Love in Swordland [POZASTAVENO]

11. Přiznání...

On... On... On...!
Měla jsem naprosto zastavené srdce. Nemohla jsem se pohnout, o dýchání už ani nemluvím... Cítila jsem pouze jeho rty na těch mých... Byl to zvláštní pocit.
Nevěděla jsem, jestli se mi to má líbit nebo ne. Ani nevím, jak přesně jsem se cítila. V hlavě mi pořád běhaly myšlenky o tom, abych přestala a odtrhla se, ale srdce... Srdce mi říkalo, abych nic nedělala a zůstala tu.
Najednou se ode mě odtáhl a podíval se na mě. Usmíval se... Asi z toho měl dobrý pocit, že to udělal. Mám se taky usmát? Nevím...
,,Vidíš? Přestala jsi mluvit." ušklíbl se na mě. A to myslel jak? To mě chtěl jen umlčet? Nebo to udělal, protože mě chce a že mě má rád? Nechápala jsem.
Pořád jsem na něj civěla. Nebyla jsem schopná slova.
,,Co?" Aspoň něco...
,,Nemluvilas." pokrčil rameny a příjemně se usmál. Trochu jsem se podivila, že se mi ten úsměv líbil. Byl to takový ten úsměv, kterým svádí ostatní holky.
,,J-Já vím, ale... P-Proč... Proč jsi udělal zrovna t-tohle?" nervózně jsem se ho zeptala, spíše stydlivě.
,,Přišlo mi to vhodné, a... Tobě se to nelíbilo?" zesmutnil. Ne! Ať není smutný!... Bože. Co to kecám?
Nelíbilo! Nelíbilo a nelíbilo! Nikdy se mi to nebude líbit!
,,J-Jo líbilo..." začervenala jsem se. Cože jsem to řekla? Přestala jsem se v hlavě poslouchat a rovnou, bez promyšlení, něco říkat.
,,Jen... Jsem to nečekala, protože..." odmlčela jsem se.
,,Jsme se předtím pohádali?" doplnil to za mě. Podívala jsem se na něj a přikývla.
,,To už neřeš... Rád se s tebou hádám, ale nikdy to nemyslím tak zle... Jen mě to prostě baví a vždycky vím, že i kdybys nechtěla, tak se se mnou budeš stejně bavit." usmál se na mě a rukama si mě chytl za pas.
Nemohla jsem tomu uvěřit... Někde ve mně, mě to příjemně hřálo u srdce... Neurazilo mě to, jak řekl, že ho to baví se se mnou hádat, ale potěšilo mě, že to nemyslí zle a že si je jistý tím, že se s ním vždycky budu bavit.
Co mám teď dělat? Mám si přiznat, že jsem se opravdu do něj zamilovala nebo ho teď hned nechat na pokoji?
,,Hádám, že už ti asi ta blondýna řekla, že jsem se rozhodl odejít z guildy..." řekl po dlouhé době ticha. Podle toho jeho 'popisu' jsem poznala, že tím nejspíše myslel Lilu.
,,Pokud chceš jít, pochopím to..." pousmála jsem se na něj.
,,A ty by si chtěla?" ušklíbl se na mě. Tohle jsem opravdu nečekala, že řekne, ale nedokázala jsem se na něj neusmát.
,,No, ne." pokrčila jsem rameny.
,,Tak tedy nepůjdu." rozhodl. Lile budu potom muset říct, že místovelitelkou se bohužel nestane.
,,A co jsi vlastně tady dělala?" zeptal se náhle. Vypadalo to, jako by mu teď touto otázkou zmizela veškerá jeho dobrá nálada. Teď to asi nebude hezké...
,,No, přišla jsem jedna moje kamarádka, která mi potřebovala něco říct." zalhala jsem. No jo, už zase lžu...
,,Opravdu? A co ti řekla?" odpověděl mi. Asi moc dobře věděl, že lžu.
,,No... Znáš to, holčičí věci... Prý se bude s někým brát." nuceně jsem se na něho usmála. Je mi hrozně blbý lhát, ale jinak nemohu. Promiň...
,,Víš, co je srandovní?" změnil z ničeho nic téma. Trochu nechápavě jsem se na něho podívala. Nevěděla jsem, co mi tím chce naznačit nebo co mi tím chce spíše sdělit.
,,C-Co?" zakoktala jsem ze strachu.
Na tváři se mu objevil egoistický úsměv a hlavou se ke mně trochu přiblížil. Nepřála jsem si, aby mě znovu políbil, ale problémem bylo, že už jsem nedokázala uhnout.
,,Že nedokážu poznat, když lžeš." usmál se na mě. Trochu se mi ulevilo, že mě znovu nepolíbil. Zároveň mě to také trochu rozesmálo, ale nedávala jsem to nijak najevo.
,,Lhala jsem." přiznala jsem se rovnou. Myšlenky jsem měla rozházené. Proto ani stále nevím, co říkám.
,,Díky, že jsi mi to řekla." příjemně se na mě usmál a políbil mě na čelo. Trochu jsem se pousmála a objala ho. Chtěla jsem a potřebovala jsem to.
Bylo mi u něho krásně...
,,Promiň, že jsem lhala." zašeptala jsem.
,,Nevadí... Ani nechci vědět pravdu." uchechtl se a přitáhl si mě blíž. Od teď budu nejspíše mluvit jen pravdu... Pomyslela jsem si.
,,Musím už jít..." řekl po chvilce objímání.
,,Nevadí... Uvidíme se zase zítra." odtáhla jsem se od něj a usmála se na něho.
,,Fajn... Tak zítra." také se usmál. Potom se ke mně přiblížil a lehce mě políbil na tvář. Pousmála jsem se a zamávala mu na rozloučenou.

