Kronika noci

11. Pomoc od přítele

,,Doufám,že po cestě nenarazíme na dalšího z tvých přátel." Pronesl uštěpačným tónem Miran potom co jsem spolu zase několik hodin nepromluvili ani slovo.

,,Maximálně na Draka," odpověděla jsem a ucítila na sobě jeho pohled ,,je otravný a taky je dobrý stopař, jistě si někdy nenechá ujít příležitost s tebou změřit síly."

,,Je to pěkná bestie," zamumlal podrážděně.

,,Jako ty," odpověděla jsem a zapřela se, protože jsem si byla jistá že mě znovu strhne ze sedla na zem. On se však ani nepohnul a jen se díval před sebe jakoby to přeslechl. Byla jsem zamlklejší než obvykle. Když se mě na něco zeptal nereagovala jsem a mé občasné odpovědi byly pouze jednoslovné či opožděné. Když jsem pak navečer rozbili tábor poblíž malého hustého hájku ze kterého byl výhled na potůček i louku opět jsem víceméně začala komunikovat.

,,Co ti je?"

,,Nic," zavrtěla jsem hlavou a se zkříženýma nohama jako mě to naučili v Zemi pouští jsem se posadila k ohni.

,,Nelži," pronesl jízlivým tónem a podal mi jak jídlo tak i vodu ,,vidím že ti něco je. Bojíš se, že tě chytí?"

,,Území Přízračných vrahů je nebezpečné a teď se pohybujeme nebezpečně blízko jedné z jejich skrýší," řekla jsem mu jen část pravdy. Byla jsem sice nervózní z toho, že jsme jim byli tak blízko, ale i proto, že mě něco znervózňovalo. Měla jsem pocit, že nás něco nebo někdo sleduje. Nikoho jsem ovšem neviděla a ani koně neprokazoval známky toho, že by něco zaregistrovali. Buď se mi to zdálo nebo ta osoba či věc šla proti větru.

Miran se usadil vedle mě a ohořelým kusem klacku rýpl do rozžhaveného dříví v ohništi, do vzduchu se okamžitě zvedla hrst jisker, které sebou odnesl vítr. ,,Cesta do Tarahonu je dlouhá, kterému z těch vašich cech patří?"

,,Nevím."

,,Takže tohle tě trápí," nepotřeboval abych mu odpovídala, dal si to dohromady. Nebyl hloupí a očividně se toho o mě za ty dva týdny naučil dost. Trochu mě to znervózňovalo. ,,Chápu."

,,Pochybuju," odsekla jsem a uhnula před ním pohledem.

Odfrkl si. ,,Poslyš," začal a znělo to dost zlověstně ,,možná jsem seveřan, ale dokážu tě pochopit." Při těch slovech jsem se na něj podívala. Jeho tvář ani oči nebyli ani trochu přívětivé, ale něco zvláštního v nich bylo. Díval se na mě jakoby říkal: ,,Zkus mi věřit, alespoň prozatím." Nic jsem na to neřekla a oči jsem obrátila k obloze. Znovu jsem přemýšlela jak se asi má moje rodina a ostatní Rebelové.

* * *

V noci jsem spala dost neklidně a probudil mě nějaký šramot. Otevřela jsem oči a rozkoukala se v pohasínajícím světle ohně. Naproti mě ležel Miran, ale jeho tělo svírali nějaká lana... I kolem úst měl jedno. Jeho žluté oči zářili ve tmě jako dvě světlušky a stříhal pohledem k něčemu za mými zády.

,,Co to..." Pronesla jsem nahlas, ale v mžiku mě někdo zezadu chytil za pusu a stáhl k sobě. