Love in Swordland [POZASTAVENO]

44.

,,Ta je skvělá! Podívej, jaký má švih!”
Hned po tom, co mi Kuro koupil katanu, jsem ji vyzkoušela. Mám pocit, jako bych se zamilovala... Ta katana je úžasná! Je tak lehoučká a ostrá... Ve vzduchu má krásný švih.
,,Jsem rád, že se ti líbí,” usmál se na mě Kuro a nepřestával mě pozorovat. Byli jsme na náměstí, kde byl velký prostor na to, abych si zde katanu vyzkoušela a on mě celou dobu sledoval. Ani mi to tolik nevadilo. Měla jsem pocit, jako bych tam byla jen já a ta katana - moje nová láska.
,,Ehm, baví tě hodně na mě koukat?” trochu nervózně jsem pootočila hlavou a ušklíbla se.
,,Zas tak moc ne,” trochu se zasmál. Trochu jsem na něj zamračila a popošla k němu. Namířila jsem k němu svou katanu, která se špičkou lehce dotknula jeho hrdla a vyzívavě se na něj podívala.
,,Chceš si dát duel?” zeptala jsem se.
,,Eh, po minulé zkušenosti...” trochu se od katany oddálil. ,,Asi ne. Nechci ti ji zlomit,”
,,Mhm...” trochu jsem se zamyslela. ,,A půjdeme tedy plnit nějaký quest? Prosím! Chci zlepšit své bojové schopnosti!” zaškemrala jsem a udělala na něj štěněcí očka.
,,F-Fajn! Prosím, už se na mě takhle nikdy nedívej,” rukou mě chytl za bradu a otočil s ní do strany, aby se přerušil náš oční kontakt.
,,Hmpf,” odfrkla jsem si a ve vzduchu zase párkrát švihla katanou. ,, Tak půjdeme?”
,,Jo, ježiši...” povzdechl si, chytil mě za zápěstí takovým způsobem, že jsem spadla na zadek, a nechala se táhnout po zemi.
,,Jsi hrubý,” stěžovala jsem si, ale nezastavila ho. Byla jsem moc líná na to, abych se zvedla a hezky šla sama.
,,Já vím. Říká mi to spoustu lidí,” uchechtl se.
Najednou se zastavil. Stisk na mém zápěstí povolil, takže jsem měla zase ruku volnou. Ale pak jsem si všimla modřiny, která se mi na zápěstí udělala. To má tak pevný stisk?
,,To bolelo...” pípla jsem tiše.
Nic se však neozvalo. Zamrzl snad?
,,Uh, Kuro,” otočila jsem se. ,,Alespoň se mi omluv, protože-” podívala jsem se na něj, ale potom mi oči sjely na neznámého kluka, který stál asi tři metry od Kura. Kdo to je?
,,Kuro...” zašeptala jsem. Tahle situace se mi nelíbí... Je tu až moc velké napětí.
,,Tak už sis konečně našel někoho, kdo ti pomůže splácet dluhy,” zasmál se a přiblížil se k nám. Někoho... Pomůže... Dluhy... Co se to děje?
,,Co chceš?” zeptal se podrážděným hlasem Kuro.
Rychle jsem se zvedla, trochu se oprášila a prohlédla si toho kluka.
Vypadal tak na devatenáct... Možná mu bylo i víc. Hnědé a rozcuhané vlasy a k tomu zelené oči.
,,Ehm, promiň!” houkla jsem na toho kluka a stoupla si před Kura.
,,C-Co to děláš!? Vypadni! Tohle je můj problém,” zašeptal za mnou naštvaně Kuro.
,,Jsme tým. Zapomněl jsi snad?” odsekla jsem mu připomínkou a pokračovala v tom, co jsem tomu klukovi chtěla říct. ,,Potřebuješ snad něco?” zeptala jsem se ho zvýšeným hlasem.
,,Já? Ovšem že. Ten krypl, kterého chráníš mi dluží spoustu peněz!” postěžoval si pěkně a stoupl si přede mě. ,,Nebo mi snad chceš říct, že ty dluhy mi zaplatíš ty sama, když tu tak odvážně na mě pokřikuješ?” zasmál se a já se na něco zamračila.
,,Ne,” řekla jsem vážně. ,,Jen si myslím, že už jsi tady svým křikem připoutal celkem velkou pozornost. Co si takhle o tom klidně a racionálně promluvit někde, kde se na nás nebude koukat půlka města?” navrhla jsem a ušklíbla se do falešného úsměvu.
,,Moje řeč,” pronesl, jako by to ani nebyla jeho vina a podal mi ruku. ,,Jsem Rei,” představil se.
Podívala jsem se na jeho ruku. Moc se mi nechtělo seznamovat se s někým, kdo urážel Kura, ale pokud to pomůže...
Ruku jsem přijala, ale už se na něj neusmála.
,,Já Kaitlin,” pověděla jsem mu.
,,Ehm, můžeš na chvilku?” odkašlal si Kuro a položil mi ruku na rameno.
,,Eh, proč bych měla-” podívala jsem se zatím, ale to už mě OPĚT chytil za zápěstí a táhl mě pryč od Reie, který nás pobaveně sledoval.
