Love in Swordland [POZASTAVENO]

14. Nový úkol

,,Takže... Oni nás pozvali do útoku?" zeptal se nás Phillip, když jsem po přečtení zprávy svolala poradu.
,,Ano, podle mě je to velká čest a určitě se jim hodí každý pomocný meč." přikývla Lila.
,,Máš pravdu... A určitě nebudeme jediní, koho pozvali." souhlasila jsem.
,,Jaké patro je na řadě?" zeptal se vedle mě Hiroki.
,,Další je 75.patro." odpověděla mu Lila.
,,To je... Takže, pokud překonáme další patro..." začala překvapeně Aimi a Phillip to za ní dořekl.
,,Bude nám zbývat pouze patnáct pater."
,,Jsme tu dva roky a za tu dobu jsme překonali sedmdesát čtyři pater... Je to hodně nebo málo?" ozval se Kenji a já se nad jeho otázkou zamyslela. Opravdu... Je to hodně nebo málo?
,,Myslím, že to je hodně... Vzhledem k tomu, kolik nás tu zbylo..." odpověděla Aimi a při poslední větě sklopila hlavu.
,,Ano..." souhlasila jsem s ní.
,,Kdy se máš setkat s Heathclifem?" zeptal se mě Hiroki.
,,Příští pátek..." zamumlala jsem.
,,Můžu s tebou?"
,,Eh... No, klidně... Jsi místovelitel, nemělo by to vadit." pousmála jsem se na něj.
,,Horší je, jestli budou chtít i ostatní členové." řekl Phillip.
,,Ano... Poslední dobou se k nám moc nepřipojují..." povzdechla jsem si. Možná, že to je i kvůli mě...
,,Tak jim musíš začít vyhrožovat!" chytl mě za ramena Hiroki a podíval se mi do očí.
,,C-Co? Jak...?" vyděsila jsem se. Překvapilo mě, že mě začal poučovat o tom, co bych měla dělat.
,,Jsi jejich velitelka... Už od začátku jsi na ně byla milá a proto si z tebe nebrali respekt. Musíš jim taky ukázat sílu, aby věděli, že tě mají poslouchat! Je fajn, že jsi milá, ale nemusíš to zas tak přehánět..." dokončil a já na něho začala zírat. Jeho slova mě překvapily... Ale měl pravdu. Podle všech jsem dobrá velitelka, ale asi jen proto, že jim pořád odpouštím jejich nepřítomnost a chyby.
,,Kaitlin... Nenaštvi se, ale v tom s ním souhlasím." ozval se Phillip.
,,Já... Vím." sklopila jsem hlavu.
,,...Co navrhuješ?" podívala jsem se na Hirokiho.
,,Pohroz jim... Třeba je vyhoď, stejně je ani pořádně neznáme." pokrčil rameny.
Trochu jsem se usmála a přikývla. Bude to ode mě hnusné, ale jak řekl Hiroki, potřebuji, aby mě poslouchali a šli za mnou.
,,Tohle už asi nebudeme rozebírat... Přejdeme k hlasování?" zeptal se všech Hiroki a já se zase ke všem otočila.

Nakonec se spojenectvím všichni souhlasili a já pak ukončila poradu.
Ještě jsem tam tak posedávala a přemýšlela. Mám některé členy vyhodit?
Bála jsem se toho, co by si pak o mně mysleli. Nejsem ta, která většinou říká svůj názor na rovinu. Většinou se držím ostatních. Jsem taky hrozně stydlivá a... Nemám na to to udělat...
,,O čem přemýšlíš?" přisedl si ke mně Hiroki.
,,O tom, co jsi mi řekl..." odpověděla jsem a podívala se na něj.
,,Jsi nervózní?" ptal se.
,,Jo... Nedokážu to udělat... Bylo by mi všech těch hráčů líto." sklopila jsem hlavu a dívala se do země.
,,A to je přesně tvůj problém, zlato. Musíš se tomu postavit a ukázat jim, že umíš být i zlá." ďábelsky se na mě usmál. Trochu jsem se jeho pohledu uchechtla a uznala, že má pravdu.
,,Fajn." usmála jsem se na něj.
,,Pomůžu ti s tím, jestli chceš."
,,Budu ráda." uchechtla jsem se.
,,Fajn... Tak, co bys teď chtěla dělat?" změnil téma.
,,Já nevím..." znejistila jsem. Trochu mi přišlo, jako by mě Hiroki začal svádět, abych se s ním potom... Proboha!
,,Vlastně jsem už celkem unavená! A... Asi půjdu spát." řekla jsem rychle a vstala ze židle.
,,Fajn, klidně tě půjdu vyprovodit, jestli-" ,,Ne! T-To je dobrý... Půjdu sama... Zítra!" mávla jsem na rozloučenou rukou a rychlostí blesku odtamtud vypadla.
To bylo o fous... Oddychla jsem si a vydala se domů.
Možná jsem to trochu přehnala... Jsem teď s ním skoro pořád a... Nevím proč, ale kdykoli jsem byla v jeho blízkosti, šíleně mě přitahoval... Nedokážu si to vysvětlit, prostě to tak je! A já s tím nemůžu nic dělat...
Vešla jsem dveřmi do svého domu a zabouchla za sebou. Teď jsem byla zase naštvaná, že tu se mnou není... Přišlo mi, jako bych byla rozdělená na dvě půlky. Jedna se Hirokimu vyhýbá a ta druhá po něm touží...
,,Sakra!" zasyčela jsem bolestí, když jsem zakopla o židli v kuchyni. Spadla jsem obličejem na zem a narazila si nos. Možná i zlomila...
Naštvaně jsem se zvedla, převlékla se do lehkého oblečení a šla do ložnice, kde jsem sebou plácla na postel.
Byla jsem z dnešního dne tolik unavená, že jsem hned usnula...

