Rozdílné tváře se stejným osudem (FF Vadim Tkačenko - Vaďák)

Psychický rozklad

Pohled Sofie:

Zápis do mého imaginárního deníku. Den třetí po odjezdu Vadima. Pořád se cítím stejně mizerně tečka. Aaaa. Už mi z toho jebe. Pozorovala sem Vivian. Všelijak klouzala po kuchyni. Jen sem seděla u stolu. Sklonila sem hlavu a hrála si s mobilem. ,,Neměla si před tím ten šedej?" zeptá se a já kývnu. ,,Nejsi nějak moc všímavá?" zeptám se stejně. Naštvaně si stoupla na druhou stranu. ,,Možná. Nejsi nějak moc zamlklá?". Jen sem pokývala hlavou. Neměla sem chuť se s ní bavit. Zvedla sem se a šla do schodů. Zakopla sem o ten schod. Pokývala sem nad tím hlavou. 

Nechala sem vodu jen tak týct. Vzpomněla sem si na Vadima. Na toho s kým byla asi moje nejlepší noc a on mě takhle zneužije. Pomalu sem si sedla. Nejhorší na tom je, že sem ho nechala. Nechala sem ho mi zamotat hlavu. Po tom všem co sem si hloupě myslela, že jsou i hodní... Nejsou. S hysterickým pláčem sem po sobě nechala stékat vodu. Nejhorší na tom je, že tohle ze sebe nesmyje jako bahno nebo barvu. Tohle se mnou už zůstane. Myšlenka na toho kdo na mě byl tak hodný, že sem si myslela... Bůh ví co sem si myslela. Že svět je sluníčkový a nikdo mi nic neprovede. Ale proč on? Pořád ta samá otázka. 

Nemůžu spát. Nemůžu jíst. Nemůžu s tím nic dělat. Z bdění mě probudil mobil. Ignorovala sem ho. Ono to jednou přestane zvonit. Když pořád nic zvedla sem se a šla ke stolu. Mobil sem vypla a vrátila se do postele. Znova sem začala brečet. Když sem nemohla usnout šla sem k Vadimovi. Jen mě objal a já usla. Pod oknem sem viděla světla. Zvedla sem se a šla se podívat. Bob právě odjíždí. 

Dopoledne druhého dne:

Polkla sem a snažila se soustředit. ,,Jak se máš?" zeptá se Bob a já pokrčím rameny. ,,Mám se dobře" odpovím a on kývne. ,,Jak se ti tu líbí poslední dny?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Horší než obvykle" odpovím a on si to zapíše. ,,Chybí ti někdo?". Jen sem koukala na ten papír. ,,Máma. Kamarádi" odpovím a on se na mě podívá. ,,Někdo speciální?" zeptá se a já pokývu hlavou. ,,Tak to řeknu přesněji. Při odjezdu pana Vadima ste...". ,,Já vím co sem" odpovím rychle a on kývne. ,,Dobře a co vaše matka? Prý čeká dítě". Na nic sem se nezmohla. ,,Slečno Sofie" zavolá a já kývnu. ,,Víte co to bude?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Nechci to vědět" odpovím a on kývne. ,,Důvod?" zeptá se a já se uchechtnu. ,,Prostě to nechci". ,,Slečno chvíli sem si myslel, že jste se začala formovat do fáze kdy je možnost jít domů, ale teď mi to pěkně vyvracíte". Koukla sem na něj. ,,Pokud nezačnete spolupracovat nemůžu vás pustit". ,,Vy to nechápete. Čím sem tu dýl tím víc mi z toho hrabe" řeknu krapet nervozně a on pokrčí rameny. ,,Je mi líto. Tohle nejde" odpoví lhostejně a pokýve hlavou. Chtělo se mi zase brečet. Stoupla sem si a ze stolu mu strhla všechny papíry. Jen se usmál. ,,Co vás naštvalo?" zeptá se a já mám chuť ho praštit klackem po hlavě. ,,Vy. Vy a ten váš systém. Pokud si myslíte, že nevím kdo jste tak se pletete. Pokud si myslíte, že když zavřete někoho na dva měsíce sem, že se něco změní? Ne! Karel byl stejný. Petr si nic neuvědomil. Vadim je pořád stejně sebestředný. Řeknite co tímhle chcete docílit!" křiknu a on si klidně stoupne. ,,Slečno doufám, že se vám ulevilo". Tak moc to mě vřelo, že sem měla chuť mu vážně ublížit. Pořád sem se krotila. Když sem nic neříkala pomalu mě vyvedl ven. ,,Nešahejte na mě!" křiknu a on se na mě překvapeně koukne. Kluci na chodbě se na nás podívali. ,,Budete tak hodní?" zeptá se a všichni se na sebe podívají. Dominik se zvedl a vzal mě. Začala sem brečet. 

Pohled Vadima:

Seděl sem v posteli a koukal do stropu. Znova sem koukl na mobil. Nic. Nakonec sem se rozhodl jednat. Damil mi na sebe dal číslo. Nevím proč. Prostě ho mám. Mobil sme si přiložil k uchu. ,,Ano?". ,,Ahoj. Jak se máte?" zeptám se oklikou a on si povzdechne. ,,Na nic" odpoví a já se zhluboka nadechnu. ,,Je tam Sofie?"zeptám se a on se utiší. ,,Ne" hlesne a já znejistím. ,,A můžeš jí říct ať mi zavolá?" zeptám se a on zamručí. ,,Až tu bude tak jí to vyřídím" odpoví a já praštím do polštáře. ,,Kde je?" zeptám se krapet naštvaně. ,,Víš. Dneska sme seděli s Bobem a něco se pokazilo a Sofie... Je na samotce". Koukal sem do okna. ,,Ona je na samotce?" zeptám se s neuvěřením a on zamručí. Pokýval sem nad tím hlavou. Radši sem mu to típl. Nemůžu nad tím ani přemýšlet nebo se zblázním. 

Pohled Sofie:

Seděla sem tam. Je to tu hrozně depresivní. Slyšela sem zámek. Dveře se otevřely. Dotáhl si sem židli a koukl na mě. ,,Už ste schopná si normálně promluvit?" zeptá se a já pokrčím rameny. 

Vešla sem do domu. Všichni už spali. Co to má znamenat? Řekl mi tolik věcí, že sama nevím co si dřív zapamatovat. Ale jedno sem si zapamatovala ještě než sem si to uvědomila.

Flashback:

,,Víš Sofie je to těžký. Tvá otázka zněla co tím docílím. To já nevím. U každého je to jinačí. A pokud to chci zjístit musím rozdělit skupinky co se drží. Petr a Milan. Ty a Vadim. Mám teorii. Pokud dojdeš do stádia, kde už nemáš nikoho může vše začít. A věř mi, že to dotáhnu do konce. Buď si jistá tím, že třeba za dva týdny z tebe bude jiný člověk. Půjdeš domů a na mě budeš vzpomínat jen v dobrém". Koukala sem na něj. Nakonec sem smutně pokroutila hlavou. Utřela sem si slzy. Tohle bude ještě na dlouho.

Tak  to je pro dnešek vše. Sama nevím kam to ještě tě posunout. Snad dva tři díly a další knížka dopsaná. Ty jo... Sama tomu nevěřím.

Máte nápad? Hoďte mi ho dolů a bude víc dílů.

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby