Kronika noci

17. Pravá podoba

Snad poprvé za ten měsíc mě po ránu nebolela záda. Zatímco jsem čekala na Mirana, který se ještě v noci někam vypařil nasnídala jsem se a přebírala si v hlavě všechno co jsme včera pravděpodobně zjistili o našem vrahovi a celkově o vraždě. Přecházela jsem po pokoji a trénovala jsem své umění temnoty. Má tma zcela pohlcovala světlo a pak ho zase nevracela zpět. Najednou se rozrazili dveře. Stál v nich Miran pokrytý čerstvou krví.

,,Co se stalo?!"

,,Musíme hned zmizet!" Řekl mi a popadl mě za zápěstí. Stihla jsem si vzít svůj kabát a rozeběhli jsme se dolů. Ocitli jsem se na ulici a já se rozhlédla po okolí. Zahlédla jsem v davu stráže, takže jsem ho rychle zatáhla do nejbližší tmavé uličky a zahalila nás tmou. Jejich hovor neustal když procházeli kolem nás a to znamenalo, že si nás nevšimli. Vydechla jsem a pak se na něj podívala.

,,Koně jsou na druhé straně města," řekla jsem mu vážně.

,,Jdeme, rychle..." Neptala jsem se, ale byli na něm vidět známky boje. Oba jsme se prodírali davem a doufali, že si nás nikdo nevšimne. Nevypadalo to, že by nás někdo sledoval a ani že si někdo všiml krve, kterou byl Miran pokrytý. Táhla jsme ho zpět ke koním největším davem na ulici, abychom se případným pronásledovatelům ztratili z dohledu a snažila se co nejrychleji dostat ke koním a z města. Naši koně stáli u žlabu osedlaní a v připravení na cestu. Vydechla jsem si ovšem moc brzo. Uslyšela jsem za zády zasvištění nože a odstrčila Mirana stranou právě včas. Vrhnutý nůž se zabodl do dřevěného sloupku u zdi přesně v místě kde měl seveřan před pár okamžiky hlavu.

,,Odvaž koně!" Přikázala jsem a rozeběhla se k zábradlí kde bylo uvázaných několik osedlaných i neosedlaných koní. Vyskočila jsem na něj a mečem všechny lana, která je drželi u plotu odsekla. Koně byli zplašení z toho jak jim kolem uší zasvištěl další nůž a já seskočila ze zábradlí ve chvíli kdy se do oblasti mých nohou zabodla sekera. Slyšela jsem jak na mě Miran hvízdl a já se ohlédla. Můj kůň se řítil směrem ke mně. Zhluboka jsem vydechla a rozeběhla se. Ve chvíli kdy se hřebec ocitl vedle mě zachytila jsem se sedla a jednu nohu dala do třmenu. Pro mě nebyl žádný problém se vyhoupnout do sedla, ale udělala jsem to až jsme se ocitli za bránou.  Zachytila jsem se otěží, ale nezklidnila ho ba přesně naopak. Nechala jsem ho, aby se hnal s větrem o závod po kamenité cestě směrem do lesa. Tam jsme totiž měli větší šanci na to, že onoho pronásledovatele setřeseme. Miran a jeho kůň se drželi těsně za námi. Neodvážila jsem se zastavit ba ani ohlédnout dokud se mi nad hlavou neuzavřela střecha z listí pohlcující dost slunečního svitu. Až potom jsem prudce trhla za otěže a zaklonila se v sedle. Vraník se vzepjal na zadní a zaržál, ale já se udržela.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se Miran a rozhlížel se kolem. Jeho kůň tančil na místě a nervózně přešlapoval.

,,Nic mi není, co se tam stalo?!" Zeptala jsem se, ale v tu chvíli mi kolem ucha prosvištěl šíp. Přehodila jsem nohu přes sedlo a než jsem dopadla na zem tasila jsem meč, který jsem nosila na zádech. Můj spojenec udělal to samé a koně zmizeli o kus dál. Zaposlouchala jsem se do zvuku lesa a prudce jsem se naklonila doleva hned jak jsem zaslechla zavrzaní natahující se tětivy. Další šíp se zabodl vedle mě a lučištník seskočil na zem ze stromu s nízkými větvemi. Já i Miran jsem se o sebe opřeli zády když se kolem nás semkl kruh asi šesti dalších lučištníků. Dívala jsem se z jednoho na druhého a oči se mi zabodli do muže, který prošel mezi nimi. Poznala jsem ho hned. Viděla jsem ho včera. Miran zavrčel když Finn stanul proti němu a v ruce třímal sekeru, kterou se mě pokusil dostat u stájí.

,,Jste docela otravní když chcete," ušklíbl se.

,,Věděl jsem, že jsi bastard," Miran mu úšklebek oplatil.