Rozdílné tváře se stejným osudem (FF Vadim Tkačenko - Vaďák)

Útěk

Pohled Sofie:

,,Mami proč si to udělala?" zeptám se do počítače a ona si povzdechne. ,,Carl říkal...". ,,Mami ne! Proč jsi to udělala ty? Nezajímáme Carl" přeruším ji a ona koukne bokem. ,,Zlatíčko musíš mě pochopit. Nechci aby si se... Změnila natolik, že to nepůjde vrátit. Vždycky si byla hodné a milé děvče a teď si... Zlá" dodá a já se na ni kouknu. ,,Myslíš si, že když nechci Carla, že je to zlost? Ne to je jen to, že ty jsi... Víš co? Nech to být" odpovím a vezmu si do ruky myš. ,,Sofinko miluju tě" řekne ještě dřív než sem vůbec stihla vypnout kameru. Opřela sem se a koukla do stropu. Sešla sem schody dolů a vešla do kuchyně. ,,Fuj co tu smrdí?" zeptám se a Sabina se na mě otočí. Nic neřekla a vrátila se k dělání čehosi. ,,Hele jak to tu probíhá. Něco jako škola? Nebo pasťák?" zeptám se a vystrknu ji z kuchyně. Jen se zasmála a sedla si na barovou stoličku. ,,Obojí. Je tu několik pravidel. První je dodržování školní docházky. Druhý. Musíš se chovat ukázkově. Žádné říkání co si myslíš. Praní se s někým. Utíkání. Prostě to tu ber jako vězení s výhodama. Když to řeknu hnusně. Žádné zápletky se spoluvězniteli" odpoví a já se na ni otočím. ,,To mám chápat jak?" zeptám se a podám jí talíř. ,,Prostě jak to říkám. Bitky tu neexistují. S někým se zaplést. Myslím tím... Prostě se zamilovat. Vůbec. Tohle jsou pravidla" dodá a vezme si lžičku. Sedla sem si naproti ní a ona ke mě vzhlédla. ,,Umíš vařit co?" zeptá se a já kývnu. ,,Doma... Mamka často v práci. Starala sme se o sebe sama" odpovím a ona kývne. ,,Jo" pošeptá a schody sleze ta holka. ,,Aaaa-hoj" řekne ospale a já jí podám talíř. ,,Uuu. Líbíš se mi" řekne a já se uchechtnu. ,,Víš nevím tvoje jméno a ještě sem ti ani nepoděkovala za ten včerejšek" řeknu a ona na mě koukne. Vymrští ruku a chytne tu moji. ,,Sára. Nemáš za co" odpoví a vrátí se k jídlu. ,,No a kdy tu začíná ta škola?" zeptám se, ale odpovědi se nedočkám. Rozlítli se dveře a dovnitř vlítlo pár kluků. ,,Tohle je normální. Jsme něco jako velká rodina" řekne Sabina a já kývnu. ,,Asi se půjdu převlíct" pošeptám a ony kývnou. Zvedla sem se a šla ke schodům. Na gauči seděl ten kluk co mě vytahoval z auta. Hned sem věděla, že mě asi nemá moc v lásce. Písknutí mě nevyhodilo ze zamyšlení. Rychle sem vyšla schody a zamkla se v pokoji. Až dneska sem se dostala k vybalování. Překvapilo mě kolik věcí mi sbalili s sebou. Přece jenom mám tu dva kufry. Vytáhla sem reprák a připojila k mobilu. Věci sem si dala do skříně a otevřela šuplík u stolu. Vykoukl na mě nůž. Hezký no. Sofie vítej ve psychárně. Zvedla sem se a otevřela dveře. Sešla sem schody. Nikde nikdo nebyl. Kam pořád chodí? Nůž sem vrátila do kuchyně. Absolutně to tu nechápu. Z vedlejší místnosti sem slyšela smích. Nakoukla sem tam. Všichni seděli v jednom kruhu a něco hráli. Ještě sem si je spočítala. Se mnou devět. Jeden chybí. Nevadí třeba spí. Že by možnost?

