Love in Swordland [POZASTAVENO]

6. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek

Moje síly se opět obnovily a uvnitř sebe, jsem se cítila i celkově mnohem líp.
,,Myslím, že už tě můžu postavit na nohy." řekl vedle mě Hiroki a jak řekl, tak i udělal.
Znovu jsem stála na svých nohou a začala se po místnosti rozhlížet. Všichni seděli na zemi a snažili se, co nejvíce si odpočinout a nabrat zpátky zase své síly.
,,Lilo? K-Kolik nás tady zbylo?" zeptala jsem se své kamarádky, která seděla u stěny společně s Phillipem a Aimi.
,,Třicet dva..." smutně se na mě podívala.
,,Cože?!" vytřeštila jsem na ni oči. To není možný...
Podívala jsem se opět po místnosti, přesněji jsem se dívala do obličejů všech přítomných.
Někteří v nich měli radost, ale ti ostatní měli zase smutek.
Bylo mi to líto. Moje chyba?... Samozřejmě, že za to mohu já!
,,To ne..." zašeptala jsem sklopila hlavu.
,,Jdeme domů, ne?" ozval se za mnou klidný hlas mého nevlastního bratra.
,,Jo, odpočinout si!" přidala se k němu usměvající se Lila. Jak můžou být tak v pohodě! Zemřelo tolik hráčů... A to kvůli mně...!
Kolem mě se všechno zpomalilo... Nic jsem neslyšela ani neviděla. Bylo to, jako by se celý svět zastavil a já jediná tady stojím a obviňuji se za všechny padlé. Ten pocit... Pocit viny...
,,Hej! Nestůj tady jak na autobus!" rýpl do mého ramene Hiroki a mě tím vrátil zpátky do reality.
,,C-Co...?" zašeptala jsem a podívala se na něho.
,,Už je přece po všem! Tohle místo nás už nemusí zajímat!" usmála se na mě Lila. Co?
,,Ale mělo by..." zamumlala jsem naštvaně.
,,Co?" podivila se. Bože...
,,Copak to nikdo z vás nechápe? Tohle místo... Spoustu lidí tady zemřelo a vám to je jedno?!" podívala jsem se na všechny. Tohle se mi ještě nestalo. Bylo to taky poprvé, co jsem šla s guildou proti Bossovi. Sice se ti hráči už nevrátí, ale i tak cítím pořád jejich přítomnost... Je to divné, ale je to tak.
,,Co to říkáš?" přidala se do našeho rozhovoru vystrašená Aimi.
,,Oni tu zemřeli..." zesmutněla jsem. To jsem nechtěla...
,,Ano, ale ne zbytečně!" položila mi na rameno ruku Lila a usmála se na mě. Podívala jsem se jí do očí.
,,C-Co? Jak t-to?" nechápala jsem. Jak to myslela?
,,Máš pravdu... Spoustu hráčů tu dnes zemřelo, ale zemřeli, abychom my mohli pokračovat!" povzbudivě se na mě usmála.
Zastavilo se mi srdce. Vůbec jsem nečekala, že něco takového řekne.
Možná, že měla pravdu. Díky nim se můžeme posunout dál a být jim vděční za to, že položili svoje životy pro nás...
,,Už to chápeš? Neměli bychom být kvůli tomu smutní... Přišli jsme o několik členů a přátel, ale měla bys být na ně hrdá, protože by ti za to byli rádi." mile se na mě usmála opět Lila.
,,Jsou teď na lepším místě." přidal se k Lile Phillip.
Mají pravdu... Jen já jsem se zase chovala nevhodně... Měla bych už konečně otevřít oči a přiznat si, že litovat je, není správné... Měla bych být za ně šťastná, že se teď mají líp a nemusí řešit starosti s přežíváním a bojováním s příšerami.
,,Pochopila?" uchechtl se přede mnou Hiroki, kterému došlo, že jsem se nad svými myšlenkami začala usmívat.
Podívala jsem se na něho a nepatrně trochu přikývla.
,,Asi jo..." připustila jsem a o něco více se usmála.
,,Tak vidíš." usmála se na mě Lila.
,,Měli bychom už jít, je dost pozdě." ozval se, vždy starostlivý Kenji a já s ním po chvilce myšlení souhlasila.

