Rozdílné tváře se stejným osudem (FF Vadim Tkačenko - Vaďák)

Co se mohlo stát?

Pohled Sofie:

,,Proč je Sára pryč?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Slitoval sem se" odpoví a já nad tím pokývu hlavou. ,,A ostatní nepustíte domů na Vánoce?" zeptám se a on se zasměje. ,,Kdo si myslíš, že by měli odjet?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Prostě kluci" odpovím a on se zasměje. ,,Slečno a co vy?" zeptá se a já se kouknu do země. ,,Nějak je mi to jedno. Tady nebo doma. stejně to bude stejný" odpovím a on zpozorní. ,,Proč myslíš?" zeptá se a já se sama zamyslím. ,,Carl nás prostě zničil. Místo českých zvyklostí máme ty německé. No a tento rok odjeli do Německa. Takže stejně je to jedno" odpovím a pokrčím nad tím lhostejně rameny. ,,A nechtěla by jsi aby pro tebe přijeli?" zeptá se a já na něj kouknu. ,,A víte, že ne. Je mi bez nich líp" odpovím a on si to zapíše. Až teď mi došlo, že sem mu odkryla kousek mě. ,,Můžeš jít" řekne a mávne. Na tohle chodím vždycky poslední. Vrátila sem se a co nejtišeji šla do pokoje. Když sem tu sama vždycky se hrozně bojím. Nejhorší na tom všem je, že kdyby se sem někdo vloupal nikdo mě nezachrání. Já vím nějak to nedává smysl, ale i tak. Co kdyby?

Divné křupání mě donutilo si sednout. Promnula sem si oči. ,,Co to je?" zeptám se sama sebe nahlas a doufám, že mi nikdo neodpoví. Zvedla sem se a šla k oknu. Nic. Vrátila sem se do postele. Byla sem nervozní. To vždycky. S mobilem sem koukla pod postel. Rychle sem vstala a seběhla schody. Skočila sem na sedačku. Tohle je v poslední době moje oblíbené místo. Napjatě sem seděla a poslouchala. Lupání podlahy bylo o něco hlasitější. V tuto chvíli mi málem vyskočilo srdce z hrudi. Zhluboka sem se nadechla. ,,Zase nemůžeš spát?" zeptá se a já pokývu. Sedl si ke mě a zavřel oči. ,,I přes ty dveře slyším jak Petr chrápe" řekne a já se zasměju. 

Pohled Vadima:

Na chvilku sem usl. Byl tu takový klid. Pootočil sem se a Sofie se o mě opřela. Otevřel sem oči a koukl na ni. Pomalu sem ji položil a pod hlavu jí strčil polštář. Zakryl sem ji dekou. Pevně mi držela mikinu. Vyslíkl sem si ji a rozhodl se, že ještě půjdu spát. Jen co sem vyšel patro slyšel sem to chrápání. Do uší sem si strčil sluchátka a pustil si písničky.

Pohled Sofie:

Probudila sem se už do světla. Otevřela sem oči. Nebyla sem dole. Pokud dobře pamatuju usla sem dole ne? S Vadimem? Nebo se mi to zdálo? Ne. Až tak živý sny nemám. Vstala sem a zašla do koupelny. 

Když sem seběhla schody všichni tu byli nacpaný. Vadim spal schoulený v křeslu. ,,Konečně si vstala" řekne Milan a já jdu do kuchyně. Nasypala sem si cerálie a kydla nahoru jogurt. Všichni zaskučeli a šli ke dveřím. Zasmála sem se a šla si sednout. Položila sem misku na stolek a klekla si ke křeslu. ,,Vadime?" pošepám a on pootevře oči. ,,Snídal si?" zeptám se a on jen pokýve. Ještě sem se vrátila do kuchyně a taky mu něco nachystala. Posadil se a rozespale se na mě podíval. ,,Díky" zachraptí a já pokývu. 

Pohled Vadima:

Byl sem hrozně unavený. Spát s těma chrápajícíma obludama je na nic. ,,Přemýšlela sem" řekne a já na ni kouknu. ,,Co kdybyhom se vyměnili. Ty budeš spát u mě bez lidí aby si se vyspal a já u tebe abych se tak moc... prostě abych se vyspala" dořekne rychle a já se uchechtnu. ,,Proč se bojíš?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Už od mala. Nikdy sem nebyla doma sama. Vždycky mě hlídali" odpoví a já na ni kouknu. ,,Jo beru to. Zní to dobře a konečně se vyspím" odpovím a ona se zaraduje.

Po jedenácté večer:

Pohled Sofie:

Mírně sem si tu uklidila aby se hned nelekl. Upřímně doufám, že se nebude koukat do šuplíků. Oblíkla sem si mikinu. Ráno sem ji tu našla. Něčí asi bude. Někdo zaklepal. ,,Všichni už spí" pošeptá a já kývnu. Nadšeně sem si poskočila. Skočil mi do postele a zasmál se. ,,Bože ano" řekne a já se uchechtnu. ,,Dobrou noc" pošeptá a otočí se ke mě. ,,Dobrou. Mám ti zavřít?" zeptám se a on kývne. Konečně se vyspím!