Rozdílné tváře se stejným osudem (FF Vadim Tkačenko - Vaďák)

Doma

Pohled Sofie:

Ještě chvíli. Vydrž to ještě chvíli. Seděla sem na židli a koukala na něj. ,,Těšíš se na sourozence?" zeptá se a já kývnu. ,,Moc" odpovím a koukám za něj. Jen se usmál. ,,Jak by jsi zhodnotila celkově ty tři měsíce co jsi tu?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Přínosné" odpovím a on kývne. ,,Myslel sem si, že to s tebou ani nehne, ale vypadáš opravdu dobře". Jen sem kývla. 

Seděla sem a koukala do kouta. ,,Sofie a zavoláš mi? Napíšeš mi? Kde bydlíš?". ,,Můžeš ji nechat?" zeptá se Damil a Valda odejde. Sedl si ke mě. ,,Jak se těšíš?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Nevím co se změní" šeptnu a on se zasměje. ,,To nikdo z nás" odpoví a já kývnu. ,,Volala si...". ,,Ne" řeknu rychle a on kývne. ,,Hele říkal sem si, že až se od cuď dostanu, mohli bychom se sejít" dodá a já se na něj podívám. Jen se usmál. Možná můj pravý úsměv od odjezdu Vadima. ,,Možná" odpovím a on koukne do země. ,,Pokuď ne. Řekni to rovnou. Pochopím to". ,,Ne. Opravdu možná. Podržel si mě když už tu nikdo nebyl" odpovím a on kývne. ,,Myslíš, že sem se změnil?" zeptá se po chvíli a já kývnu. ,,Už nevypadáš jako teplouš" odpovím a on se zasměje. ,,Já vypadal jako teplouš?" zeptá se a já kývnu. ,,Jo. Hodně. Měl jsi to přímo na čele" dodám pobaveně a on pokýve. ,,Měl sem holku". ,,A byla vůbec opravdová?" zeptám se a on se na mě uraženě koukne. ,,Jo. Hele štveš mě" dodá a já se zasměju. Oba sme na sebe koukli. ,,Změnila si se" řekne a já kývnu. ,,Já vím" odpovím a pokrčím rameny. ,,Vsadím se, že jakmile od cuď zmizíš všechno bude úplně stejný". Jen sem nad tím pokrčila rameny. ,,Snad" šeptnu a kouknu na něj. Sklonil se ke mě. Políbil mě. Co čekáš, že udělá Sofie? Vyzvedl mě. Nečekala sem, že bude mít takovou sílu. Hned sem se odtáhla. ,,Promiň, ale tohle nejde" řeknu a stoupnu si. ,,Udělal sem něco?" zeptá se a já pokývu. ,,Musím se ještě sbalit a vykoupat...". ,,Sofie. No?" zeptá se a já skloním hlavu. ,,Mezi námi to asi úplně fungovat nebude" řeknu a on kývne. ,,Věděl sem to" odpoví a trapně se usměje. ,,Nejsem na tyhle vztahy kdy jsou si dva lidi prostě souzený a navzájem si oddaný. Člověk by mě vědět, že ho ten člověk má rád i když mu ublíží...". ,,Jako Vadim?" zeptá se a já se na něj podívám. ,,Ne Vadim mě podvedl. Zneužil mé důvěry a doslova mě bodl do zad. V tomhle směru to neplatí" odpovím a založím si ruce. ,,Ale jo. Je to přesně to co popisuješ. Mrzí mě, že mě vidíš z téhle stránky. A ho to mrzí taky". Nechápavě sem na něj koukla. ,,Jak to jako můžeš vědět?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Dedukce?" zeptá se stejně a já se na něj zamračím. ,,Vy si píšete že jo?" zeptám se a on kývne. Naštvaně sem odešla. Tohle moje tvrzení jen potvrzuje. Všichni kluci jsou stejný. 

Když sem nemohla spát rozsvěcila sem lampičku. Seděla sem a koukala na mobil. Jen si tam tak ležel. Vzala sem ho a chtěla napsat Aničce. Když mi neodepisovala jela sem výš. Ona je vlastně s rodiči pryč. Do teďka nechápu jak mohla jet na zájezd bez Wi-fi. To mi na ni vůbec nesedí. Povzdechla sem si a nervozně poklepala rukou. 

Pohled Vadima:

Ohlušilo mě vyzvánění. Už si nebudu dávat mobil k hlavě. Chtěl sem to típnout. Když mě předběhla osoba donutilo mě to si sednout. Chvíli sem jen seděl a koukal na číslo. ,,Ahoj" pošeptám a ona zamručí. ,,Ahoj". Tak hrozně sem ji chtěl slyšet. ,,Moc rád tě slyším". ,,Já tebe taky" odpoví a já se usměju. ,,Ještě radši bych tě viděl" řeknu a ona se utiší. ,,Zítra jedu domů" odpoví a ve mě úplně zamrazí. ,,Odblokuješ si mě?" zeptám se a ona se mírně uchechtne.

Pohled Sofie:

Jen co se objevil na obrazovce se usmál. ,,Ahoj ještě jednou" řekne a já se usměju. ,,Ahoj po druhé" odpovím a taky se usměju. ,,Chybíš mi". Kývla sem a hrála si s tkaničkama od tepláků. ,,Ty mě taky" odpovím a kouknu na obrazovku. ,,Chceš si promluvit?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Já se nepotřebuju obhajovat" odpovím a kouknu na něj. ,,Musím říkat, že mě to mrzí?" zeptá se a já kývnu. ,,Byla to chyba. Asi moje největší. Vyspat se s tebou...". Dál sem neposlouchala. On lituje, že tu byl se mnou. ,,...určitě toho lituješ. Kdybych mohl vrátím čas a radši zůstanu v pokoji" dodá a já pokývu. ,,Já toho nelituju, ale teďka začínám, když se k tomu stavíš takhle" řeknu a smutně na něj kouknu. Byl zticha. ,,Myslela sem si, že... Nech to být. Jsem hloupá. Měj se" řeknu a vypnu to. Navázat s ním kontakt byla vážně chyba. Už ani ne s brekem sem odložila všechnu elektroniku. Zítra je velký den. 

V zimě. V dešti. Ve špatné náladě. Hladová. Nevyspalá. Nejhorší kombinace. Brána se začala otevírat. Ve skle sem viděla Carla a mamku. Povzdechla sem si a otočila se na kluky. Mamka se ke mě rozeběhla. Objala mě vážně pevně. Jakoby mě tím břichem chtěla ubodat. Přišel ke mě Carl. ,,Rád tě vidím". Překvapeně sem na něj koukla. ,,Jo" šeptnu a mamka se rozbrečí. Bob ji pohladil po zádech. Carl si s ním podal ruku. Šla sem ke klukům. Se všema sem se objala. Zastavila sem se u Damila. ,,Dobře dojeďte a už se sem nevracej!" řekne přísně a hned na to se usměje. ,,Opatruj se" odpovím a obejmu ho. Mamka mě táhla k Bobovi. ,,Sofie opravdu mě těšilo" řekne a natáhne ke mě ruku. Neodvážila sem se mu ji podat. ,,Mě taky" odpovím a on se usměje. ,,Snad se už neuvidíme" dodá a já kývnu. Carl mi otevřel dveře do auta. Mamka se na mě nadšeně otočila. ,,Konečně je naše rodina kompletní. Jen sem kývla. 

Nechápu o co jim celý den šlo. Byli sme na obědě. V kině. Na nákupech a za babičkou. Domů sme přijeli až pozdě večer. Můj pokoj byl pořád stejný. ,,To miminko hrozně kope. Jdu se naložit do vany. Carle podám mi prosím..." zabouchla sem dveře. Bylo tu moc uklizeno. Rozházela sem věci. Z tašky sem si vylovila mobil a klíče. Otevřela sem okno. Úplně sem zapomněla na sousedku. Vždycky mě špehovala. V jejím domě vyla tma. Na zahradě ani ten její čokl neštěkal. Najednou jakoby ožil. Protočila sem nad tím očima. Skočila sem dolů. Není to taková výška. Přistála sem jako vždy v keři do mám pod oknem. V kuchyni se mám objímala s Carlem. Zaksichtila sem se a zvedla se. Podlezla sem plot a šla přes zahradu té sousedky. Najednou vylezla z okna. ,,Ty uličnice! Co tu zase děláš? Rexi! Rexi!". Rozeběhla sem se a přelezla ten její plaňkový plot. Akorát sem vběhla na silnici. Nikde nikdo. Nic se nezměnilo. Procházela sem ulicemi. Došla sem až ke škole. Prázdniny. Jak to? No nic. Na zastávce sem viděla plakáty. Valentýnské oslavy. Trapárna. Proč při pomyšlení na Valentýn se mi vybaví Damil a Vadim? Co to se mnou je? Kruci! Šla sem dál. Teďka kudy domů? Přes park kde mě můžou znásilnit a nebo uličkou, které se vyhýbám už od svých deseti? Nakonec sem se prostě otočila a vracela se zpět stejnou vestou. Sice je to delší ale riskovat se mi úplně nechce. 

Přelezla sem plot a tiše našlapovala k tomu našemu. Rex začal štěkat. Páni jak originální jméno. Ta baba zase vylezla. ,,Rexi trhej!" křikne a já se rozeběhnu k plotu. Křikla sem a co nejrychleji ho přelezla. Herdek baba jedna plesnivá. Rozsvítilo se u nás doma. ,,Co se stalo paní Bruclíková?" zeptá se mamka a já se schovám těsně pod okno. ,,To vaše střeštiprdlo mi tu slídí" odpoví a já si zanadávám. Mamka se jen naklonila pod okno. ,,Domů!".

Seděla sem v kuchyni. ,,Jak to zase vypadáš? Sotva si tě dovezeme a už děláš problémy?" zeptá se a já se na ni podívám. ,,Šla sem se jen projít. Tři měsíce sem trčela bůh ví kde" odpovím a ona si povzdechne. ,,Běž do pokoje. A vykoupej se laskavě!" křikne ještě za mnou. Vytáhla sem mobil z kapsy. Dva zmeškané hovory. ,,Anička". S radostí sem jí zavolala zpět. Po dohodě jsem jí to típla. ,,Vadim". Do toho se mi chtělo o něco míň. Pokývala sem nad tím hlavou. Tohle není úplně nejlepší nápad. Pro mě bude nejlepší na něj zapomenout a přestat se na něj soustředit. Jedině tak vše ukončím.

Tak a to je pro dnešek vše. Dneska sem přemýšlela.

Buďto to bude mít...

a) Jednoduchý konec, který bude dobrý (Mravenec co řídí samopal)

 b) Špatný konec (Zabetonovaný hřiště na hokej)

c) Zápleku + mi rovnou nějakou vymyslete prosím (Salámový ohňostroj)

Vaše možnosti mi napište dolů do komentářů...

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby