Love in Swordland [POZASTAVENO]

19. Něco víc

Byt jsem si tedy nakonec našla a dost mě překvapilo, jak jsou tady lidé milí.
Díky nim jsem se taky sem přestěhovala, protože to tady znali a s výběrem bytu pro mě neměli žádný problém. Za což jim jsem opravdu vděčná.
Zrovna jsem byla v kuchyni, když v tom se ozvalo zaklepání.
,,Hned přijdu!" ujistila jsem svého návštěvníka a dala si vařit polévku, na kterou jsem dostala chuť.
Potom jsem rychle přiběhla ke dveřím a šla otevřít.
,,Ahoj, dlouho jsme se neviděli..." T-Thomas!
,,A-Ahoj, Thomasi..." nervózně jsem se usmála. Co tady dělá? Jak mě našel? Co ode mě chce?
,,Jak se máš?" zeptala jsem se slušně.
,,Držím se... Co ty? Jak to, že teď bydlíš tady?" pousmál se.
,,N-No... To je dlouhý příběh." uchechtla jsem se.
,,Aha a povíš mi ho?" Sakra, opravdu ho to tolik zajímá?
,,Pojď dál..." uhnula jsem mu a nechala ho vstoupit do mého bytu. Dveře jsem zase zavřela a s nervozitou šla za ním.
,,Z-Zrovna jsem si dala ohřát polévku, nechceš taky?" nabídla jsem mu.
,,Dám si rád, díky." usmál se a já mu řekla, aby se zatím posadil a počkal, než to připravím.
,,Včera jsem se sem přistěhovala..." zahájila jsem s ním nějakou konverzaci. Dost mě překvapilo, že tady byl, ale z neznámého důvodu jsem byla za jeho návštěvu opravdu ráda.
,,To je fajn. Bydlím kousek od tebe... Děkuji." usmál se na mě, když jsem před něj položila talíř s polévkou a sedla si naproti němu.
,,Opravdu? Nevěděla jsem, že ty bydlíš tady." uchechtla jsem se.
Následně jsme si jen popřáli dobré chutnání a společně začali jíst. Během toho jsem dost přemýšlela. Myslela jsem, že na mě bude naštvaný, ale nevypadá to tak.
Pamatuji si, jak jsem mu řekla, že se mi líbí, ale taky jsem to byla právě já, která se s ním nechtěla setkat, i když jsem mu to dlužila.
Moment... Snad ho neposlal Hiroki?!
,,Uhm... Jsi v kontaktu s Hirokim?" zeptala jsem se.
,,Ani ne... Z nějakého důvodu se se mnou nebaví, ale..." odmlčel se. Když jsem se na něj podívala, vypadal, jako by ho něco překvapilo.
,,Ale?" zopakovala jsem po něm a čekala na odpověď.
,,N-No... V-Vlastně jsem mu nechtěl s něčím p-pomoct..." znervózněl.
,,Aha... Nebudu tě trápit. Nemusíš mi to říkat." mrkla jsem na něj a sklidila všechno nádobí.
,,Vlastně, důvod, proč jsem se sem přestěhovala... Byl kvůli němu." přiznala jsem se. Ať to klidně ví... Už mi na něm stejně asi nezáleží.
,,Takže mu to vyšlo..." zamumlal, ale já ho slyšela.
,,Vyšlo? Co přesně?" nechápala jsem. Něco jsem tušila, ale nechtěla to zatím říkat.
,,On... Převzal tvou guildu, že?" po tomhle jsem ucítila něco zvláštního. Co je to? Nikdy jsem nic takového necítila... Je to... Jako kdybych... Ne, nezklamalo mě to. Vlastně jsem byla vděčná za to, že s ním na tomhle plánu nespolupracoval.
,,Už mi na nich nezáleží... Na nikom..." ve svém hlasu jsem cítila odvahu tohle říct. Ty tři dny jsem totiž doufala, že mě někdo z téhle situace zachrání, ale nikdo nepřišel... Nikdo mi nepomohl.... Nikdo mě nezachránil. Celá tahle domněnka mi byla mou jedinou nadějí, v kterou jsem věřila, ale nakonec mi přeci jen byla k ničemu.
,,A-Aha... Promiň, asi jsem se na to neměl ptát." sklopil hlavu.
Proč to říká? Copak mu na mě nezáleží?
Slza mi sjela po tváři a já se podívala na Thomase.
,,To je v pořádku. Potřebovala jsem tahle slova ze sebe dostat, takže... Díky." upřímně jsem se na něj usmála. Za pokus nic nedám, takže to zkusím. Vím, že on by byl skvělým kamarádem.
,,Určitě? Já jen... Brečíš." smutně se na mě podíval a já si prsty přejela po tváří. Takový vodopád.
,,Páni... Ani jsem to nevěděla." usmála jsem se na něj.
,,Jdi divná..." usmál se, přišel ke mně blíž a objal mě.
,,T-Thomasi..." zašeptala jsem šokovaně. Příjemné... Je to ale upřímné?
,,Promiň... Cítil jsem, že to musím udělat." řekl a už se chtěl zase odtáhnout, když v tom se moje ruce pohnuly a já si ho znovu přitáhla k sobě. Byl to krásný pocit a já se cítila v bezpečí.
,,Vlastně, je to moc fajn. Zůstaň ještě takhle chvilku." usmála jsem se a dál ho objímala.
,,Jak chceš." uchechtl se a objal mě mnohem pevněji.
,,Do jaké guildy to vlastně patříš?" chtěla jsem se ujistit, kam můj kamarád chodí.
,,K Rytířům krvavé-" ,,Fakt?! Já taky!" s radostí jsem mu skočila do řeči, odtáhla se a usmála se na něj.
,,Páni... To tam můžeme chodit spolu." mrkl na mě a já přikývla.
Pak mě něco napadlo. Sice jsem se bála se na to zeptat, ale u něho jsem měla pocit, jako bych už teď věděla, co odpoví.
,,Thomasi?... Mohl bys být můj nejlepší kamarád?" Ten nejlepší...
,,Jen kamarád?" podíval se na mě s tázavým pohledem. Huh? Cože? ,,Eh..." znejistila jsem a lehce se začervenala. Já nevím...
,,Promiň, dělal jsem si srandu. Budu tvým nejlepším kamarádem." vyřešil to s úsměvem a já se na něj vděčně pousmála.
,,Děkuji, opravdu moc ti děkuji!" vrhla jsem se mu kolem krku a ještě jednou ho objala.
,,Za málo." uchechtl se a my se od sebe odtáhli.
Bylo fajn mít ten pocit, že tenhle kluk mě v ničem nezklame. On byl jiný. Jiný, než Hiroki.
,,Uhm... Hádám, že se připojíš do toho útoku..." začal a já hned přikývla.
,,Co když ti jako tvůj nejlepší kamarád řeknu, že se o tebe bojím a že nechci, abys tam chodila?" Kaitlin... Nebreč!
,,T-Ty se o mě bojíš? Jako... Jako Opravdu?" nevěřícně jsem se na něj podívala.
,,Ano. Nechci tě ztratit, když k tomu mám několik důvodů." pousmál se. Při tom jsem se lehce začervenala a ještě více se usmála.
,,Důvodů? Jakých?" vyzvídala jsem. Já se snad rozteču štěstím!
,,N-No... Tak, jsi moje nejlepší kamarádka. Jsi mnohem mladší, než já. A taky... jsi holka..." rukou se podrbal na zátylku. Mohla jsem si všimnout, že jeho tváře nabrali lehký odstín růžové, což mě docela pobavilo.
,,Dobře, chápu." uchechtla jsem se. ,,Ale... I tak tam půjdu."
,,Jasně, nebráním ti v tom." ušklíbl se. Asi jsem se zamilovala... Já se fakt zamilovala!
,,Poslyš... Nechceš se mnou strávit zbytek odpoledne?" navrhla jsem.
,,Klidně." hned souhlasil a mě pak napadlo, že by mi to tu mohl trochu ukázat, když už jsem tady začala bydlet.

