Kronika noci

22. Plány se komplikují

Nemluvila jsem s ním. Poslouchala, ale ignorovala jsem jeho pokusy se mnou mluvit a to ho začalo dráždit. Zase se začal chovat tak jako když jsem se poprvé setkali. Vztah mezi námi byl napjatý jako předtím a oba jsem se na toho druhého začali dávat pozor. Brzy ráno jsem se vydali do kovárny u Sluneční brány, aby jsem konečně zjistili něco o té dýce, protože přesně jak jsem si myslela ani ty dva včera mu o ní nic nedokázali říct, ale jednomu z nich prý byla povědomá. Měla jsem co dělat, abych s ním po cestě městem držela krok. Nebral na mě ohledy a vypadal rozčíleně. Doufala jsem, že za to nemůžu já. Později se ukázalo, že ho naštvalo něco jiného co se mě vůbec netýkalo, ale i přesto jsem se cítila provinile.

,,Drž jazyk za zuby," zavrčel na mě před kovárnou Miran a pak šel za kovářem. Skutečně byl z rodu Qua'rna. Byl vysoký, statný a jeho rohy byli dost dlouhé. Měl tmavou kůži, černé vlasy a někoho mi hrozně připomínal. Zatímco s ním Miran mluvil sledovala jsem ho a pokoušela jsem se si vzpomenout kde jsem jemu podobného už viděla. ,,Pojď sem," Miran na mě zničehonic mávl a vypadal, že mu to není úplně po chuti.

,,Z jakého cechu jsi?" Zeptal se kovář a já hledala oporu u seveřana po svém boku. Ten nic neřekl a kopal do kamene na zemi.

,,Rebelové," odpověděla jsem polohlasně, aby mě někdo neslyšel a stáhla jsem si kápi více do tváře.

,,To musíš znát mého bratra," usmál se a mě došlo kde už jsem ho viděla. Když jsem se po dvou letech vrátila ze Země pouští první koho jsem u sídla potkala byl můj přítel také z rodu Qua'rna. Právě proti mě stála jeho kopie akorát o něco starší.

,,Znám ho," přikývla jsem.

Kovář se podíval na Mirana. ,,Tu dýku si u mě koupil jeden z takových jako jsi ty. Na opasku měl modrý šátek." Sdělil mu a ani mě neuniklo jak Miran zbledl.

Seveřan byl jako opařený, ale nakonec ze sebe přeci jen dostal otázku: ,,Jsi si jistý?"

,,Ty dýky jsem vyrobil jen čtyři. Jednu má můj bratr, dvě má jakýsi muž z nějakého cechu," otec Robina ,,a tu čtvrtou si mi teď ukázal. Nevím jak vypadal už je to zhruba 3 roky jen vím, že měl modrý šátek na opasku... jako máš ty," ukázal kladivem na Miranův opasek. Hned vedle loveckého nože nosil světle modrý šátek, který měl jako značku do kterého klanu patří.

,,Děkujeme za pomoc," řekl mu na to a otočil se k odchodu.

,,Rebelko!" Zastavil mě ještě kovář. ,,Až uvidíš mého bratra, řekni mu, že mi chybí." Slíbila jsem, že mu to řeknu a pak jsem doběhla Mirana.

,,Budeme muset jet do mé vesnice," řekl mi ,,setkáš se s Berserky jak jsi chtěla."

* * *

Vyrazili jsem ještě ten den a já měla skutečný strach. Nejen z prostředí, kterým jsme projížděli ale i z toho co mě v té vesnici čeká. Miran byl stále naštvaný a čas od času se na mě ohlédl, aby zjistil že se třesu stále stejně. Čím výše jsem byli tím drsnější zemi jsem viděla. Málo vesnic, kterým jsme se převážně vyhýbali; ledové pláně, lesy, zasněžené vrcholky hor a lidi, kteří se podobali Miranovi. Muži kolem ramen nosili kožichy a chodili i stejně oblečení, ženy nosili dlouhé šaty s kožichy a děti běhali občas jen v prošívané teplé košili a kalhotách. Byli na zdejší podnebí zvyklí a vypadalo to, že i na Berserky si zvykli, protože je pohled na Mirana vůbec nepřekvapil. Hrdě napřímený v sedle, s vážným výrazem a žádným očním kontaktem projel kolem lidí a nevšímal si jich. Já se ponořila do myšlenek a pokoušela se nemyslet na to jaká je mi zima když se do mě opřel studený vítr.

Projížděli jsem lesem když jsem přestala dávat pozor na cestu. Můj kůň o něco zakopl a i se mnou se skácel na zem. Naštěstí se mi podařilo vyndat nohy ze třemenů než kůň dopadl, takže se mi nic nestalo. Ani jemu se nic nestalo, ale chvíli mu trvalo než se zklidnil a já musela počkat než jsem do sedla zase mohla. Miran si krátil chvíli tím, že hledal o co můj kůň zakopl.

,,Našel jsem to," pronesl a pomocí nože začal něco na zemi dělat. Stál ke mě zády, neviděla jsem co tam dělal.

,,Co jsi našel?" Zeptala jsem se a on zvedl ruku, aby mi ukázal vyrvané lano. Bylo pevné a používalo se pro lov.

,,Lano na lov, ale nechápu proč ho někdo natahoval přes cestu. Můžeš být ráda, že to nebyla past na medvědy," zahodil ho do lesa. Pohladila jsem vraníka, kterého jsem pojmenovala Havran po nozdrách. Zafrkal jakoby pochopil co Miran říká a otřel si tlamu o mou tvář.

Nevím proč, ale myslela jsem si, že to tam někdo nastražil naschvál. Ale jak asi? Nikdo nevěděl, že jsem tudy měli jít když jsem se pro to rozhodli před pár hodinami. Z toho chladu jsem přestala myslet a začínala být paranoidní. Byla jsem hladová, unavená a vymrzlá. Horší bylo, že jsem tu noc museli spát venku. Spala jsem pod stromem zabalená asi do tří dek a zuby mi cvakali. Miran měl co dělat s rozděláním ohně, ale nakonec hned potom co jsme se najedli vyhasl kvůli nedostatku suchého dřeva a trávou ani listím se nedalo přikládat. Bez varování jsem ucítila jak někdo zvedl cípy deky a lehl si vedle mě.

,,Tohle se nedá poslouchat," Miran byl podrážděný, ale nedovolil mi vstát. Chytil mě za rameno a přidržel mě, abych nemohla vstát a odejít nebo se odtáhnout. ,,Budíš mě!"

,,A já za to můžu."

,,Samozřejmě, že za to můžeš," odfrkl si. Zatnula jsem ruce v pěst a pevně stiskla čelist, měla jsem totiž dost práce s tím nerozbít mu hubu. Tak ráda bych mu v tu chvíli dala pěstí, ale zároveň jsem byla vděčná, že mi propůjčuje své tělesné teplo i když nemusel.

,,Jdi se bodout!" Stejně jsem mu potřebovala něco hnusného říct.

,,Silná slova od někoho kdo málem umrzl," rýpl do mě a pevněji sevřel můj pas i rameno. Z nějakého důvodu mě jinak nedržel,nevím jestli to mělo nějakou symboliku s tím odkud pochází, ale nerýpala jsem se v tom. Dokud se mě jen pokoušel zahřát bylo mi jedno kde má ruce.