Kuro mě zatáhl někam do uličky, kde nikdo nebyl. Přejel mi mráz po zádech.
,,Co si myslíš, že děláš?!” zakřičel na mě a trochu naštvaně mě přirazil zády ke kamenné zdi.
,,P-Pomáhám ti...?” řekla jsem rozklepaným hlasem.
,,Sakra, Kaitlin! Nemůžeš jen tak pomáhat lidem, se kterými se skoro ani neznáš!”
Proč to říká?
Jeho slova mě ranila... Vždyť mi toho spoustu z jeho života řekl, co pak na to zapomněl?
,,Chceš mi snad říct, že všechno, s čím ses mi kdy svěřil, pro tebe nic neznamená?” zeptala jsem se docela smutně a hlavně zklamaně.
Trochu ho to překvapilo. Ruce, kterými mě držel na ramenech a přidržoval u zdi, se mu trochu zachvěly.
Trochu mě to polekalo. Věděla jsem, že už si toho zažil hodně a rozhodně jsem nechtěla, aby se mi tady sesypal. I když jsme ve hře, nechci, aby ho něco bolelo.
Když si všiml, jak zaujatě pozoruji jeho ruce, pustil mě a udělal pár kroků ode mě.
,,Znamená... Samozřejmě to pro mě znamená hodně. Jen nechci, aby si řešila problémy, do kterých tě nechci zatáhnout,” vysvětlil mi.
Povzdechla jsem si, šla k němu a položila mi ruku na rameno.
,,Mám takový pocit, že jsem se  do těch problémů zatáhla sama, ale...” odmlčela jsem se a pak se na něj usmála. ,,Zkrátka ti chci pomoct,” mrkla jsem na něj.
Už otvíral pusu, že něco řekne, ale to jsem mu však přiložila  prst k ústům, aby mlčel.
,,Nic neříkej. Pomůžu ti,” usmála jsem se.
,,T-Tak dobře...” řekl nakonec.
,,Díky,” ušklíbla jsem se a společně jsme vyšli z uličky. (Ulička... To slovo nesnáším -_-)
Ten Rei, nebo jak se to jmenuje, stál stranou od náměstí, takže jsme teď tolik nebyli lidem na očích.
,,Konečně,” ušklíbl se Rei. ,,Copak jste tam dělali?” pozvedl obočí.
,,Řešili pár věcí,” odpověděl bez emocí Kuro a zastavil se před ním. Já si stoupla vedle něj a povzbudivě se na něj usmála.
,,A jak to tedy bude s mými penězi? Řešili jste doufám tohle, že?” ušklíbl se na nás.
,,Vše ti vrátím,” odpověděl mu Kuro.
,,To mi nestačí... Už to trvá dva měsíce. Budu ti muset zvýšit dluh,” usmál se na něj.
,,Sakra...” zašeptal Kuro tak, abych to slyšela jen já. Poznala jsem, že už neví, jak pokračovat, takže jsem si slovo převzala já.
,,Dostaneš dvakrát tolik!” nabídla jsem mu.
,,Oh? To jsem zvědav, jestli to dokážete... Tak dobře. Přijímám,” usmál se na mě.
,,Do kdy to musíme zaplatit?” zeptala jsem se ještě.
,,Do příští soboty,” řekl.
,,Bezva. Máš můj slib,” ušklíbla jsem se.
Jen se pochybovačně zasmál, otočil se a odešel od nás.
,,Paráda,” ozval se Kuro a já se na něj otočila. ,,Jsme oficiálně v prdeli, jestli ti to došlo,” dodal flustrovaně.
,,Nebuď sprostý. A ano. Vím, že je to už příští sobotu, takže bychom měli pohnout.” trochu jsem znervózněla. Přeci jen - řekla jsem, že mu dáme dvakrát tolik aniž bych věděla, kolik toho Kuro musí zaplatit. Ups.
,,Ale díky. Uklidnila jsi ho,” trochu se pousmál. ,,Což je vlastně neobvyklý,” zapřemýšlel.
,,Jsem asi hodně společenská a umím lidi přesvědčit,” trochu jsem se pochválila.
,,Hah, tak to já jsem přesný opak,” mrkl na mě a já přikývla.
,,Budeme muset splnit hodně questů... Sakra. Vždyť já nesplnila pořádně ani jeden a už tu za tebe řeším nějaké kšefty!” plácla jsem se do čela.
,,Říkal jsem to - jsme v prdeli,” mrkl na mě.
,,Drž-...! Uh, sakra... Klid! To bude dobrý!” uklidňovala jsem sama sebe, abych mu jednu nevrazila.
,,Hm?... Aha, už to chápu... Snažíš se mě sbalit!” ukázal na mě a zaujatě se na mě usmál.
,,C-C-Co?! Hele... Uklidni se, zas tak velký sebevědomí nemáš,” mrkla jsem na něj, aby nebyl kvůli takové pitomosti hned vzrušený. Kluci...
,,Dělal jsem si srandu. Ale víš, že tu zbytečně ztrácíme čas?” usmál se na mě.
,,Vím! Proto už drž hubu a pojď plnit nějaký quest!”

Snad se líbilo :D
Chtělo to trochu okořenit... A hlavně to chtělo nějakou akci ;)
Takže, doufám, že se Vám to bude líbit a snad se těšíte na další ^^

Přeji hezký zbytek neděle :3
(Zítra je zase pondělí... Neee -_-)