Love in Swordland [POZASTAVENO]

5. Strach a Bolest ✓

Pochodně se rozsvítily a před námi se objevila místnost, ve které by měl být Boss.
Všichni jsme tu stály a čekali, jestli se náhodou někde neobjeví.
Najednou se po celé místnosti rozhléhl děsivý křik, který mi pískal v uších.
Uprostřed místnosti, se náhle objevil obrovský Boss, který vypadal jako medvěd, kterému červeně svítili oči a v každé tlapě, držel jednu sekeru.
Někteří začali couvat, čímž dokazovali, že se bojí.
,,Zůstaňte na svých místech! Útok se neodvolává!" začala jsem křičet na skupinu F, která se rozeběhla k bráně.
,,Hej! Zůstaňte!" zařval na ně Kenji, ale marně. Stihli odejít a nás tady nechali.
,,Zbabělci!" zakřičela jsem na celou místnost.
Můj křik však přesáhl ještě větší hlasitost křiku. Ten Boss!
,,Můžeme?" zeptal se mě vedoucí skupiny, Rei.
,,Ať to máme co nejrychleji za sebou." usmála jsem se na něho a kývla. Všechny skupiny se rozdělili, jak jsem správně řekla.
,,Lidi? Půjdeme místo skupiny F, dobře?" řekla jsem své skupině. Všichni přikývli a já se na všechny usmála.
Boj začal.
Skupina A, vyrazila proti Bossovi jako první a další dvě skupiny hned taky.
Ostatní začali vyřizovat příšery, které se tu objevili hned po tom, co se započal náš útok.
Teď jsme na řadě my!
,,Společně?" zeptal se mě Phillip. Otočila jsem se na něho a usmála se.
,,Proč ne!" kývla jsem a hned potom jsme spolu vyběhli.
Než jsme se dostali k Bossovi, oba jsme aktivovali naše schopnosti a společně jsme odrazili jednu sekeru, která se k nám blížila.
Ten medvěd ji na nás tlačil nepředstavitelnou silou.
Kývla jsem na Phillipa, aby pokračoval a věděl, že já to zatím zvládnu.
Trochu se na mě usmál a hned potom svůj meč sundal ze sekery. Musela jsem se hodně o tu sekeru opřít, abych ji vůbec udržela.
Phillip mezitím proklouzl pod tou sekerou a dostal se tak k jeho nohám, do kterých mu vrazil pořádnou ránu mečem.
Boss zakřičel a nohou ho odkopl na druhou stranu místnosti.
,,S-Sakra!" zakřičela jsem a vší silou jsme tu sekeru odrazila od svého těla.
Běžela jsem co nejdál od něho a dala tak prostor ostatním členům akce.
,,Phillip je v pořádku!" řekla vedle mě Lila, která se před chvilkou vrátila od místa, kde spadl.
,,D-Díky... Bohu.'' řekla jsem udýchaně.
Všem skupinám to zatím šlo. Bossovi zbývali pouze dva životy. Ještě chvilku... Ještě chvilku vydržte!
,,Kaitlin!" zakřičela na mě Aimi. Otočila jsem se na ni. Ona ale nepotřebovala pomoc. V ruce držela našeho nejmladšího člena velitelství, Mizukiho!
Rozeběhla jsem se rychle k ní a klekla si vedle něj.
Všude na těle měl řezné rány, které jasně a červeně svítili.
,,Budeš v pořádku! Slyšíš mě?! Zachráním tě!" rozbrečela jsem se. Celá jsem se klepala a v inventáři se snažila najít lék.
,,N-Ne... Už j-jsi to-ho udělala pro mě... D-Dost..." řekl a usmál se na mě. Jeho životy klesli na nulu. Pípnutí, záření, rozpadnutí na malé částky... Konec.
,,Ne..." řekla vedle mě Aimi a také se rozbrečela.
Nevěděla jsem, co dělat. Přímo před očima mi umřel člen guildy. Nebyl to jen pouhý člen, byl to taky přítel!
Tenhle pocit jsem vždycky nesnášela... Pocit, když víš, že jsi ho mohla ještě zachránit...
,,Omlouvám se..." zašeptala jsem a sklonila se k prázdnému místu, kde ještě před chvilkou ležel Mizuki.
Rozhlédla jsem se kolem. Je nás tu míň...? To ne!
Ti, co tu zůstali, měli problémy. Příšerami se to tu jen hemžilo a Boss? Ten vypadal, jako by se snad zvětšil.
Pomalu jsem se zase postavila na nohy a stiskla svůj meč.
Aimi vedle mě pořád plakala, ale mě, jako by to bylo náhle jedno.
Podívala jsem se na Bossa, který teď měl jen jeden život.
,,Kaitlin?" zaslechla jsem uplakanou Aimi. Ignorovala jsem to.
Rozešla jsem se k Bossovi, u kterého bylo snad jen pět hráčů.
Najednou přede mnou spadl jeden z těch pěti. Jeho život zmizel.
Ještě před jeho smrtí jsem si všimla pohledu, kterým se na mě díval. Strach a bolest... To je ono.
Pohlédla jsem na Bossa a usmála se na něho. V duchu jsem se mu opravdu smála.
,,Ten Kayaba Akihiko..." uchechtla jsem se a proti Bossovi, zdvihla svůj meč.
,,Hajzle!" zařvala jsem na něj. Pořád jsem se ale usmívala a nepřestala se v mysli smát. Bože... Asi budu brečet! Uchechtla jsem se v duchu.
,,Jsi tak ubohý!" zařvala jsem na strop. Moje věta ale nepatřila tomu Bossovi, ale správci této hry.
,,Dávej pozor!" zařval na mě někdo. Než jsem se však stačila podívat na nebezpečí, už jsem letěla přes celou místnost.
Na prsou jsem cítila bolestivá škrábnutí od obrovských drápů. Bolelo to. Šíleně to bolelo. Moje životy se zbarvili do žluta a nakonec i do červena.
Už jsem jen čekala na tvrdý a bolestivý dopad na zem, ale místo toho jsem přistála do něčeho měkkého.
,,H...Huh?" nadechla jsem se a podívala se vedle sebe.
Někdo mě držel v náručí a pevně mě u sebe držel.
,,Myslíš si, že bych se na tebe vykašlal?" uchechtl se můj zachránce nade mnou. Ten hlas... Normálně bych tenhle hlas vyloučila ze světa, ale teď jsem za něj opravdu ráda, že jsem ho slyšela.
Pozvedla jsem hlavu a podívala se dotyčnému do obličeje.
,,Hi...-Hi-ro...ki." řekla jsem se všemi silami, co jsem dokázala použít.
Opravdu je to on?
,,Ahoj." ušklíbl se na mě a z kapsy vyndal lahvičku, kterou mi nalil do polootevřených úst.
Opatrně jsem polkla a vypila tak lék, který by mi měl dát opět sílu a vyplnit mé chybějící životy.
Životy mi opět skočili na zelenou. Byla jsem pořád slabá a ze všeho unavená. Nezmohla jsem se ani na zvednutí nebo pohnutí prstů.
,,Odpočiň si." řekl mi Hiroki a opatrně mě položil na zem.
,,N-Ne..." zašeptala jsem a podívala se na něho starostlivým výrazem.
Najednou mi nepřišel, jako nějaký blbec, ale opravdový přítel, který mi právě zachránil život a stará se o mě. Kde je ten idiot? Že by mu nakonec na mě záleželo?
,,Já to zvládnu." mrkl na mě a usmál se. Potom se zvedl a rozeběhl se směrem k prostředku místnosti, kde stál Boss.
Levou stranu hlavy jsem si položila na zem a dívala se na Hirokiho, jak proti němu bojuje.
Mé srdce poskočilo štěstím... Bylo rádo, že tu je, ale moje mysl... Říkala opak... Hirokiho jsem vždycky neměla ráda, ale teď, jako by se něco změnilo a já... Se s ním cítím v bezpečí...
Usmála jsem se, když právě udělal poslední úder. Objevila se obrovská záře a kolem všech, začali padat malé a světelně barevné úlomky. Trochu mi to připomínalo konfety, které se ve vzduchu jemně pohybují a rozveselují každou dětskou oslavu, na které všem pozvedne náladu.
,,Zvládli jsme to!"
,,Konečně je konec!" zaslechla jsem ze všech stran radostné pokřiky.
Já ale pořád ležela na zemi a obdivuhodně pozorovala Hirokiho.
,,Panebože, Kaitlin! Jsi v pořádku?" přiběhly ke mně Lila s Aimi a pomalu mě posadili.
Obě mě chytly pod rameny a postavili na nohy.
Sice jsem už byla uzdravená, ale tu bolest jsem nepřestala vnímat.
,,Měla by být v pořádku." ozval se přede mnou hlas mého nevlastního bratra, který mě zachránil.
Podívala jsem se na něho a upřímně mu pohlédla do očí.
,,H-Hiro-ki..." řekla jsem slabým hláskem, který by sotva uslyšel i mravenec.
Trochu se na mě ušklíbl a přišel ke mně blíž.
,,Ukažte, já ji vezmu." řekl na holky, které se zaváháním trochu přikývly a předali mě Hirokimu, který si mě, jako předtím, vzal do náruče.
,,Občas mi přijde, že se snažíš ostatní přesvědčit, kdo opravdu jsi." uchechtl se a upřímně se na mě usmál. Trochu jsem se na něho pousmála. A to už jsem si začala myslet, že ho začnu mít i ráda...

Co si myslíte? :)
Snad se Vám kapitola líbila a děkuji za krásných 60 reads! :3
Doufám, že taky máte rádi tento soundtrack ze SAO, jako já :D
Pokračování příště^^