Rozdílné tváře se stejným osudem (FF Vadim Tkačenko - Vaďák)

Smůla 2.0

Pohled Sofie:

Spadla mi deka. Unaveně sem se otočila a otevřela oči. Nechala sem to být a ještě se posunula. Snad po půl hodině někdo klepal. Nic sem neřekla. Třeba mě nechají být. Dveře se otevřeli. ,,Sofie?" zeptá se někdo a já se otočím. Protřela sem si oči a koukla na něj. ,,Ne" odpovím a otočím se. Jen se zasmál a sedl si na postel. ,,Kluci říkali, že přijede někdo nový" řekne a já se na něj otočím. ,,To si snad děláš srandu?" zeptám se a on pokýve hlavou. Vstal a šel pro nějakou mikinu. Podal mi tu jeho a ještě donesl kalhoty. Hodila sem to na sebe. Připadala sem si jako bych brala drogy. Vzal hřeben rozčesal mi vlasy. ,,Musím tam jít?" zeptám se a on se na mě pobaveně koukne. Chytl mě za ruku a táhl ke schodům. Už automaticky sem překročila schod, na kterým se většinou rozsekám. Vadim o něj zakopl. Zasmála sem se a koukla na něj. ,,Dobrý. Žiju" dodá a já se zasměju. Obula sem si boty a počkala na něj. Oblíkl mi bundu a vyšel ze dveří. V hlavě mi šrotoval plán jak se tomu vyhnout. ,,Honem" řekne a já se otráveně kouknu. Protočil očima a tlačil mě napřed. 

Otevřela sem brána a vjelo sem auto. Fakt jakože rychlostí, až sem se bála, že někoho srazí. Z auta vyšel naštvaný chlap. ,,Zdravím" řekne nadšeně Bob já ho napodobím. Petr se zasmál a pokýval hlavou. Z auta pořád nevylezl nikdo. Tmavá skla ani nikoho neukazovala. ,,Dáme sázku. Nějaká rozmazlená holka co mu vzala kreditku" pošeptá Karel a já se na něj podívám. ,,Nějakej magor co nám vše ublíží" odpovím a on kývne. Potřásli sme si rukama a koukli na otevřené dveře od auta. Hned jak sem ho viděla sem se začala smát. To asi nebylo úplně ideální. Na to jak působil ten chlap je tohle co? Vadim se na mě podíval. Ten kluk uraženě hodil patičkou a naštvaně si stoupl. Všichni sme se smáli. ,,Petře!" křikne Bob a koukne na něj. Něco mu řekl a odešel. ,,Jdeme" pošeptá a já se pořád směju. 

Pohled Vadima:

,,To od tebe nebylo hezký" řeknu pobveně a ona se na mě podívá. ,,Řekni mi kdo si nechá dobrovolně obarvit hlavu na růžovo? Nebo jakousi vybledlou fialovou? Ten je jasně teplej" dodá a já se na ni naštvaně podívám. Vytáhl sem mobil a našel pár fotek z mýho temnýho období. Otočil sem k ní displej. Jen a něj zírala a sebrala mi mobil. Nic než smích a jen smích. ,,Vážně. Kdo se s tebou chce bavit?" zeptám se a ona pokýve hlavou. ,,Náhodou ti to sluší. Dobře vyjímka. Ty vypadáš roztomile, ale tamto? Co to je?" zeptá se a mě zahřeje u srdíčka. Jsem prej roztomilej. ,,Počkat a teďka jako roztomilej nejsem?" zeptám se dotčeně a ona se na mě podívá. Prohlídla si mě a divně našpulila pusu. ,,Teďka si... jo nejsi" odpoví a já se na ni kouknu. 

Pohled Sofie:

Zasmála sem se a do dveří vešli ostatní. ,,Ten kluk je vadnej. Ne to není kluk. To je něco divnýho" řekne pobaveně Milan a já se posunu aby si mohl sednout. ,,Nepochopíš. On se jmenuje Damilián" řekne a já se jen uchechtnu. Musela sem se posunout víc aby si sedl i Karel. Opřela sem se o Vadima. Mávl rukou a já zase koukla před sebe. ,,Můžeš mi vysvětlit jak jako tohle může někdo brát vážně?" zeptá se Vadim a já kouknu na Karla. ,,Ne on má pravdu. Je vážně divnej. Vykládal mi jak je to tu děsný a nehygienický" odpoví a já se zasměju. Na dveře někdo zaklepal. ,,Nemusíš klepat" řekne Petr za dveřmi a oba vejdou. Pootočila sem se na Vadima. Hlavu si opřel o moje rameno a smál se. Jakmile sem viděla tu růžovou kštici musela sem se smát. Vážně sem se snažila udržet smích. ,,A tady bydlí Sofie. Normálně sem můžeš chodit" řekne a já kývnu. Jen na mě koukl a posadil se do křesla. Nohu si hodil přes nohu. ,,Tak když nikdo nemluví. Jmenuju se Damilián. Je mi devatenáct. A prosím vás. Sem vážně náchylný na nemoci, proto se ode mě držte dál" řekne a Vadim se mi skoro zakousává do ramene. ,,Nesměj se mu chudáčkovi" pošeptám a on si ruku protáhne. ,,Jo asi tě představím" řekne Petr a já kývnu. ,,Vadim. Sofie a Milan. Karla znáš" dodá a on kývne.