Love in Swordland [POZASTAVENO]

35. No comment

,,Je teprv 20:26... Ty jdeš zítra do školy?" zeptal se se smíchem v hlase.
,,Teprve?!" vyjekla jsem nad právě zjištěným časem. Začala jsem rychle mávat prstem na pravé ruce, abych se dostala do menu.
,,Sakra! Proč to nejde!?" začala jsem se vztekat.
,,Dělá se to levou rukou," zastavil mou ruku a pobaveně se ušklíbl.
No jo vlastně, to je ze zvyku..
,,Vždyť já to vím!" protočila jsem nad ním očima a vstoupila do menu - tentokrát správnou rukou - a chystala se odhlásit, když mě chytil za zápěstí.
,,Na něco jsem se tě ptal," řekl takovým zvláštním tónem, který jsem nedokázala rozpoznat. Je naštvaný?
,,P-Promiň, na co jsi se mě ptal?" Já se třesu? Proč se sakra třesu? Vždyť mi nemůže nic udělat! Obzvlášť tady ne!
,,Ptal jsem se, jestli jdeš zítra do školy..." zopakoval a já mu, abych ho ještě více nenaštvala, hned odpověděla.
,,A-Ano, jsem na zvláštní střední. Je to pro ty, co hráli SAO... Proč se tak divíš?"
,,Nic, jen tak. Tipoval jsem ti vyšší věk, ale vzhledem k tomu, že chodíš na střední, tak musíš být asi mladší..." pousmál se. Eh... Nebudu komentovat!
,,Fajn, tak... Uvidíme se zítra," skončila jsem rychle téma. Připadalo mi, jako by chtěl o mně zjistit úplně všechno. Je snad Stalker? Napadlo mě a prohlédla si ho. Nevypadá tak, třeba si na něj jen hraje...
,,Tak jo, měj se." zamával mi a já se odhlásila.