Doma

Zhruba po hodině jsme se všichni teleportovali zpátky do Lyndarthu, kde se každý rozešel svou cestou.
,,Uvidíme se zítra v guildě!" zamávali mi Lila s Aimi a rozešli se jiným směrem.
,,Tak to vypadá, že jsme tu zbyli jen my dva." ušklíbl se na mě Hiroki, když už všichni odešli.
Trochu jsem se na něho usmála a vzpomněla si na okamžik, kdy mi zachránil život.
,,Ani jsem ti nepoděkovala..." zamumlala jsem si potichu pro sebe, i když to určitě slyšel.
,,Za co?" nechápal. To má tak krátkou paměť?
,,Zachránil si mi život... Moc ti děkuji!" řekla jsem a uklonila se. Jsem mu za to opravdu vděčná.
,,No jo... Měla by sis asi na sebe dávat větší pozor." uchechtl se a usmál se na mě, když jsem opět zvedla hlavu.
,,Asi jo... Poslyš, jak se ti můžu odvděčit?" zeptala jsem se ho. Chtěla jsem mu to něčím vynahradit.
,,Nic nepotřebuji..." zavrtěl hlavou.
,,Ale já... Taky bych pro tebe chtěla něco udělat..." sklopila jsem pohled do země.
,,Chtěla?"
,,Ano!" zvedla jsem opět zrak od země a podívala se mu do očí.
,,Řekni si o cokoliv!"
,,O cokoliv, říkáš?..." řekl a zamyslel se.
Čekala jsem a čekala. Vypadalo to, že nad tím opravdu hodně přemýšlí. Byla jsem za to ráda. Možná, že to byl dobrý způsob, jak se sblížit a nemuset si v budoucnu navzájem nadávat.
,,Tak jo... Pojď se mnou na rande." řekl po chvilce. Hodně mě to zaskočilo.
,,Eh... P-Prosím?" vykoktala jsem ze sebe a dělala, jako by nic neřekl. Doufala jsem, že jsem jen špatně slyšela...
,,Pojď se mnou na rande." zopakoval s úšklebkem a já na něho vyvalila oči. Ne, slyšela jsem dobře!
,,J-Já?" pozvedla jsem oboje obočí a prstem ukázala na sebe. To nemůže myslet vážně...
,,Kdo jinej...?" pokrčil rameny. Co?!
,,A-A-Ale-..." ,,V pátek, v pět hodin tě vyzvednu. Užij si zbytek dne." pobaveně se na mě usmál a odešel.
Zůstala jsem, ve stejné pozici, stát na místě. Dívala jsem se před sebe na místo, kde ještě před chvilkou stál ten 'pitomec'.
T-To ale... To p-přece... N-Nemůžeme! Vždyť jsme sourozenci, takže... N-Ne... Nejsme...!
,,Nemůžu jít na rande s ním!" zakřičela jsem v šoku na celé náměstí a chytla se za hlavu.
Co jen budu dělat? Pátek je už za tři dny!
Začala jsem šílet. Pokusila jsem se o přemýšlení, ale pořád jsem v hlavě měla představu, že s ním mám někam jít.
To bude dobrý! Nadechni se a pořádně zase vydechni! Do pátku času dost, něco vymyslíš! Uklidňoval mě můj vnitřní hlas.

Pátek

,,Ha! Dnes je pátek! Poslední pracovní den v týdnu a zároveň den, kdy půjdu na rande s mým nevlastním bratrem!" zasmála jsem se sama sobě, když jsem ráno vstala.
Můj pokrok, v vymyšlení dnešní situace se rovnal nule a mě tím docházely nervy.
,,Třeba to bude fajn." pokrčila jsem rameny na svůj odraz v zrcadle. Ne, nebude ty huso! Je to Hiroki! S ním není nikdy nic fajn! Začal mi vyčítat můj vnitřní hlas.
,,Dobře..." povzdechla jsem si a vodou, si opláchla obličej, abych se konečně probudila.
,,Snad to zvládnu..." Cože jsem to řekla?!... Určitě umřu!
Bylo něco po sedmé hodině a já se musela vydat do své guildy.
Guilda totiž taky patřila do problémům, který mi bránili ve vymyšlení mého plánu, jak to rande přežiji.
Do guildy k nám totiž přišlo nových členů, za což jsem opravdu hodně ráda, ale unavovalo mě to věčné seznamování, které jsem musela se všemi nováčky dělat.

,,Dobré ráno!" pozdravila mě vždy usměvající se Lila, když jsem dorazila do hlavní budovy naší guildy.
,,Dobré..." pokusila jsem se na ni usmát, i když se mi vůbec nechtělo.
,,Špatný spánek?" zeptala se s úšklebkem.
,,Jo, dá se to tak říct." pokývala jsem hlavou a odešla do své 'kanceláře', kde jsem trávila nejvíce svého času.
Bude to hold ještě dlouhý den...

Konečně další kapitola :D
Omlouvám se za čekání, ale párkrát jsem to musela přepisovat... ;)
A taky jsem byla opět bez wifiny xD
Naštěstí jsem během toho výpadu, napsala pár konceptů, takže teď budu moct vydávat zase každý den :)

Ještě jsem chtěla něco vzkázat pro ty, co čtou příběh 'Co když je to láska?', že se nemusíte bát a zítra Vám další kapitolu vydám ;)

Děkuji všem za hlasy, přečtení a komentáře :3
Moc si toho vážím^^
Pokračování zítra :)