Kronika noci

1. Návrat domů

Nelíbilo se mi, že musím zase čekat, ale nic jiného mi v tuhle chvíli nezbylo. Mohla jsem zakročit, až bude jisté, že naši přátelé budou mít možnost utéct. Měla jsem svoje rozkazy a já je plním pokaždé i když se mi občas úplně nelíbí! Potom co jsem se před nedávnem vrátila ze své oblíbené Země pouští... nu ještě stále tady mám nějakou práci, ale rozhodně se tam zase vrátím a doufám, že tentokrát už tam budu moci zůstat a žít tam. Můj přítel mi ukázal místo v horách kde se mi velmi líbilo a příležitostně bych tam chtěla žít! Klidně i sama! Teď jsem zase zpět ve Wenoru a můj první úkol je osvobodit naše tři přátele zbojníky, kteří se nechali chytit jako naprostí amatéři. Stojím na střeše jednoho domu nad náměstím a čekám. Na pódiu se třemi oprátkami stál kat s černou kápí a pod pódiem jak vojáci tak i měšťani, kteří se chtějí podívat jak někoho věší! Nesnáším to ticho než přivedou odsouzence a tak nevím proč pro ně nemohli poslat už do vězení...Merko je expert na odemykání zámků i když je pravda, že není tak dobrý ve splynutí s okolím. Místo toho to raději hodili na krk mně! Musela jsem čekat! Viděla jsem koně, kteří byli nedaleko i muže, který se opíral o sloupek hned vedle s kloboukem naraženým v očích a dýmkou. 

,,Nenápadnost sama!" zamumlala jsem si pod vousy a znovu obrátila pohled k pódiu kam zrovna vedli v poutech naší slavnou trojici. ,,Podívejme, i královský doprovod!" za nimi kráčel králův severský rytíř v nablýskané zbroji, s vlčím kožichem kolem ramen a zbraněmi, které se u nás prodávali za obrovský obnos. Kdybych mu tak jednu mohla ukrást.
Mé špičaté uši zaslechli tu sladkou melodii zpěvu, které se vždy nesla celým naším podsvětím. Zpívali jí zbojníci a dávali mi znamení, že budou připraveni. Seskočila jsem s elegancí akrobatky na střechu pod sebou a pomocí jednoho z trámů se dostala na balkón ze kterého jsem měla skvělý boční výhled na provazy, které za pár okamžiků měli kolem krku. Sundala jsem si ze zad luk, který jsem si pořídila v Zemi pouští a na tětivu nasadila šíp se specifickými rytinami a bílými letkami! Natáhla jsem tětivu s lukem až ke tváři a soustředila se! Měla jsem jeden pokus, abych trefila všechny tři lana vzdálené od sebe zhruba dva lokte. Vydechla jsem a vystřelila. Nečekala jsem ani na výsledek a seskočila jsem na ulici. Lidé co bylo blízko mě vyjekli. Vypadala jsem jako strašidlo. Černý oděv s kápí a černou rouškou- taky bych se upřímně vyděsila kdyby se někdo takový objevil vedle mě. Nestihla sem ani tasit meč a už se ke mě hnal voják s halapartnou. Popadla jsem jí za násadu, vyrvala mu jí z ruky, elegantně jí otočila v rukou a vší silou jí mrštila po druhém vojákovi, který zrovna sbíhal schody z pódia. Okamžitě padl mrtvý k zemi a já se ohlédla na trojici, která se skrz dav prodírala ke koním. První část úkolu- zachránit je splněna, ale teď zbývali dvě- postarat se, aby se jim podařilo zmizet a pak se vypařit bez toho, aby mě sledovali! Velká zábava hned takhle po obědě.

 Nožem jsem podřízla nechráněnou část krku tomu paku co u mě stálo nejblíž a pohled mi zůstal na severském rytíři s vlčí helmou na hlavě! Byl samý pancíř nebo to byla kožená zbroj, která tak vypadala? Raději jsem to nechtěla zjišťovat a rychle se rozeběhla k poslednímu koni, který tam zbyl. Za sebou jsem slyšela nejen křik civilního obyvatelstva městě, ale i vojáků a výhružné vrčení, které se nepodobalo ničemu co by do lidského světa patřilo. Přesto mě to nedonutilo zastavit a vyskočila jsem na koňské sedlo!. Jednu nohu jsem měla ve třmenu, držela se bílé hřívy a vší silou jsem odkopla toho Seveřana na trámek o který se ještě před pár minutami opíral ten nenápadný muž s kloboukem. Seveřan zavrčel a já mu zamávala na rozloučenou když se se mnou kůň hnal uličkou. Po chvíli křik vojáků utichl a já mohla vylézt do sedla a zpomalit koně do kroku. Nemělo cenu ho hnát tryskem skrz celé město až ke zlodějským stájím na druhé straně města kde byl i jeden z našich hlavních vchodů do Podsvětí.

