zápas." přiběhla ke mně jedna ze spolužaček, která se tady bavila snad s každým a byla kupodivu milá.
,,No, mám teď dvě hodiny čas, takže klidně." pousmála jsem se a šla s ní k její skupince holek, která se už měla pomalu na odchodu.

Snad jste to přežili :D...  Mějte se :3