Love in Swordland [POZASTAVENO]

8. "Rande" 2/2

,,Zavři oči." zopakoval a udělal na mě ten svůj 'nádherný' úsměv, kterému každá holka neodolá.
,,A jak mám asi tak vidět na cestu?" vysvětlila jsem ironicky a založila si ruce na hruď. To by mě fakt zajímalo...

,,Chytni mě za ruku." mrkl na mě a nabídl mi svou ruku. COŽE?!
,,Eh?" nechápala jsem a podívala se na jeho ruku.
,,Já tě přece nekousnu. Neboj se mě." upřímně se mi podíval do očí.
,,Právě pro to se tě bojím..." znejistila jsem. Mám fakt strach, že mi něco udělá.
,,Jsem to já. Nic se ti nestane." důvěřivě se na mě usmál a sám mě chytil za ruku. Trochu jsem sebou cukla a podívala se na naše spojené dlaně. Jeho ruce, nebyly tak příjemně teplé, jako obvykle. Naopak, byly studené.
,,Mám ti věřit?" podívala jsem se na něho a pohlédla mu do očí.
,,Alespoň jednou v životě." prosebně se na mě podíval. Trochu jsem se usmála a jeho ruku více stiskla. Na své podmínky jsem jaksi už zapomněla...
,,Fajn..." vydechla jsem nervózně a bezdůvodně se začervenala. Jeho pohled se mi líbil... Opravdu jsem mu začala věřit a nebála jsem se ho.
,,Díky. Tak zavři oči a následuj mě, až tě začnu za sebou tahat." uchechtl se a já přikývla. Opravdu jsem zavřela oči a čekala, až se někam rozejde.
,,Tak jo..." řekl si pro sebe a už někam vyrazil. Jako poslušný pejsek jsem za ním hned vyrazila a snažila se být co neopatrnější, abych si někde nedala do nosu.

Už je to zhruba tak pět až deset minut, co jsem udělala první krok. Stále nezastavujeme a teď se navíc změnil terén, a to do kopce.
Docela už nemůžu, ale protože se nemohu dočkat, tak to nevzdávám a pokračuji dál.
,,Teď se nelekni. Vezmu tě do náruče." C-Co? Podivila jsem se, když poprvé za dlouhou dobu promluvil.
Moje ruce přemístil za jeho krk, kde jsem se ho tedy chytla, následně mé nohy zvedl ze země a rukama je chytl. Nevěděla jsem, proč mě musel brát do náruče, ale protože jsem mu teď začala věřit, tak jsem to tak moc neřešila.
Když mě nesl, párkrát se musel pořádně sehnout. Vypadalo to, jako by něco podlejzal.
,,Jsme tady, ale ještě pořád neotvírej oči." řekl mi a postavil mě zpátky na zem. Rukou mě chytl kolem pasu a pomalu mě začal posouvat dopředu. Cítila jsem, že tu byl větší průvan. Museli jsme být někde v pořádný výšce.
,,Tak jo... Můžeš otevřít oči." zašeptal mi do ucha, až mi z toho přeběhl mráz po zádech a pustil mě.
Nervózně jsem se nadechla a otevřela oči.
Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím...
Byli jsme na vysokém kopci a z výšky se dívali na nádherně osvětlené město. Na obloze, kouzelně zářili hvězdy a nad námi, byl viděn, taktéž kouzelně, obrovský měsíc. Zdá se mi to?...
,,Opravdu jsme pořád jen ve hře?" zeptala jsem se nahlas s údivem a dál se dívala na nádherně zářící hvězdy. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
,,Pěkný výhled, že?" přišel ke mně Hiroki a také pohlédl na tu krásu.
,,Pěkný? Nádherný..." vydechla jsem úžasem a usmála se.
,,Jak... Jak jsi našel tohle místo?" zeptala jsem se ho a podívala se na něho. Hiroki se na mě jen usmál a rukou ukázal, abych si s ním sedla na trávu.
,,Nedávno... Vlastně, asi tak před týdnem, když jsem se potřeboval někde schovat." uchechtl se u poslední věty a pobaveně se podíval na oblohu.
,,Schovat? Co jsi zase provedl?" zeptala jsem se s úšklebkem a k tělu si přitáhla své nohy, aby se mi sedělo pohodlněji.
,,Nenaštvi se, ale potřeboval jsem... něco a musel jsem to... ukradnout..." odmlčel se. Podle jeho pohledu jsem poznala, že mu to asi nebylo moc příjemné o tom mluvit. Chtěla bych vědět o tom víc, ale... Nebudu ho obtěžovat. I tak jsem moc ráda, že mi taky něco řekl.
,,Aha... Víš, že když budeš něco potřebovat, tak ti s tím můžu pomoct." usmála jsem se na něho. Proč mám pocit, že se k němu chovám až moc hezky, i když si to vůbec nezaslouží?
,,Fakt?" řekl dost překvapeně.
,,Jo, ale podle toho, co to bude." upozornila jsem ho.
,,Jsi hodná." upřímně se na mě usmál. Taky jsem se na něho usmála a začala přemýšlet o tom, co se to s ním děje.
Nikdy jsem ho takového neviděla. Neříkám, že by se mi takhle nelíbil, ale je mi to divné.
Snad .u to takhle vydrží dlouho...
,,Proč se vlastně o mě staráš?" zeptal se po chvíli ticha. Trochu jsem nepochopila jeho otázku, ale i přes to, jsem se mu pokusila nějak odpovědět.
,,Protože jsi můj bratr a nechci, aby se ti něco stalo, natož, aby si tu zemřel..." sklopila jsem hlavu a podívala se do země.
,,Promiň, ale... Zapamatuj si, že jsem tvůj kamarád, ano?" řekl trochu zklamaně, jako bych ho předtím urazila. Podívala jsem se zpátky na něho a trochu přikývla.
,,J-Jo, jasně..." řekla jsem nervózně.
,,Fajn. A děkuji za to, co jsi před chvilkou řekla." odpověděl mi na mou předešlou větu a mrkl na mě.
,,Za nic..." pousmála jsem se na něho a podívala se zpátky na město.
Nerada to přiznávám, ale musím opravdu uznat, že tenhle večer stál za to...
,,Děkuji ti... Za tenhle večer." zamumlala jsem tu poslední větu.
,,Nemáš za co." Hm... Nejspíš mě slyšel...
,,Je už celkem pozdě. Asi půjdeme." dodal.
,,Jo, jasně." odpověděla jsem a společně s ním se zvedla ze země.
Už se někam rozešel, ale já ani nevěděla kam nebo kudy mám jít.
,,Jdeš?" zavolal na mě.
,,Já přece nevím, kudy!" vysvětlila jsem mu. Trochu se usmál a vrátil se zpátky ke mně.
,,Fajn. Tohle je moje tajný místo, takže nesmíš vědět cestu." řekl mi a já pozvedla jedno obočí.
,,Hm, takže budu mít zase zavřené oči?" řekla jsem zklamaně. Chtěla jsem vědět, kudy mám jít, kdybych se sem chtěla vrátit. Ale když si takto určil svoje podmínky, jenom kvůli tomu, že tohle místo objevil, tak mi to je líto.
,,Jo." mrkl na mě.
,,Fajn..." řekla jsem smutně a ty oči opět zavřela. Hned jsem ucítila pevný stisk na mé dlani. Zase mě chytil za ruku...
,,Nezakopni." řekl ještě, než se rozešel. Když mi dovolíš, abych ty oči otevřela, tak možná nezakopnu...