Tak to je hodně zvláštní... Jsem ve škole a povídám si se svou nejlepší kamarádkou, se Suguhou.
,,Ten Hiroki mě už štve! Když jsem šla od skříněk, někdo do mě strčil a já spadla přímo do kýble s vodou, který tam uklízečka nechala!" rozčílila jsem se a chytla se za hlavu.
,,A jsi si jistá, že to byl Hiroki, Miko-chan?" položila mi ruku na záda.
,,Ano... Stál tam, i s tou jeho partičkou a smáli se tam..." zakryla jsem si dlaněmi obličej a potichu začala brečet.
,,To bude v pořádku! Řekni to doma a otec-" ,,Od té doby, co mi matka zemřela... Mě otec považuje za opravdu nevlastní..." přerušila jsem ji.
,,Takže ti nepomůže?"
,,N-Ne..." zavzlykala jsem a unaveně si lehla na lavici. ,,Přeji si odejít z domova a utéct někam daleko... Někam, kde nebude on a ta jeho partička...".....

Vyšvihla jsem se do sedu a začala se vydýchávat. Jen sen... Pomyslela jsem si a po uklidnění si zase lehla. Pak jsem si ale uvědomila, že to nebyl sen, ale vzpomínka... Ne... Tohle jsem znovu prožívat nechtěla... Chtěla jsem na to zapomenout.
Zatřásla jsem hlavou, abych už na to nemyslela a vstala z postele. Udělala jsem si čaj a jen tak posedávala u stolu.
Cítila jsem se tak osaměle... A nudila jsem se.
Byl víkend, takže všichni měli právo na volno.
Dopila jsem čaj, oblékla se a vyrazila ven.
Jen tak jsem se procházela a přemýšlela. Chtěla bych ho vidět...
Bože! Zase na něj myslím!
,,Vypadni z mé hlavy!” zakřičela jsem a chytla se za hlavu.
,,Kaitlin-chan! To je překvapení!" ozval se přede mnou dívčí hlas a já zvedla hlavu.
,,A-Asuno-san!" nervózně jsem se na ni usmála a šla ji obejmout. Snad mě neslyšela...
,,Jak pak se máš?" mile se mě zeptala.
,,Ujde to, co ty?" odtáhla jsem od ní. Neviděla.
,,Moc dobře." kývla hlavou.
,,Dlouho jsme se neviděli, jak se má Kirito?"
,,Asi taky dobře..." zamyslela se. Trochu se zčervenala a odvrátila ode mě pohled.
,,Jste pořád ještě spolu, že?" vyděsila jsem se.
,,Ano, jsme." podívala se opět na mě a upřímně se usmála.
,,Ah... Tak to jsem ráda." oddychla jsem si.
,,Co Hiroki? Je pořád stejný?" zeptala se. Její otázka mě trochu zarazila. Nevěděla jsem, co jí mám na to odpovědět.
,,Kaitlin-chan?" čekala.
,,N-No... Trochu se změnil..." začala jsem, ale už jsem nevěděla, jak pokračovat.
,,Opravdu? Počkej... Jsi v pořádku?" starala se a položila mi ruku na rameno.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni.
,,Vlastně... N-Ne." znervózněla jsem.
,,Nechceš se na to posadit?"
,,T-To je dobrý... Nebudu tě zdržovat, ahoj." rychle jsem se s ní rozloučila a odešla od ní.
Tohle prostě říct nikomu nemůžu... Nedokážu to.

Po dlouhé době další kapitola! :D
Uf, no... Mám teď více času na psaní (díky bohu za prázdniny!), takže budu moct vydávat alespoň 2x až 3x za týden :)
Děkuji moc za hlasy a za 250 přečtení^^
Pa u další kapitoly :3