Naposledy sem si přerovnala věci a v pokoji zamkla. S batohem na zádech sem šla k oknu na chodbě. Otevřela sem se a z druhé strany přizavřela. Posvítila sem si baterkou a skočila do hroudy sněhu. ,,Slyšeli ste to?" zeptá se jeden z nich a já tam jen tiše sedím ve sněhu. ,,Ježiši klid je ve nahoře. Slyšíš písničky ne?" zeptá se stejně Sabina a já si oddechnu. Zvedla sem se a šla o kousek dál. Obrosvká zeď co lemovala tohle vězení nebyla žádný problém. Sedla sem si na její vrch a seskočila dolů. Přede mnou se rozléhala velké pustina. Nic tam nebylo. Jen sníh, stromy a pole. Na mobilu sem si našla mapy a zadala cíl. Šla sem rovně a vůbec mi nebylo blbý, že slyším křupaní. Je to jen sníh. Klid Sofie. Až když to křuplo moc nahlas zastavila sem se. Botou sem odhrnula sníh. To není pole.

Mezitím:

Pohled Sabiny:

,,Nemáte hlad?" zeptám se a většina kývne. ,,Skočím pro ni nahoru. Třeba nám něco uvaří" řeknu a Sára se zasměje. Šla sem nahoru a zaklepala. Písničky už nehrály. ,,Sofčo nejdeš dolů za námi?" zavolám a ona nic. Sešla sem zpátky dolů a koukla na ně. ,,Už spí. Uvařím něco já" dodám a všichni zamručí.

Pohled Sofie:

Mobil sem si hodila do batohu a ten hodila dalo by se říct na břeh. Klepala sem se strachy. Pomalu sem šoupala nohama. Z lesa se vynořila silueta. Prudce sem se otočila zády. Značné křupnutí. Kruci. Začala sem se propadat do studené vody. Ještě sem se snažila vyběhnout. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Najednou sem spadla do vody celá. Táhlo mě to ke dnu. Ještě sem se dostala na hladinu. Chytla se kraje, který se hned probořil. Další křupnutí. Někdo mě pevně držel. Myslela sem, že to bude konec a já nebudu muset tvrdnout tady. ,,Dobrý. Teď rozlož váhu" řekne a pomůže mi ven. Natáhla sem k němu ruku. ,,Zase tě vtáhnu" pošeptá a já pokývu. ,,Dělej" odpovím a on mě chytne. Pomohla sem mu nahoru. Oba sme tvrdě vydechovali. ,,Jsi normální? Co kdybych tudy nešel?" zeptá se a já si sednu. ,,Tak by to byl můj konec" odpovím a on si taky sedne. Měsíc jasně svítil. Hned sem ho poznala. Promnul si obličej a oklepal se zimou. ,,Ani jsi nepoděkovala" řekne a já kývnu. ,,Jasně děkuju" řeknu a on se zasměje. Seděli sme tam úplně v tichu. ,,Jsem Karel" řekne po chvíli a já kývnu. ,,Jo já vím" odpovím a on se uchechtne. ,,Proč si tady. Připadáš mi úplně normální" dodá a já kývnu. ,,Taky to nechápu" odpovím a on vstane. 

Řekl mi tady o všech. ,,Hele a kdo je ten kluk co se pořád mračí a zabíjí mě pohledem?" zeptám se a on na mě koukne. ,,Jo to je Vadim. Mračí se tak pořád. Je tu měsíc. Pořád nevíme co udělal. Ale asi to bude celkem drsný" odpoví a já se zamyslím. ,,No a není to trošku blbý, když vám je všem osmnáct a víc?" zeptám se a on kývne. ,,Jo. Je to trochu drželi proti naší vůli, ale jak si zvykneš budeš tu ráda" odpoví a já se zasměju. ,,A co tak jako děláte pořád? Vždycky když sejdu nikdo není dole" řeknu a on pokrčí rameny. ,,Povídáme si. Hrajeme hry. Snažíme se tu přežít" odpoví a otevře dveře. ,,Mám ji!" křikne a já se na něj podívám. Všichni se vyvalili ze dveří. Sára začala tleskat. ,,Druhá co chtěla utýct ze severu. Napiš to" řekne a ukáže na nějakýho kluka. ,,Kdo byl první?" zeptám se a kouknu na Karla. ,,No náš Váďa" řekne a usměje se na něj. Ten nad tím pokýval hlavou a znovu na mě koukl. Radši sem uhla pohledem. Všichni zase odešli. Šla sem rovnou dolů. ,,Vysprchuj se v oblečení. Pomůže to" pošeptá ke mě a já na něj kývnu. ,,Díky" pošeptám zpátky a on se opře o futra. ,,Vadime jsi na řadě!" křikne někdo a on odejde. Zavřel dveře. Zase sem tu byla sama. Překvapivě.

Tak a to je pro tuto část vše. Zatím srčím nápady. Nějaké nápady? 

Vaše: AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby