Love in Swordland [POZASTAVENO]

24. Návrat

Znáte ten pocit, kdy se ráno probudíte a vy musíte změnit svou polohu, protože vám to začíná být nepříjemné?
Já ten pocit nemám...

Pomalu jsem otevřela oči a pokusila se párkrát zamrkat, abych si zvykla na tu až moc bílou barvu, která se všude kolem mě nacházela.
Po chvilce jsem se začala rozkoukávat a tak nějak poznala, že musím být nejspíše v nějakém nemocničním pokoji.
Chtěla jsem se podívat i do stran, ale nemohla jsem pootočit s hlavou.
Na mě byly napojené jaké si hadičky, které končili u pípajících přístrojů.
Poznala jsem, že mám na hlavě ještě svůj NerverGear. Chtěla jsem si ho sundat, ale nemohla jsem pohnout rukama, ani prsty.
Všechno mě to začalo děsit, až jsem si myslela, že dostanu další záchvat z toho, co se mi to právě děje.
,,P-Pomoc..." zašeptala jsem. Chtěla jsem, aby už někdo konečně přišel a sundal mi ten NerverGear, který už nikdy nechci vidět.
Najednou, jako by přišla přímo z nebe, do pokoje vstoupila žena v bílém doktorském oděvu a něco na mě mumlala. Vůbec jsem jí nerozuměla a nic jsem neslyšela.
,,Já nic neslyším." řekla jsem polohlasem.
Žena přikývla na pochopení a něco si zapsala do desek, které s sebou měla.
Pak přišel jeden muž, který ke mně přišel a opatrně mi sundal NerverGear.
,,Děkuji moc." oddechla jsem si a pokusila se na muže usmát. Slyšela jsem kroky ženy, která si šla zkontrolovat přístroje. Byla jsem tak ráda, že už trochu zase slyším, ale pořád jsem nedokázala pochopit, proč se sakra nemůžu hýbat.
,,Jak se cítíte?" zeptala se mě ta žena.
,,Jako po srážce s autobusem." pousmála jsem se. Všimla jsem si, jak se jí trochu zvedli koutky do úsměvu, i když nevypadala na typ, který by se pořád smál.
,,Dobře, bolí vás něco?" ptala se dál.
,,Uhm... Já nic necítím." řekla jsem konečně.
Trochu se lekla a přišla ke mně blíž. Vzala propisku a lehce s ní začala ťukat do mé ruky.
,,Ani tohle necítíte?" podívala se na mě.
,,N-Ne." zavrtěla jsem hlavou.
,,Hm... To může být dočasné ochrnutí, dva roky jste se s tělem nepohybovala." povzdechla si. Ochrnutí?
,,A-Ale... Bude to v pohodě, že?" vystrašeně jsem se jí podívala do očí.
,,Může to být dočasné, ale to neznamená, že to takhle nemůže zůstat už navždy."
,,J-Já se ale chci ještě hýbat!" zvýšila jsem hlas. ,,K-Kde je někdo, kdo by-"
,,Slečno, uklidněte se. Většina lidí, kteří byli přihlášeni do hry, se v prvních okamžicích nemůžou hýbat. Nejste jediná, je to určitě jen dočasné." příjemně se na mě usmála.
,,F-Fajn, omlouvám se za to." odvrátila jsem od ní pohled.
,,V pořádku... Máte nějaké rodinné příbuzné?" Sakra...
,,N-No... Přímo rodinné ne, protože jsem adoptovaná." odpověděla jsem.
,,V tom není problém, kdo vás adoptoval?" pousmála se. Nevěděla jsem, jestli jo bude zná, ale řekla jsem jí vše, z čeho by ho možná poznala.
,,Uhm, asi znáte tu firmu, jak uvádí nové výrobky známých vydavatelů. Ukazují je často v reklamách a prodávají je ve světoznámých obchodech. Ta firma se jmenuje Katsuki's productions a její ředitel je právě můj adoptivní otec, pan Ruki Katsuki." dokončila jsem. Další věci, které o mě nevíte...
,,Panebože..." asi jí to zaskočilo.
,,Já nevím, jak vám to mám říct, ale... Je mi to moc líto, pan Katsuki je už půl roku mrtev." soucitně se na mě podívala.
,,P-Prosím?"
,,Měl bohužel autonehodu." Jako matka...
,,A-Ale... Kdo teď... " nevěděla jsem, co říct. Moji adoptivní rodiče byli mrtví. Ale co Hiroki? Ví to? Co bude s ním? A co bude se mnou?
,,Pokud vás to zajímá, firmu měl po něm převzít jeho syn, ale protože byl také v té hře, převzal ji za něj jeho zástupce. Pan Katsuki to samozřejmě před půl rokem věděl a proto napsal dopis, kde bylo potvrzeno, že pokud se jeho syn vrátí, bude firma náležet jemu."
,,A-Aha... A kde je... Hiroki?"
Nevím, proč mě zajímá, kde je, ale potřebuji si s ním o tom pořádně promluvit a všechno si vyjasnit.
,,Ovšem, on je vlastně váš nevlastní bratr." pousmála se a pak mi odpověděla. ,,Ten je v nižším patře, v pokoji s číslem čtyři. Už je také probuzený. Pan Katsuki chtěl, aby jste byli ve stejné nemocnici." Opravdu to chtěl? Byla jsem z toho opravdu překvapená. Můj adoptivní otec mě měl přeci jen možná rád... Ale proč nebrečím?
,,Děkuji." pousmála jsem se na ni.
,,Máte hlad? Později vám sem sestra něco donese. Musím jít ještě zkontrolovat pár ostatních, co se vrátili." jen se rychle rozloučila a odešla pryč.
Vůbec jsem nevěděla, co teď dělat. Nemohla jsem se pohnout, abych se třeba prošla nebo se jen posadila.
Zavřela jsem oči a pokusila se usnout. Chvíli jsem ještě myslela na otce, ale i tak mě žádná vzpomínka na něj nerozbrečela. Byla jsem jen... Smutná.