 U vrat stáje sem seskočila na zem.

,,To se podívejme!" zabručel trpaslík se zrzavým plnovousem a sekerou na zádech, který vyšel z úhledně upravených a uklizených stájí. ,,Moje oblíbená zlodějka a zbojnice!" pozdravil mě.

,,Gawline, taky tě zase ráda vidím." stiskla jsem mu ruku. Od té doby co jsme se vrátila jsem se tady ani nezastavila.

,,Slyšel sem, že sis chvíli hrála na pouštní lišku." převzal si ode mne koňské otěže.

,,Chvíli ano, někdy ti to povyprávím." už jsem pomalu odcházela když na mě zavolal: ,,Budu se těšit." seběhla jsem schody k řece, která protékala na druhé straně ulice a dotkla se kamene nad mřížemi. Místo mříží, které byli zamčené zámkem a řetězy se otevřeli skryté dveře hned vedle mříží, kterými jsem prošla. Uvnitř svítily magicky očarovaná světla a cesta byla dlážděná pečlivě srovnanými dlažebními kostkami a jak to vypadalo uvnitř? Asi šest pater do hloubky vedly různé mosty a schody. Bylo to jako na ulici akorát pod zemí! Tohle bylo Podsvětí! Můj domov a domov všech zlodějů, zbojníků, vrahů, nevěstek a jiných slušných lidí, kteří neměli na povrchu co dělat. Tenhle podzemní komplex byl takovým menším městem pod Wenorem kde všichni Rebelové měli své útočiště! Pokud šlo o sídlo tak to bylo na druhé straně a z části bylo i na povrchu! Přímo nad tím velkým sídlem kterém lemovalo několik menších domů byl takový malý domek ve kterém údajně strašilo a neodvážil se tam nikdo kromě Rebelů! Zbytek komplexu byly další domy a obchody. Já se vydala nejprve po schodech, pak po mostě ve druhém patře na druhou stranu a pak po ulici k Sídlu. Cestou sem zdravila všechny své přátele a známé, kteří mi mávali nebo na mě křičeli nějaké trefné hlášky. Nijak zvlášť jsem na to nereagovala, chtěla jsem se co nejdříve vykoupat a jít spát... Byla jsem unavená! Vrátila jsem se včera a ještě jsem nespala. Dokonce jsem neměla ani náladu na to se s někým setkat, ale tady bylo nemožné se někomu vyhnout.

,,Stát!" zvolal známí hlas. Zastavila jsem se na schodech do velkého sídla Rebelů. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se jeden z rodu Qua'rna. Měl žlutou kůži, blond dredy sahající mu až do poloviny zad, hnědou vestu zakroucené rohy a vytetované oko se zúženou zornicí- znamení Rebelů na čele. Byl to hromotluk, který měřil asi dva metry! 

Sundala jsem si kápi a roušku. Qua'rna na mě vytřeštil oči. ,,Takhle se mluví se starou známou!" popíchla jsem ho a on mě okamžitě sevřel v pevném obětí div mi nevypadli oči z důlků.

,,Já myslel, že je to vtip! Naše pouštní lištička je zpátky doma a v plné síle... Vypadáš vážně dobře." prohlédl si mne když mě pustil zase zpět na schody.

,,Ty taky nevypadáš zle." praštila jsem ho s humorem do hrudi na které se vyjímali linie bílého tetování, které se na jeho žluté hrudi jakoby zářily. ,,Uvidíme se potom, musím se jít nahlásit mistrovi." 

,,Sedí u sebe v pracovně... Určitě bude mít radost, že jsi tady." zamával mi na rozloučenou a já vešla velkou otevřenou bránou do nitra sídla. Vyhnula jsem se několika svým přátelům i duchům a přízrakům a vydala jsem se do horních pater. V nejvyšších dvou patrech, pod půdou byli pokoje, ve třetím byli různé pracovny a jiné blbosti a v tom nejnižším byl vchod a pečlivě střežená zbrojnice i s kovárnou. Tréninková místnost, které říkáme Rytířský sál byla ve spodním patře na druhé straně budovy. Vyšla jsem schody do druhého patra a zamířila rovnou k pracovně našeho mistra Levrina. Z jeho pracovny jsem slyšela vycházet známé hlasy a proto jsem se přede dveřmi na chvíli zastavila a zaposlouchala se. Jsem přeci obchodník s informacemi, no ne?