To je špatné! Pomyslela jsem si, když jsem scházela dolů schody.
Hiroki mě určitě zabije!
Bála jsem se, že to opravdu  udělá. On by toho byl schopný!
K mému údivu bylo všude ještě rozsvíceno, což znamenalo, že ještě nešel spát.
Oddechla jsem si a a podívala se, jestli není třeba v obývacím pokoji.
Byl tam.
Dělala jsem, jako by nic a vzala si z misky jedno jablko, protože mi vcelku vyhládlo.
Překvapilo mě ale, že nijak nereagoval a dál čuměl do svého notebooku. Zase pracuje, za chvilku se z něj stane workoholik.
Pomyslela jsem si a rozhodovala se, jestli s tím mám něco udělat nebo ho prostě tak nechat.
Pak se ale najednou objevily všechny hezké vzpomínky... Vzpomínky na něj.
Soustředila jsem se na ně a nechala je, aby se mi postupně všechny vybavovaly. Bylo to, jako kdybych sledovala nějaké video, když mi bylo pět, ale v tom rozdílu, že jsem teď sledovala všechny jeho hezké úsměvy. Proč si to všechno vybavuji teď?
Poslední byla, jak mě poprvé políbil. Měla jsem chuť se z toho rozbrečet...
Podívala jsem se na Hirokiho a uznala, že on si nezaslouží být někým, kdo bude žít jen pro práci. Měl by se i usmívat a užít si život, protože mu je teprve devatenáct.
,,Hiroki," oslovila jsem ho. Nereagoval. Vlastně ho teď mám oslovovat jinak, co?
,,Hiroki-sama," řekla jsem poslušně. Nic.
Zkusila jsem tedy na něj zamávat rukama, ale bez výsledku.
Co třeba...
,,V televizi je ženská, která na sobě nemá žádné oblečení,"
,,Cože!? Kde?" vylítl tak rychle z gauče, že když jsem se ho lekla, sama jsem z toho gauče spadla.
,,Jé, co tady děláš?" usmál na mě ze shora Hiroki.
,,Dívám se na hvězdy," řekla jsem ironicky a dál ležela na zádech.
Tady na zemi bylo tak příjemně... Začala jsem být celkem unavená.
To mě ta hra tak vyčerpala? Zas tak dlouho jsem tam nebyla...
,,Jo, dneska svítí krásně..." zasmál se.
Nad jeho větou jsem se pousmála a zavřela oči. Je zase normální... Oddechla jsem si a dál odpočívala.
,,Hej, Miko... Žiješ?" rýpl do mě nohou, jako bych byla kus něčeho mrtvého.
,,Hm..." zamručela jsem a rozhodla se, že si asi už půjdu lehnout. Vstala jsem tedy a začala se šourat směrem ke koupelně, protože jsem se ještě nevysprchovala. Musím určitě smrdět... Pomyslela jsem si a nad tou myšlenkou se tiše uchechtla.
,,Ještě, než půjdeš..." zastavil mě opět jeho hlas a já se otočila.
,,No?"
,,Umíš dobře anglicky?" zeptal se.
Ehm, proč se mě na to ptá?
,,Jo, asi jo... Učitel si mě chválí," pochlubila jsem se mu, protože vím, že jemu angličtina nikdy moc nešla.
Pořád si pamatuji, jak se vždycky nad úkoly z angličtiny vztekal a brečel, že to neumí... Tyhle časy mi chybí...
,,Fakt? Ehm, no... A... N-Nechtěla by jsi se stát mou asistentkou?"
,,Proč?" povytáhla jsem obočí. Nelíbí se mi, jakým směrem tahle konverzace směřuje... Chce snad...
,,No, můj asistent je strašný, má vystudovanou pouze němčinu a já umím říct jen pár základních slov... Potřebuji někoho, kdo by mě v Americe doprovázel a dorozumíval se za mě,"
Překvapilo mě, jak s pevným hlasem, který byl plný jistoty, tohle řekl. Ne, mě to naštvalo.
,,Děláš si že mě srandu, viď? Já s tebou nikam nepoletím," snažila jsem se, abych nevybuchla a byla pořád v klidu. To bude dobrý! V klidu! Tohle ještě přežiju!
,,Ne, fakt by ses mi hodila... Prosím! Bude to poslední věc, kterou po tobě budu chtít!" zaprosil.
,,T-To nepůjde... Je to moc na dlouho..." zavrtěla jsem nejistě hlavou. Chtěla bych se tam sice podívat, ale ne s ním!
,,A to je problém? Prosím, zařídím ti vše, co tam budeš chtít!" Lákavá nabídka... Co to-... Ne! Nikdy, nikdy!
,,J-Já nevím, Hiroki... To prostě n-nejde se takhle rychle rozhodnout. Jak se asi budu výdat s Kazukim?"
,,Přes Skype, Wi-Fi tam určitě bude!" odpověděl rychle. Je úplně zoufalý... Zbláznil se snad?
,,Hiroki... Jak dlouho jsi už nespal?" zeptala jsem se.
,,J-Já ani nevím..." chytl se za hlavu a zavřel oči.
,,Ty jsi magor... Tímhle tempem se z tebe stane workoholik." podepřela jsem ho a dovedla ho před jeho ložnici. ,,Musíš se vyspat, udělá si to dobře, rozumíš?" usmála jsem se, abych ji alespoň trochu povzbudila a pomohla mu lehnout si do jeho postele.
,,D-Díky... Bez tebe bych se sem nedostal," poděkoval a já přikývla.
,,Já vím a teď už spi. Dobrou noc," naposledy jsem se na něj usmála a chystala se, že odejdu.
,,Ještě jedna věc," řekl a já se s povzdechnutím otočila.
,,Co zas...?" zeptala jsem se otráveně. Už jsem taky dost unavená.
,,Spím bez trička... Mohla by jsi mi ho svléct?" To si...
,,Blbče! Už jdi spát!" zakřičela jsem na něj a pořádně bouchla se dveřmi. Já mu dám... Svlékat ho...

Už jsem myslela, že to zase nestihnu... XD
No, dnes je státní svátek a já se rozhodla, že dnes kapitolu prostě musím vydat, takže ji tady máte xD
A k tomu Charakter Asku... Klidně se mě ptejte na cokoliv chcete ;)
Budu za vaše otázky moc ráda :')

A teď kecy, které by třeba mohli někoho zaujmout.. xD
Zhruba před 1-2 týdny jsem říkala, že budu psát Yaoi povídku...
No a protože se ze mě stala opravdu velká yaoistka a dokážu se zamilovat do dalšího shipu během sekundy, začala jsem psát další... xD
Já vím, jsem divná.. ^^
Teď mám tak trochu problém, protože nevím, kterou z nich vydat dřív...
Byli by jste radši, kdybych vydala knihu s příběhem a nebo knihu plnou jednodílovek?
Já fakt nevím... >_<

Pokud chcete, napište mi Váš názor do komentářů ;)

Zatím Ahoj ^^