Tak jo.... Cesta zpátky byla mnohem snadnější, protože jsme šli celou dobu z kopce.
Nejspíš jsme už zpátky ve městě, jelikož kolem slyším lidi, jak si povídají.
,,Můžeš je otevřít." řekl vedle mě. S radostí jsem ty oči otevřela a podivila se, když jsem zjistila, 6e mě odvedl až domů.
,,D-Děkuji." řekla jsem ze slušnosti.
,,V pohodě. Uvidíme se zase zítra." usmál se na mě. Potom ke mne přišel blíž a něžně mě políbil na tvář.
Trochu jsem vytřeštila oči a začervenala se.
Vrátil se zpátky na své předchozí místo, usmál se ještě na mě a odešel.
Pořád jsem se na něho koukala a přemýšlela, co to mělo znamenat.
Co to bylo? Proč to udělal? Není to mezi námi divný? Lítalo mi v hlavě spoustu otázek. Mě však nejvíce zaujala ta poslední... 'Není to mezi námi divný?'... Ovšem, že je. Ať chceme, nebo nechceme, vyrůstali jsme spolu, takže jsme pořád sourozenci... A i když to tady nikdo zatím neví, tak my to víme! I ostatní naši přátelé ve skutečném světě...
,,Idiote!" pokusila jsem se na něj ještě zařvat. Zřejmě mě asi slyšel, jelikož se na mě otočil. Naštvaně jsem zatnula pěsti, vlezla rychle do domu a zabouchla za sebou dveře. Proč jsem to udělala? To je jednoduché... Odcizení je nejlepší způsob, jak na někoho zapomenout.
Už s ním nechci být... Možná, že ten večer byl hezký, ale teď to cítím jinak. Opět ho nenávidím a naštvalo mě, co udělal... A navíc, ten to určitě nemyslel vážně, tak proč bych ho měla mít stále ráda?
Vždycky jsem ho všude bránila a žehlila jeho problémy...
Najednou se mi v hlavě objevil jeden fakt. Fakt, který mi pozdě došel... Proč mi přijde, že si se mnou jen hrál...?
Asi jsem se jí neměla tolik zabývat. Zády jsem sjela po dveřích až na zem a sedla si. V očích mě začalo něco štípat. Rozbrečela jsem se. Proč vlastně kvůli němu brečím? To jsem si toho tolik namlouvala?... Idiot! Už ho nechci ani vidět!

Ehm... Tak jo :D Omlouvám se za dlouhou dobu nepřidávání kapitol :( Těm, co čtou příběh Co když je to láska? jsem se už omluvila, ale tady jsem to nestihla :( Byla jsem týden na Švp a nemohla jsem si tam vzít telefon, takže jsem nemohla nic psát :(

Ještě jednou se tedy omlouvám a doufám, že se Vám kapitola líbila :)

Jinak děkuji taky všem za hlasy a počet přečtení :D Možná už víte, že jsem ráda za každé přečtení a na mém příběhu je už přes 100 reads :3

Další kapitola bude zase zítra (aspoň doufám ;))