Love in Swordland [POZASTAVENO]

9. Lži nejsou vždy dobrým nápadem

O jeden týden později

Často si říkám, zda mi to všechno za to stojí... Odpustit svému nevlastnímu bratrovi? Nebo teda kamarádovi? Nah... To je jedno... Každopádně mě to všechno naštvalo...

Ten týden po naší schůzce, jsem se mu snažila co nejvíce vyhnout. Párkrát se mi to povedlo, ale taky se třeba stalo to, že jsem s nim bohužel musela mluvit. Tak třeba včera...

Doslechli jsem se, že jedna guilda, zapomněla jsem na jméno, se dostala už do 63.patra. V guildě jsem navrhla, že bychom mohli zkusit najít bránu do 64.patra, abychom nezůstali pozadu. Nikdo však moc nechtěl vyčistit nejdříve podlaží, a když jsem se dobrovolně přihlásila, ten idiot hned taky. Pak jsem se tedy na to vykašlala a řekla mu, že je to už stejně zbytečné a že už tam stejně někdo je. Ten však měl ty své námitky, že to my dva spolu určitě zvládneme. To už jsem ale nevydržela a rovnou mu řekla, ať si tam jde sám, ať se mnou nepočítá a odešla pryč. Šla jsem rovnou domů a celou cestu potlačovala slzy. Nenáviděla jsem ho za to...

Dnes

,,Hele Kaitlin, ani si mi neřekla, jaké to bylo na tom rybaření?" zeptala se mě hned po ránu Lila, když jsem došla do guildy. Zastavila jsem se a popřemýšlela o tom, jakou lež si zase vymyslím.
,,Docela fajn... Už se zlepšuji." falešně jsem se na ni usmála. Promiň Lilo...

,,Aha... no a co ten tvůj kamarád?" Já něco takového řekla? Už si na to ani nevzpomínám... Takže další lži...?

,,J-Jo... Díky němu jsem se to naučila, t-takže... to dopadlo dobře." nervozně jsem se na ni usmála. Bohužel jsem Lilu znala až moc dobře, takže jsem věděla, že její vyptávání ještě neskončilo.

,,A jak se jmenoval? Znám ho?" pokračovala dál, jak jsem očekávala a udělala na mě zvídavý obličej. Teď co? Koho mám 'obětovat'? Zeptala jsem se sama sebe a začala pořádně přemýšlet. Já nevím! Jsem úplně v koncích!... Dělej! Rychle si někoho vymysli!

,,Thomas!" skoro jsem na ni až zakřičela a začala litovat toho, co jsem ze sebe vyhrkla. Proč zrovna on?
,,Slyšel jsem jméno Thomas? Co s ním je?" ozvalo se před námi. Pomalu jsem se otočila a v duchu se začala za všechno proklínat. No, kdo jiný tam byl...?

,,Ty ho znáš Hiroki?' zeptala se ho překvapeně Lila. Moc mi nepomáháš..

,,No jasně. Je to můj nejlepší kamarád." mrkl na ni a na mě se usmál. Ne, teď vážně... Proč se na mě vždycky tak usmívá?

Rychle jsem se podívala jinam, abych se vyhnula jeho očnímu kontaktu. Tahle situace mi byla opravdu nepříjemná. Měla jsem prostě zůstat doma...

,,A co o něm řešíte?" zeptal se.

,,Kaitlin s ním totiž měla rande, tak se jí na to teď ptám." klidně mu odpověděla. Teď jsem opravdu nevěděla, co dělat a začala jsem panikařit.

,,T-To nebylo rande! Špatně jsi to pochopila!" řekla jsem zoufale. Stejně jsem už oficiálně mrtvá...

Koutkem oka jsem se podívala na Hirokiho, který nás pečlivě poslouchal. Možná, že jsem trochu čekala, že bude třeba zklamaný, ale jemu nebylo nic. Jen tam tak stál a pozoroval nás.

,,Ale já myslela, že se ti líbí..." řekla na obranu. Trochu jsem zrudla a podívala se do země. Tak...a teď co?

,,Tak nám to pověz, Kaitlin.... Líbí se ti?" řekl už zase protivným hlasem Hiroki. Z toho jeho hlasu a slov jsem pocítila, že je teď kvůli tomu dost naštvaný. Ale takový byl na mě vlastně vždycky. Že by se vrátil zase do normálu...?

Zvedla jsem tedy hlavu a zkusila se mu podívat do očí. Nevydržela jsem to ani pět sekund a musela se zase podívat jinam.

,,J-Jo..." nelhala jsem. Thomas se mi od našeho rozloučení začal trochu líbit a bylo mi líto, že jsem ho pak už neviděla. Byl mnohem hodnější a milejší, než Hiroki. Ale zpátky k realitě...

,,Já to věděla!" vítězně se na mě usmála Lila. Opět jsem se jen tak lehce podívala na Hirokiho, který tam, jako by zázrakem, nebyl. Začala jsem se po něm rozhlížet. Opravdu odešel. No jo, ale co když... Ne! Sakra!

,,Hej, Kaitlin! Posloucháš mě?" poklepala mi Lila na rameno a já se na ni podívala.
,,Promiň! Musím jít!" omluvila jsem se jí a rozeběhla jsem se směrem do své kanceláře, kde jsem se posadila na židli, V seznamu přátel jsem si našla Thomase a prstem ťukla na ikonku s obálkou, abych mu mohla napsat zprávu. Prsty se mi přitom psaní klepaly, Doufala jsem, že ještě není pozdě.

'Ahoj, mohli bychom se dnes sejít? Musím ti něco nutně říct a dost to spěchá... Prosím, odpověz mi co nejrychleji. Kaitlin.' odeslala jsem to a opravdu doufala, že mi hned odepíše. Taky ale doufám, že mu Hiroki nestihl nic říct. Ať už to sakra zapípá!

Čekala jsem a čekala... Po asi deseti minutách jsem se konečně dočkala, když se mi někde v hlavě ozvalo zapípání. Nadechla jsem se a otevřela novou zprávu. Byla to celkem dlouhá zpráva a naštěstí byla od Thomase.

'Ahoj Kaitlin, jsem rád, že jsi mi po tak dlouhé době napsala.
Popravdě, hned potom, co mi přišla zpráva od tebe, tak mi přišla hned zpráva od Hirokiho. Moc nevím, jak to v té zprávě myslel, ale podle všeho je na tebe asi hodně naštvaný. Jinak mi chtěl taky něco říct a prý se to týká tebe.
Raději bych se sešel s tebou, ale znáš Hirokiho. Asi by mě za to zabil. Proto jsem to vymyslel tak, že bych se s tebou sešel ještě před ním, ale na dlouho by to asi nebylo.
Taky mi prosím hned odpověz a snad ti to takhle nevadí. Thomas.'

,,No bezva..." povzdechla jsem si. Sice jsem to stihla, ale nemůžu říct, že jsem si to takhle představovala. Ale jsem ráda, že se chce se mnou sejít...

,,Tak jo..." řekla jsem si pro sebe a už mu psala odpověď.
'Rozhodně mi to takhle nevadí. Hlavní je, že ti to řeknu ještě před Hirokim. Kde by ses chtěl sejít? A hlavně v kolik, aby jsi to stihl před ním... Mám čas, takže si řekni v jakoukoliv dobu chceš. Moc ti děkuji. Kaitlin.' odeslat a už jen čekat na další odpověď... A! To bylo rychlé!

'Sejdeme se tam, kde jsme se poprvé ve hře viděli, u teleportu. Jinak, šlo by už to tak za deset minut?'
Neváhala jsem a hned mu odepsala.
'Určitě! Už tam jdu.'

Vstala jsem a z kanceláře si to chodbou namířila k hlavnímu východu. Naštěstí jsem už nikoho nepotkala a nemusela se něčím nebo někým zdržovat.
Hned jsem vyběhla ven a rychlostí blesku běžela k teleportu. Zbývalo mi zhruba tak pět minut.
Celá udýchaná jsem tam doběhla a měla obrovskou radost, že už tam Thomas stál.

,,Ahoj!" zamávala jsem na něj a usmála se.
,,Ahoj, dlouho jsme se neviděli." úsměv mi oplatil a přišel blíž ke mně.
,,To teda." zasmála jsem se.
,,Tak co potřebuješ? Mám tak třicet minut... Víc to nešlo, promiň." přešel hned k tématu. V hlavě jsem si to všechno promyslela, aby to nevyznělo špatně a začala.

,,Potřebuji, abys předstíral, že jsi se mnou byl na rybaření a že jsi mě to tam naučil."
,,Ehm... Cože?" podivil se a nejspíše chtěl, abych mu to lépe vysvětlila.
,,Já... Prostě to potřebuji... Hiroki se tě na to určitě zeptá a taky si bude myslet, že to bylo něco jako rande." začervenala jsem se a podívala se jiným směrem. Jsem fakt strašná...

,,No... Dobře, ale proč to potřebuješ?" zeptal se mě po chvilce.
,,P-Protože... Mi nevěřil a taky... Se mi líbíš..."

Další kapitola :D
Tuhle kapitolu jsem musela zkracovat... Byla moc dlouhá xD
Snad se Vám to líbilo a děkuji za každé přečtení :3
Pokračování příště^^