Love in Swordland [POZASTAVENO]

20. 'Opět jsme se sešli'

,,Myslím to vážně... Já to zaplatím." zavrtěl pobaveně hlavou a rychlím pohybem ruky naše jídlo a pití zaplatil.
Zamračila jsem se na něj, protože jsem si ještě před pár vteřinami myslela, že to sama stihnu zaplatit.
,,Nemrač se." usmál se na mě, když jsme odešli z hospody a šli zpátky ke mně.
,,Ale já se musím mračit. Nechtěla jsem tě tím zatěžovat." pokrčila jsem rameny.
,,Ale já už to tak mám ve zvyku. Nedokázal bych to za holku nezaplatit." vysvětlil mi a já se přestala mračit.
,,Dobře, jsi moc milý." přikývla jsem a usmála se na něj.
,,Díky." ušklíbl se a zastavil se zrovna před mým bytem, kde se ke mně otočil.
,,Díky za fajn odpoledne a taky za tu večeři." řekl a já zase zrudla. Fakt bych se v tom červenáním měla trochu ovládat, jinak nevím, jak to v životě s mou nervozitou zvládnu.
,,I já děkuji." usmála jsem se a zničeho nic ho objala. Nevím, proč jsem to udělala, ale důležité pro mě bylo, že jsem to někde uvnitř sebe potřebovala.
,,Kaitlin..." vydechl a položil si hlavu na moje rameno. Připadala jsem si, jako bych k němu byla mnohem blíž. Cítila jsem se tak šťastná... Nemohla jsem se teď cítit smutně. Nešlo to.
Po chvilce jsme se od sebe odtáhly a navzájem jsme si dívali do očí.
,,Mám tě rád." vyslovil najednou.
Že ti to dlouho trvalo. Uchechtla jsem se nad svou myšlenkou, i když jsme se neznali moc dlouho a usmála se na něj.
,,Já tebe taky." konečně jsem to řekla. Konečně jsem mohla být zase zamilovaná. Ale teď to bylo tím, že to bylo na sto procent upřímné. Už jsem si nedělala starosti s tím, jestli mě nezradí. On by to neudělal.
Trochu se ke mně sklonil a lehce mě políbil na rty. Čekala jsem to, takže jsem si začala vychutnávat jeho rty a do polibku se zapojila.
Tenhle pocit miluju... Řekla jsem si sama pro sebe, když jsem pocítila šimrání v mém břiše, jako kdyby se mi tam najednou vyrojilo hejno motýlků.
Byl to prostě krásný pocit. Naprosto dokonalý...
,,Snad se nenaštveš, když ti řeknu, že teď už tě nikam nepustím." po odtažení se na mě usmál a já hned věděla, co myslí.
,,Naštvu, protože já svůj názor nezměním... Chci bojovat po tvém boku." začervenala jsem se a hlavou se natiskla na jeho hruď.
,,Jsi tak paličatá..." uchechtl se a přitáhl si mě k sobě víc.
,,Díky... Ty jsi zase hrozně dětinský..." zasmála jsem se.
,,Cože?" řekl se smíchem v hlase a já k němu zvedla hlavu.
,,Chováš se jak dítě, ale to mi nevadí... Líbí se mi to na tobě." usmála jsem se, postavila jsem se na špičky a na tvář mu dala takovou tu dětškou pusu, která je strašně sladká.
,,Thomasi... J-Já... Strašně moc jsem se... do tebe zamilovala..." přiznala jsem a podívala se mu zpříma do očí. Byla to pravda... Jen jsem mu to chtěla říct. Chtěla jsem, aby tím pochopil, že s ním chci být na hodně dlouhou dobu a že to myslím vážně.
,,Taky tě moc miluji." pousmál se a zčervenal zároveň. ,,A chtěl bych-"
,,A já doufal, že zůstane pannou až do svých osmdesáti." zasmál se někdo za námi. Ten hlas... Byl to on. Vím to...
,,Počkej, co?" nechápal Thomas a podíval se někam za mě. Já se ale neotočila. Nechtěla jsem ho vidět. ,,Téda, Kaitlin... Myslel jsem, že budeš trochu upřímnější a rovnou mu to řekneš." opět se zasmál.
Cítila jsem, jak moc jsem se ztrapnila. To je trapné... Chytla jsem Thomase za ruku a trochu ji stiskla. Stisknutí mi oplatil a do ucha mi zašeptal pár slůvek na uklidnění, což alespoň zabíralo. Byla jsem ráda, že se na mě Thomas nevykašlal a že mě teď drží.
,,Vždyť to nic není... Co je na tom strašného? Je jí šestnáct." pohodil Thomas rameny. Thomasi...
,,Fajn, to tě od ní neodradilo..." řekl nahlas. ,,A, co kdyby," Ne... Neříkej to. ,,bych ti řekl o tom, jak jsme," Opovaž se! ,,spolu chodili?" Ty hajzle...!
,,Co? Vždyť jste-" ,,Sourozenci? Ne, ani omylem. " zasmál se. ,,Ona je z bůhvíjaké rodiny, která ji nechtěla a šoupla do děcáku."
Stisk jeho ruky povolil a on se mi podíval do očí. Tohle... To se nemělo stát... Nemělo...
,,T-Ty..." zašeptal a já nevěděla, co dělat. Celé to zkazil... Pardon, že jsem tak neslušná, ale posral to... Celé mi to zkazil.
Nadechla jsem se a otočila se k němu. K tomu člověku, kterému jsem nikdy neměla věřit a na kterého jsem měla od začátku kašlat.
,,Ty debile! Ty se prostě... nenecháš zastavit a budeš mě stále provokovat a shazovat! Nikdy mě nenecháš na pokoji a pořád mi lezeš někam do prdele, kde si měl skončit horším způsobem!" zakřičela jsem na něj, až jsem sama sebe překvapila, co dokážu. Celá jsem se klepala a potila.
,,Oh... Až tak hrozný jsem?" odvětil mi drze a udělal přitom ten svůj blbý úšklebek.
,,Zabiju tě! Já tě zabiju!" rozeběhla jsem se k němu a chtěla na něj skočit. Tohle byla poslední kapka... Tohle je jeho konec.
Někdo mě však chytil za paže a stáhl mě zpátky. Thomas...
,,Pusť mě, ať mu můžu urvat hlavu!" okřikla jsem ho.
,,Kaitlin uklidni se! Neřeš ho... Řekni mu, ať odejde a vymaž ho ze svého života." řekl mi.
,,V-Vy-Vymazat? To jde? To mi nestačí. Nechci, aby odešel v nedotčeném stavu! Chci, aby umřel... Chci, aby se mi přitom omlouval, až mu budu podřezávat hrdlo! Chci to! A-!"
A poslední, co si pamatuji bylo, jak jsem se strašně začala dusit a pak tvrdou ránu na hlavě, po které se všechno ztemnilo...

***

,,...je mi jedno, co s ní bude! Ať už jí třeba znásilníš... Je mi to fuk!"
,,To bych nikdy neudělal... Nejsem, jako ty!"
,,Máš šanci, nebude si nic pamatovat."
,,Ne!"
,,Udělám to já!" ,,Hiroki!" po té jsem cítila, jak se nade mnou někdo naklonil, že se až prohnula postel, na které jsem nejspíš ležela a já poznala, že ten dotyčný, tudíž Hiroki, je na čtyřech nade mnou. A to, co chtěl udělat...
Rychle jsem reagovala a vyšvihla svou pravou nohu do kopnutí, až jsem nakonec zasáhla to extra bolestivé místo pro kluky. Až pak jsem otevřela oči a rychle se posadila, přičemž jsem s hlavou narazila do jiné hlavy.
,,Au!" zajíkla jsem se a chytla se za hlavu.
,,T-Ty si stěžuješ? Co mám říkat já, ty krávo!" zaslechla jsem Hirokivův hlas a já se na něj podívala.
,,Cože? Co tu děláš!?" naštvaně jsem na něj zakřičela. Tohle byla moje postel! Tudíž i můj byt!
,,Tohle je tak absurdní, až to bolí." křečovitě se zasmál a já si všimla, že má ruku na svém rozkroku. Ha! Tenhle pohled si musím vychutnat... Kdo ví, zda se mi tohle ještě někdy povede...
,,Kaitlin, jsi v pořádku?" zaslechla jsem další hlas a mě se ulevilo.
,,Thomasi!" zaradovala jsem se, když jsem si všimla, že sedí na židli hned vedle mě a skočila mu kolem krku.
,,P-Poslyš... Radši si lehni a odpočívej." položil mě zpátky na postel a já si pomalu vybavovala, co se před tím stalo.
,,T-Ty! Ty si mě chtěl znásilnit!" opět jsem se otočila na toho idiota a ukázala na ním prstem.
,,A co jsem měl dělat? Doslova ses mi nabízela." bránil se a já se na něj nevěřícným pohledem podívala.
,,Jak tohle můžeš říct? Ty... Děláš si ze mě srandu?... A, proč vlastně jsem tady? Jaká blbost mi zabránila v tom, abych na tebe nemohla nadále nadávat?" celá znechucená jsem si lehla zpátky do postele.
,,Měla jsi záchvat." ...Cože?
,,Promiň... Co?" podívala jsem se na něj.
,,Úplně jsem zapomněl, že jsi astmatik." podrbal se na zátylku a vypadal, jako by ho to mrzelo.
,,Záchvat?" stále jsem nechápala.
,,No, začalo se ti špatně dýchat," tentokrát mi začal odpovídat Thomas. ,,pak si se začala až dusit a když jsi ztratila rovnováhu, praštila si hlavou přímo na zem." smutně se na mě podíval.
,,A-Aha..." sklopila jsem pohled, protože jsem si i hned vybavila to, proč jsem Hirokimu začala nadávat a taky za co. Hajzl.
,,Ts, tohle nemám zapotřebí..." procedil skrz zuby Hiroki a zvedl se.
,,P-Počkej! Kam si myslíš, že jdeš! Ještě jsem neskončila!"
,,Kaitlin..." zavrtěl hlavou Thomas.
,,Ugh, Fajn... Z lítosti tě nechám na pokoji, ale na dlouho to nebude. Pamatuj si to." a s tím odešel pryč z mého bytu.

Další kapitola!^^
Jak se Vám to líbí? 0_0 

Rozhodla jsem se, že od teď budu vydávat kapitoly vždy v úterý a v sobotu, co vy na to? :D