Rozdílné tváře se stejným osudem (FF Vadim Tkačenko - Vaďák)

,,Už půjdu". ,,Jo jasně"

Pohled Sofie:

S Petrem sme o sebe byli opřený zádama. ,,A5". Jen se zasmál. ,,Ani náhodou" odpoví a já si škrtnu pole. ,,D4". ,,Aaaa. Jo. Jak to děláš?" zeptám se a on se jen zasměje. Do dveří někdo vletěl. Absolutně sem nereadovala. ,,B2". ,,Jo" hlesne a já se zaraduju. ,,Ehm. C1". Otočila sem se na něj. ,,To už je divný" řeknu a Vadim odstoupí. ,,Heeej". Oba se zasmáli. Sedl si do křesla a koukl na něj. Všichni sme tiše seděli. ,,Je tu nějak klid, že?" zeptá se Petr a já kývnu. ,,Už vážně nevím co tu budeme dělat" odpovím a on se opře. Zase sme byli zticha. Povzdechla sem si a hrála si s vlasy. Petr něco ukázal a Vadim kývl. ,,A mě to neřeknete?" zeptám se a oba na sebe kouknou. Petr se zasmál. Zvedla sem se a naštvaně odešla. Jo. Naštvanost mi jde. Vyběhla sem schody. 

Dneska sem si dotála všechny věci do koupelny a zamčela se. Z vlasů sem už po několikáté chtěla dostat barvu. Nešlo to. Stejně jako ostatním. Už v tílku sem na sebe koukla do zrcadla. Vyfénovala sem si vlasy a tancovala si na písničky. Fén sem doložila a se všemi věcmi v ruce sem šla zpět do pokoje. Před dveřmi seděl Adrian. ,,Ahoj" řekne nadšeně a pokouší se zvednout. ,,Ahoj" odpovím a čekám až uhne. Když konečně stoupl otevřela sem dveře do pokoje a věci si položila na stůl. Vše sem začala rovnat na svá místa. ,,Sofie říkal sem si, že by jsme si mohli něco dát" řekne a já se zasměju. ,,Jo a co?" zeptám se a on si sedne na postel. ,,Nevím" odpoví a já kývnu. Šla sem ven z pokoje a vešla do Sabinina. Ze skříně sem si vzala ramínka a ve dveřích se objevil Adrian. Hned uhl a šel za mnou. Když sem nemohla najít košili musela sem se zamyslet. Po věšení věci na židli sem vyšla z pokoje a seběhla schody. ,,Víš napadlo mě, že bych něco uvařil" řekne Adrian a jde za mnou jako ocásek. ,,No... Ne" odpovím a vejdu ke klukům. Všichni seděli dole. Jen sem na ně mávla. Damil si zakryl oči. Valda pořád mě za zadkem šel i se mnou do schodů. Vešla sem k Vadimovi. ,,Ty sem můžeš?" zeptá se a já kývnu. Otevřela sem skříň. Moje košile byla pověšená mezi jeho věcmi. Vzala sem ji a vyšla ze dveří. ,,Ty ale ne" odpovím a on rychle výjde ven. Seběhla sem schody. Adrian asi nestíhal. ,,Takže kdy se sejdeme?" zeptá se a já se zastavím. ,,Co? Eh. Já nevím. Asi nikdy?" zeptám se a výjdu ze dveří.

Pohled Vadima:

Dominik se začal smát. Hned jak bouchli dveře naštvaně se podíval. ,,Valdo na ni nemáš" řekne Petr a já kývnu. ,,Proč chcou všechny holky jenom vypracovance?" zeptá se a Karel pokýve. ,,Mě nechtěla" odpoví uraženě a já se na něj výhružně kouknu. ,,Radši se ani neozývej" řeknu k němu s vztyčeným prstem. Jen nad tím pokýval hlavou. ,,Valdo nic si z toho nedělej". Odnesl sem talíř a opřel se o linku. Koukl sem na hodiny. Usmál sem se a odsunul se.

Pohled Sofie:

Slyšela sem kroky. Ať to není Karel. Vadim nakoukl do kuchyně. Jen kývl a vzal si lžičku. ,,Věděl sem, že tu budeš" pošeptá a nabere si zmrzlinu. Zasmála sem se a hlavu opřela o skříňku. Podala sem mu kelímek a on se na mě spokojeně usmál. ,,Tak co? Zítra jede Karel domů. Co si o tom myslíš?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Ani nevím. Zdá se mi to nefér. Zradil tolik lidí, že si to nezaslouží. Hnedka bych poslala domů někoho jinýho" odpovím a on kývne. ,,Jo mě". Zasmála sem se a praštila ho do nohy. ,,Petra. Zaslouží si to. Někdy mám chuť jít za Bobem a všechno mu říct". Překvapeně na mě koukl. ,,Ale neuděláš to, že ne?" zeptá se a já pokývu. ,,Nemám to zapotřebí. Navíc aby tu zůstal? Si se zbláznil" dodám a on na mě koukne. Zasmál se a pokrčil rameny. ,,Nemyslím si, že to tu člověka změní". Jen sem seděla a koukala do odrazu v troubě. On taky. Oba sme se pozorovali. ,,Volala mi máma" šeptnu a on se na mě podívá. ,,A?" zeptá se a já pokrčím rameny. Nevím jestli zrovna chci o tomhle mluvit. ,,Víš jak jsem říkala, nemám sourozence?" zeptám se a on kývne. Když mu to došlo koukl na mě. Vymytě sem koukala na svůj odraz. Viděla a i cítila sem slzu. Beze slova mě objal. ,,Třeba tě jen zkouší" pošeptá a já pokývu. ,,Zněla tak... šťastně" odpovím a on si povzdechne. Seděli sme tam vážně dlouho. 

Pohled Vadima:

Z ničeho nic se rozbrečela. Nevím proč, ale měl sem nutkání jí pomoct. ,,Sofie... Nebreč. Je to...". Radši sem byl zticha. Nějak sem nevěděl co dělat. Posunul sem ji před sebe a ještě si ji přisunul, aby neseděla na té studené zemi. ,,Pššš. Dobrý" pošeptám a ona kývne. 

Pohled Sofie:

,,Promiň" řekne a já se na něj podívám. ,,Proč se omlouváš?" zeptám se a on mi utře slzy. ,,Nemůžu ti pomoct. Tohle sem nikdy nezažil. Mám oba rodiče a oba je hrozně mám rád. Mám i tu sestru, která je zlatá. Nezažil sem nic z toho co ty" dodá a já pokývu hlavou. ,,Každej druhej nemá jednoho rodiče" odpovím a on pokýve  hlavou. ,,Vidíš? Jedna. Dva" ukázala sem na sebe. Zasmál se. Hlavou se opřel o skříňku. Koukala sem na něj. Hlavu sem mu položila na klíční kost. ,,Hele v jakým je měsíci?" zeptá se po chvilce. ,,V pátým" odpovím a on se na mě překvapeně podívá. ,,A to sis nevšimla?" zeptá se pobaveně a já pokrčím rameny. ,,Radši sem byla venku" odpovím a on kývne. Zase ticho. ,,Jak se má Yanna?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Dlouho sem s ní nemluvil. Spíš mi teďka volá táta" odpoví a já se na něj usměju. 

Koukla sem do toho odrazu. Seděla sem u něj. Ruce měl obtočeně kolem mého krknu a položené na mých ramenou. Je to vážně skvělej člověk. Až je mi ho líto, že má někoho jako jsem já na starost. V odrazu se na mě usmál. Úsměv sem mu oplatila. Asi... Ne. Anička nemá nikdy pravdu. ,,Je čas jít spát" pošeptá a já kývnu. Ani jeden se nepohl. Hlavu sem zaklonila. Usmála se na mě. Pustil mě a zvedl se. Následně zvedl mě. ,,Nějak sme neschovali tu zmrzlinu" řeknu a on koukne na roztátou zmrzlinu. ,,Jakmile to vrátíme do mrazáku bude jako nová".

Pohled Vadima:

Čím to, že se mi od tud nechce? Proč si mamce stěžuju, ale sem tu rád? Proč lžu sám sobě? Máš ji rád Vadime. Ona tebe taky. A co když ne? Ale jo má. Jak se to říká. V nouzi potkáš přítele. A já našel něco víc. Přibližně za tři týdny končí jedna etapa mého života. Myslím, že se Bob vyjádřil dost jasně. Zhluboka sem se nadechl a otočil se na ni. Pootevřel sem oči. Držela mě za triko. Už sem si zvykl. Otočil sem se na ni a ruku jí sundal. Úplně se přetočila a chytla polštář. Divný. Mírně sem se zasmál. Hodiny ukazovaly tři ráno. Začal sem se sbírat. Zamručela a přisunula se ke mě. Pokroutil sem nad tím hlavou. Zvedl sem se a zakryl ji dekou. ,,Kam jdeš?" zeptá se a já si kleknu k posteli. Sedla si a prohrábla si vlasy. ,,Zítra mě budí Petr. Pomáháme Karlovo balit věci" odpovím a ona kývne. ,,Pak se pro tebe stavím" dodám a ona kývne. 

Pohled Sofie:

Políbila sem ho a čekala jak zareaguje. Zvedl se a sedl si na postel. Položili sme se. Hladil mě po vnější straně stehna. Posunuli sme se o kus dál. ,,Měl bych jít" pošeptá a já kývnu. Znova mě políbil. Jo nějak sme se nemohli odtrhnout. Opakovalo se to pořád dokola a dokola. Dostala sem se až do části kdy sem myslela, že mi to nestačí. ,,Sofie" šeptne a já kývnu. Převážil mě. Ze sedu sme přímo spadli do lehu. Zasmáli sme se a koukli na sebe. ,,Asi běž. Už máš po třetí" dodám a on kývne. Jenže se nezvedal. ,,Teďka to myslím vážně" řeknu pobaveně a on kývne. ,,Jasně. Už jdu. Dobrou noc" řekne a já kývnu. ,,Dobrou" odpovím a usměju se. Jen co se zavřeli dveře sem si vzala mobil. ,,Asi si měla pravdu".  Prostě to nechám otevřený.

Tak a to je vše. Jak se vám to líbí? Zítra nová část u Proti mé vůli. Tak to čekujte.

Jinak.... Máte nějaké nápady? Hoďte mi je dolů... Za každý nápad 1 dolar na auta bez kol

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby

A random otázka co mě právě napadla: Jaké číslo bot nosil Ježíš? (Vážně mě to zajímá :D)