Love in Swordland [POZASTAVENO]

10. Vztek

,,P-Protože... Mi nevěřil a taky... Se mi líbíš..." zašeptala jsem ty poslední tři slova a opět zrudla. Musela jsem to říct...
,,Aha... Promiň, ale asi to pořád nechápu." omluvil se mi a smutně se na mě podíval. Že já jsem vůbec něco říkala...
,,,Dokážeš alespoň předstírat, že... To je pravda? Prosím!... Hodně by si mi tím pomohl..." zkusila jsem zaprosit. Ještě, že neslyšel to, že se mi líbí...
,,No, dobře. To dokážu udělat. Ale... Kdy jsem teda s tebou byl? Aby to nevypadalo podezřele...'' zeptal se. Minulý pátek... rozhodně ne!
,,Minulou sobotu a jestli chceš, tak klidně řekni, že si spolu ještě někdy zarybaříme." pokusila jsem se na něj usmát. Bohužel mi do smíchu moc nebylo, když jsem vlastně celou dobu lhala...
,,Fajn a co jsi vlastně minulou sobotu dělala? Myslím doopravdy..."
,,Nic, Hiroki se jen zajímal..." Jsem špatná lhářka... Tohle se bude ještě hodně dlouho řešit...
,,Fajn... Tak teď už to opravdu hodně nechápu, ale klidně to udělám." řekl nakonec a já se na něho vděčně usmála.
,,Opravdu? Děkuji ti moc! Budeš to mít u mě!" slíbila jsem mu.
,,V pořádku." kývl a usmál se.
,,Teď už budu muset jít... Tak se zatím měj." zamával mi a popošel na teleportační místo. Zamávání jsem mu oplatila a už jen čekala, než mi zmizí z dohledu.
,,Jo a mimochodem... Ty mně taky!" zakřičel na mě s úsměvem a zmizel.
Opravdu? Byla jsem z toho dost překvapená, ale mohla jsem říct, že jsem z toho byla opravdu nadšená...
Musela jsem se nad tím vším pořád usmívat. Byla jsem do toho dokonale zasněná...
,,Co tady děláš?" ozvalo se za mnou. Trochu jsem sebou cukla a prudce se otočila.
,,N-No... J-Já..." začala jsem koktat. Nedokázala jsem to však dokončit, když se na mě tak chladně a prokletě díval...
,,No?" čekal na mou odpověď a přiblížil se ke mně. Popošla jsem pár kroků dozadu, abych u něj nebyla tak blízko. Bála jsem se ho...
,,To se mě jako fakt bojíš?" zasmál se mi a došel těch pár kroků opět ke mně. Ty...
,,A víš, že docela jo?!" neváhala jsem a rovnou na něj vyjela. Nebude si ze mě dělat srandu...
,,Ale prosím tě... Nebuď srab. Nejsi už malá holka, Miko..." falešně se na mě usmál. M-Miko...?!
,,Ty hajzle..." zamumlala jsem a snažila se všechen vztek vstřebat do sebe, abych ho tady neprobodla na místě.
,,Hm? Říkala jsi něco?" řekl, jako kdyby ho to zajímalo, ale nezajímalo.
Podívala jsem se mu do očí a přemýšlela, jestli to mám udělat nebo ne. Můj vztek zesílil, když se na mě zle ušklíbl a já se rozhodla, že ano!
Zvedla jsem ruku a dala mu pořádnou facku přes tvář, že mu tam ode mně zůstal pěkný, červený flek na památku. Bylo mi teď o hodně líp.
Slyšela jsem, jak začal zrychleně dýchat. Nejspíše si říkal, jak si tohle na něj můžu dovolit.
,,Už nikdy... Mě takhle neoslovuj v téhle hře...!" zakřičela jsem vzteky na něj. Urazil mě!
,,Co?" řekl s tím svým přiblblým ksichtem.
,,Slyšel jsi mě! Já... Už tě nikdy nechci vidět!" zakřičela jsem na něj tak hlasitě, až mě z toho bolely hlasivky. Zhluboka jsem dýchala. Byla jsem překvapená sama ze sebe, že jsem mu něco takového řekla.
I on vypadal dost překvapeně, ale nebylo to moc přesvědčivé. U něj nikdy nevíte...
Povzdechla jsem si a odešla od něj. Už jsem to nechtěla dál řešit a navíc jsem si chtěla jít lehnout.
,,Vážně? Budeš teď přede mnou utíkat?" zasmál se ten blbec za mnou, ale já už jeho slova neposlouchala. Nevím proč, ale připadala jsem si teď mnohem svobodnější, když jsem ho teď od sebe 'odkopla'. Snad teď budu mít už navždy pokoj...