***

,,Tady mají docela dobré ovoce, ale moc bych nesázel na jeho trvanlivost." ukázal mi na jeden stánek a já zasmála. Po dlouhé době jsem se opravdu bavila, protože mě překvapilo, jak dokáže být Thomas tak skvěle vtipný. Obzvlášť jeho komentáře stojí za to.
,,Beru na vědomí. Co takhle jít se někam napít?" usmála jsem se na něj.
,,Mají tady jednu hospodu, kde vaří v celku chvalitebně." ukázal mi na boční ulici, kde se nacházela jedna budova, ve které bylo doslova narváno.
,,Bezva, jdeme tam." mrkla jsem na ně a s lehkým váháním, jsem ho vzala za ruku, aby jsme tam byli co nejdříve.
No, moc místa tam nebylo, ale nakonec jsem zahlédla jeden prázdný stůl pro dva, který byl úplně vzadu.
,,Pojď." řekla jsem a opět ho táhla za sebou, až ke stolu, kde jsme se posadili.
,,Šikulka." pochválil mě a já se opět začervenala. Vzala jsem si rychle jídelní lístek a zakryla si s ním svůj červený obličej, aby to vypadlo, že si něco vybírám.
Slyšela jsem tiché zasmání, tak jsem si lístek posunula trochu dolů a jen tak na kousek se přes lístek podívala na Thomase, který si už také něco vybíral.
Lístek měl ale položený normálně na stole a já tak mohla vidět jeho obličej, který mě něčím zaujal. Je opravdu hezký... Pomyslela jsem si a trochu se nad tím zasnila. Člověk s ním se cítí mnohem lépe.
,,Dáme si i něco k jídlu, co říkáš?" zvedl pohled od lístku a já se rychle vzpamatovala.
,,J-Jasně. V-Vlastně mám už docela hlad, t-takže... Souhlasím." Sakra, co to říkám? Proč jsem tak nervózní?
,,Bezva." Zamilovala jsem se do jeho úsměvu... Je tak upřímný. Ale co mám dělat... Mám mu prostě říct, že jsem se do něj zabouchla? A co Hiroki... Tak počkat, proč zrovna myslím na něj? Vždyť ten mě ani pořádně nemiloval!
,,V pohodě?" zaslechla jsem jeho hlas a podívala se na něj.
,,Jo, jen... Jsem si na něco vzpomněla." pousmála jsem se a dál pozorovala jeho krásný úsměv, když mi něco říkal.

Hi Hi :3
Takový obrat.... xD

Ehm, taky se Vám někdy stane, že si spletete dny? :D
Já si myslela, že je dneska sobota xD
Takže... Omluva za mojí blbost :)
Gomennasai! >.<

Děkuji všem za nádherných 350 reads! :3
Je to pro mě úžasné číslo, arigato! <3