Kronika noci

47. Vítěství za vysokou cenu

Vlk ležel na sněhu, který pod jeho levým bokem nasakoval krví a z bílé barvy se stávala karmínová. Kňučel a uši měl stažené k hlavě. Rána mu musela působit neskutečnou bolest.

První jsem se vzpamatovala já a i přes bolest v těle jsem se k němu rozeběhla. ,,Mirane!"Mohutný krk jsem sevřela v náruči. Jelen se zkrvaveným parožím a hlubokou ránu na krku ze které stále vytékala tmavě rudá krev přímo z tepny ležel o kousek dál, ale nehýbal se. Miranovi se z hrdla vydralo zakňučení a pohnul tlapou, kterou hned pokryl sníh. Žluté oko se upřelo na osobu nade mnou.

,,Pojď, děvče," Mordo mě vzal za ramena a pokusil se mě zvednout. Bylo na něm vidět, že je také v šoku.

,,Nemůžete ho tady nechat!" Zakřičela jsem na něj a ohlédla se na Miranovi bratry za járlovými zády. Nic neříkali a byli bledí jako smrt. ,,Pomozte mu!" Naléhala jsem, ale to už mě Mordo zvedl a táhl pryč. ,,Mirane!" Zakřičela jsem na vlka, který se na mě podíval a hlava se mu pohnula směrem dolů. V očích mě pálily slzy zatímco jsem se snažila dostat z Mordova stisku. Ten mě ovšem odmítal pustit a s překvapivou něhou mě odváděl pryč od krvácejícího Mirana. Když jsme pak opustili les a ocitli se zpět ve vesnici ticho prořízlo bolestné vlčí zavytí. Nohy mi zdřevěněly a já se zoufale podívala k lesu. Mordo naopak odvrátil hlavu a pokusil se rozehnat slzy mrkáním. Nemohla jsem tomu uvěřit. Miran bojoval na smrt s Ruviorem, jen aby mě chránil. Zabil svého bratra, aby zachránil mě...

 Nechala jsem se odvést do síně a stále v šoku jsem se svezla na židli v čele stolu. Mordo se posadil do svého křesla a složil hlavu v dlaních. Oba jsme mlčeli a tiše přemýšleli o tom co se stalo. Válečníci se vrátili a mezi sebou nesli Ruviora v jeho lidské podobě. Na krku měl rukou krvavou ránu a oči upíral do prázdna. Byl mrtví! Nemohla jsem se dívat na ty zachmuřilé tváře a tak jsem odešla. Šla jsem až za hradbu vesnice a posadila se na svah do trávy. Ráno jsem tam i s Miranem sledovala koně a teď je Miran mrtví! Nejvíc mě trápilo, že už ho nikdy neuvidím a nemůžu mu říct to co bych chtěla.

 Studený vítr mi zmrazil slzy na tvářích a hvízdal mi kolem uší když jsem tam seděla a třásla se zimou. Nevnímala jsem kroky jež se ozvaly za mými zády a ani jarla, který se ztěžka posadil vedle mě. Oči měl zarudlé od slz a tváře vlhké. Brečel stejně jako já...

,,Už vím jak ses cítil když zemřel Ragnar," řekla jsem a hřbetem ruky si setřela slzy. Měla jsem pocit jakoby pro mě skončil celý svět a on to musel poznat.

Dal mi ruku kolem ramen a objal mě. ,,Nechtěl jsem vidět umírat jeho syna, takhle ne," hlas mu selhal a on se znovu rozplakal. Bylo zvláštní vidět někoho jako je on plakat, ale já udělal úplně to samé ať už jsem se snažila jak jsem chtěla. Levrin říká, že smrt je vysvobození, ale když zemře někdo koho milujete je to spíše prokletí. Mirana už neuslyším mluvit, smát se ani už ho nikdy neuvidím. Propast nad kterou jsem právě stála se nedá popsat slovy, ale co vím jistě je to, že bez něj jsem zase sama v realitě, která je až příliš krutá.  

,,Mordo," Alver měl hlas zastřený smutkem, ale dokázal promluvit. Mordo si otřel slzy a vstal. Znovu jsem se zahleděla na koně, kteří už nebyli tak vzteklý jako ráno. Slyšela jsem, že si mezi sebou něco tlumeně sdělují. Mordo mi položil ruku na záda.

,,Běž se s ním pozdravit," usmál se a já hlasitě polkla. Doufala jsem, že myslí to co já a nečekala jsem na nic jiného. Rozeběhla jsem se do jeho pokoje. Rozrazila jsem dveře a rozplakala se radostí. Miran ležel v posteli. Byl bledý a dýchal pomalu, ale žil. Vrhla jsem se k posteli a bála jsem se ho dotknout, bála jsem se že se mi to jen zdá. 

,,Dej pozor," varovala mě Svala ,,je zesláblí, ale přežije to." Povzbudivě se na mě usmála a odešla, aby nás nechala osamotě. Opatrně jsem vzala jeho ruku do své a sevřela mu prsty. Hrudník se mu zvedl od hlubokého nádechu a on pomalu zamrkal a otevřel oči. 

,,Ahoj, Světluško," pozdravil mě.

,,Mirane." Váhala jsem zda ho obejmout nebo ne, ale nakonec rozhodl za mě. Pevně mě k době přivinul a já ho odmítala pustit. ,,Myslela jsem, že jsi mrtvý," podařilo se mi ze sebe dostat roztřeseným hlasem ,,to zavytí..."

,,Docan mi z rány vytrhl kus zlomeného parohu... Tobě neublížil?"

,,Nic mi není," ujistila jsem ho. Schytala jsem od Ruviora pouze pár ran, ale nic vážného to nebylo. ,,Myslela jsem, že jsem o tebe přišla."

,,Já zase myslel, že jsem přišel o tebe... Když jsem viděl jak se na tebe žene nemohl jsem zůstat stát a nic nedělat." Stále mám před očima jak se jeho tesáky zaryly do jeleního krku a povalil ho na zem. Souboj byl nefér a i když to skončilo Ruviorovou smrtí, Mirana těžce zranil. ,,Je to zlé?"

,,Nevím, neviděla jsem tu ránu," zavrtěla jsem hlavou a sledovala jak se odkryl. Od pasu do poloviny hrudníku bylo jeho tělo obmotané několika obvazy. Zrovna sahal po uvolněném cípu obvazu když jsem ho chytila za zápěstí a zavrtěla hlavou. ,,Nech si to zavázané, nemyslím si že by bylo dobré tak brzy s ránou manipulovat." 

,,Dobře, budu tě poslouchat," přikývl. Byla jsem ráda, že je v pořádku a oči mu svítí jako jindy i když byl vážně zraněný. Jeho pohybová schopnost se teď zhoršila a chvíli potrvá než se zcela zotaví, ale slíbila jsem mu že s ním do té doby zůstanu. Nakonec se ukázalo, že Berserkové mají rychle zotavovací schopnosti.