,,Poslyš... Nevíš, kde teď najdu Hirokiho?" zeptala se mě Lila, když jsem se s ní potkala na cestě domů.
Ta otázka mě moc nepotěšila, když už jsem se ho před pár hodinami zbavila. Trochu jsem zapřemýšlela a na její otázku odpověděla. I když to nebyla moc hezká odpověď...
,,Co je mi po něm... Já už se o něj nezajímám." řekla jsem naštvaně.
,,F-Fakt? Páni... To jste se zase chytli?" zeptala se mě překvapeně.
,,Ano... Chytli, pohádali, málem zabili... Tak nějak by se to dalo říct..." pokrčila jsem rameny a sarkasticky se zasmála. Ach ten idiot...
,,Hele, to bude dobrý. Vy dva se stejně jednou usmíříte." řekla to, jako by mi tl snad přála.
,,Ha... O tom silně pochybuji... Co mu vlastně chceš?" zeptala jsem se jí ze zvědavosti. Ehm... A to jsem řekla, že už se o něj nebudu zajímat...
,,No... Promiň, on... nechtěl, abych ti to říkala, ale..." znervózněla. Tahle situace mě začala zajímat více, než by měla.
,,Co? Co nechtěl, abys mi říkala?" zpozorněla jsem.
,,No... Víš, Kaitlin... Chce odejít z naší guildy..." nervózně se na mě podívala. Měla jsem pocit, jako by se mi pravě zastavilo srdce... Proč mě to ale nepřekvapuje?
,,O-Opravdu?" vydechla jsem překvapeně. Trochu se mi kvůli tomu začalo špatně dýchat.
,,Jo... Tobě to nevadí?" Zase ten překvapený obličej...
,,N-Ne... Proč by mělo...? Už dlouho jsem si přála, aby se z tebe stala místovelitelka! Gratuluji ti!" upřímně jsem se na ni usmála a chytla ji za ruku, abych ji mohla pogratulovat.
Nebyla to ale lež, byla to pravda.
,,Eh... Kaitlin, on-" ,,Je mi to jedno, ať si jde..." odbyla jsem ji a dál už to neřešila. ,,Promiň..." povzdechla jsem si a rozešla se domů.
Celou cestu jsem o tom dost přemýšlela, zvláště o Hirokim...
Nebude mi chybět, tak proč to dál rozebírat? Celou tu dobu měl možnost odejít a teď, když ji dostal, odešel. Tak... Proč jsem...
,,Ne, já..." zašeptala jsem a zastavila se. Bylo něco kolem desáté hodiny večer a všude kolem byla tma, jen světla mi ukazovali cestu domů.
Byla jsem smutná... Tak moc, že jsem tomu smutku podlehla a rozbrečela se. Nechápu to... Proč brečím?
,,Hiroki..." řekla jsem mezi vzlyky, ale proč jsem to řekla, už nevím... Možná, že mi opravdu začal chybět... Možná, že mi na něm opravdu záleží a... Mám ho ráda...
,,Ah... Bože... Zase ty..." řekl někdo otráveně přede mnou. Zvedla jsem tedy pohled od země a podívala se, kdo to je.
Někde v hloubi duši, než jsem se na něj podívala, jsem si myslela, že to podle hlasu může být Hiroki, ale sto procentně jsem si tím nebyla jistá, až do teď.
,,H-Hiroki..." zamumlala jsem, a aby mě neviděl ubrečenou, jsem si utřela slzy.
,,No? Co zas chceš?" řekl tak drze, že by mu máma vlepila rovnou facku.
,,Hiroki..." zašeptala jsem ještě jednou. No ovšem... Proč by na mě měl být milý, když jsem mu předtím řekla, ať vypadne? Jsem hloupá...
,,Kaitlin." řekl na oplátku mé jméno, jako by se se mnou právě seznámil.
,,J-Já...-" chtěla jsem mu říct, že mě to mrzí a že jsem to tak nemyslela, ale on mě přerušil.
,,Nic neříkej..." přistoupil ke mně blíž a něžně mě políbil na rty.

Hi hi :3
Snad se líbilo :)
Omlouvám se za dlouhou dobu nepřidávání kapitol, ale zasekla jsem se u psaní ;) občas nedokážu přesně vyjádřit pocity a většinou mi to úplně zavaří mozek :D
Takže se ještě jednou omlouvám a snad mi to odpustíte :)
Pokračování příště...^.^