Další den

Ráno jsem se probudila okolo sedmé hodiny. Musím říct, že dneska jsem se vyspala opravdu moc dobře.
V rychlosti jsem se nasnídala a vyrazila do guildy. Strašně moc jsem se těšila na Hirokiho. Mám takový pocit, že moje city k němu se o mnohem víc prohloubili.
Na sto procent vím, že jsem se do něj zamilovala. Aby taky ne... Známe se už od dětství, strávili jsme spolu dlouhou dobu a oba víme, že máme i podobné myšlení. Ovšem kromě toho jeho egoismu, abych nezapomněla...
,,Ahoj holky." pozdravila jsem Aimi s Lilou a přisedla si k jejich stolu.
,,Páni, ty máš dneska nějak dobrou náladu." usmála se na mě Aimi. Trochu jsem se na ni usmála a uznala, že má pravdu.
,,Ano... Dobře jsem se vyspala." zasmála jsem se a ony se mnou.
,,Mám novinky, ale nevím, jestli se ti budou líbit." změnila hned téma Lila a trochu zvážněla.
,,Jaké?" řekla jsem ze zvědavosti.
,,Hiroki od nás neodejde." řekla ustrašeně, jako by se bála, že jí za tuhle novinku zakroutím krkem.
,,Já vím..." usmála jsem se na ni, aby se přestala bát.
,,T-Ty víš!?... Myslela jsem, že budeš poslední, kdo se to dozví..." pousmála se na mě.
,,Ale..." uchechtla jsem se. Myslím, že jsem byla první... Usmála jsem se v duchu.
Najednou jsem uslyšela pípnutí zprávy. Trochu jsem sebou trhla a otevřela okénko chatu s Thomasem, od kterého mi přišla zpráva.
'Ahoj Kaitlin, rád bych se s tebou někdy sešel, pokud máš zájem. Thomas.'
Zapomněla jsem, co jsem Thomasovi včera řekla...
,,Kdo ti píše?" zeptala se mě Lila.
,,Jeden můj kamarád..." zamumlala jsem zklamaně. Teď nevím, jestli se mi vůbec ještě líbí... Teď mám ráda Hirokiho, ale co když ho budu zase někdy nenávidět?
,,Nemáš teď těch kamarádů nějak hodně?" uchechtla se Lila a já sklopila hlavu.
,,Hm..." zamumlala jsem, aby to vypadalo, jako že souhlasím.
Teď jsem ale neměla náladu na to se smát. Tady šlo o něco důležitého... Mam se s ním sejít? Koneckonců, když jsem ho o to požádala já, neváhal a hned přišel... Měla bych mu to oplatit.
Ale co Hiroki? Co když bude naštvaný... Oni jsou přátelé jak tady, tak i ve skutečném světě... Nechci, aby se kvůli mě jejich přátelství rozpadlo...
,,Ahoj Kaitlin." pozdravil mě někdo za mými zády. Už jen teď jsem byla šťastná, že jsem zaslechla tenhle hlas. Otočila jsem se a usmála se na dotyčného.
,,Ahoj, Hiroki." oplatila jsem mu pozdrav.
,,Poslyš... Chtěl jsem se zeptat, jestli by sis se mnou nešla zabít pár příšer... Nudím se a s tebou je větší zábava, než s někým jiným." s úsměvem na mě mrkl.
Trochu jsem se začervenala. Byla jsem moc šťastná z jeho otázky a ráda ji přijmu.
,,Beru." usmála jsem se na něj.
,,Díky." oplatil mi úsměv. ,,Šel bych klidně hned teď, ale to záleží na tobě."
,,Fajn, dneska stejně nemám nic na práci a momentálně mám i čas, takže proč ne." pokrčila jsem rameny a zvedla se.
,,Bezva, tak pojď." řekl a rozešel se. Otočila jsem se ještě na holky, omluvila jsem se a doběhla Hirokiho.
,,Půjdeme do Tichého lesa, v 52.patře." oznámil mi.
,,Dobře." kývla jsem a společně s ním se teleportovala do 52.patra.

Gomennasai... Měla bych se pokusit o pravidelné přidávání kapitol :(
Moooooc se omlouvám, že to tak dlouho trvalo, ale momentálně se soustředím na příběh 'Co když je to láska?' :/
Takže Vám chci říct, že k tomuhle příběhu, budu přidávat kapitoly nepravidelně :)
Bude to prostě podle toho, kdy budu mít čas ;)
Děkuji všem, kteří si tenhle příběh čtete :3
Naschle u další kapitoly.... ^.^