O týden později

Upřímně, za ten týden se toho moc nestalo. Pořád jsem ležela v posteli, ale byla jsem opravdu ráda, když už jsem mohla normálně pohybovat s hlavou, rukama a trochu i nohama. Dokonce jsem se už mohla i posadit, ale pořád jsem se bála, že se už nikdy nepostavím. Sestřička mě vozila na nějaké rehabilitace, které mě měli opět rozpohybovat. Chodila jsem na ně ráda a každý den jsem dělala pokroky.
Dneska mi konečně doktorka dovolila mít návštěvy. Každou chvilkou sleduji dveře, jestli náhodou neuslyším zaklepání.
Dopoledne, kolem jedenácté hodiny, na ně někdo konečně zaklepal a já ho s radostí pustila dovnitř.
Že dveří vykoukla jedna ze  sestřiček a mile se na mě usmála.
,,Máte tu návštěvu a... dokonce má u sebe i velkou kytku."
S tou kytkou jsem pochopila, že to musí být nějaký kluk. Ta sestřička si asi nejspíš musela myslet, že je to můj přítel, když se na mě tak usmívala a cílila se. V hlavě se mi hned objevil Thomas.
Rychle jsem se posadila a trochu si upravila vlasy, i když jsem je stejně měla trochu rozcuchané z toho, jak tu pořád ležím.
Sestřička zase zalezla za dveře a do pokoje opravdu vstoupil kluk, jak jsem předpokládala. Jenomže jaký kluk...
,,Vypadáš hrozně..." vypadla z něj velmi milá věta.
Byla jsem zklamaná. Ze všech lidí, kteří mě tu mohli navštívit, přišel zrovna on.
Vypadal opravdu dobře. Na sobě měl černé kalhoty, značkové boty a bílé tričko, přes které měl přehozenou hnědou koženou bundu.
,,Přinesl jsem ti nějaký kytky... Nic na to neřekneš?" pousmál se a květiny dal do vázy, která byla na stolku. Proč bych měla?
,,Proč si za mnou přišel?" zeptala jsem se.
,,Ale... Asi už víš, co se stalo tátovi." smutně se na mě pousmál a přisunul si ke mně víc židli.
,,Vím. Ty nejsi smutný? Je to přece tvůj otec." pozvedla jsem jedno obočí. Nebyl sice můj pravý otec, ale i když se ke mně nechoval moc hezky, měla jsem ho ráda.
,,Samozřejmě, že jsem... Jen se o  tom už nechci bavit." pokrčil rameny a sklopil hlavu. To bylo snad poprvé, co jsem ho takového viděla.
,,Promiň..." šeptla sem.
,,Přišla za mnou sociálka." začal.
,,Cože? A co chtěla?" zaujatě jsem ho začala poslouchat.
,,Jednalo se hlavně o to, kam půjdeš, protože já už jsem dospělý a tobě je teprve šestnáct. Táta mi nechal firmu, takže mám kvůli tomu práci a taky mi nechal všechen jeho majetek, ale o tobě nepadlo ani jediné slovo." podíval se mi do očí. Samozřejmě... Mohlo mi dojít, že když oba zemřeli, nebudu moct nikam jít, protože jsem byla pod jejich péčí.
,,Co se mnou teda bude? Nemám nikoho, ke komu bych šla." lehce jsem sklopila pohled.
,,Heh... No, vlastně tu někdo takový je." uchechtl se.
,,Kdo?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
,,Já."

Další kapitola je tu! :D Ani nevíte, jak moc mě těší ten počet přečtení :3 Moc Vám děkuji <3

Touhle kapitolou  od teď vyhlašuji opravu pravopisných chyb xD Někdo možná už ví, že opravuji i můj první příběh a proto jsem se rozhodla, že opravím i tenhle ;)

Pokračování zase v sobotu :D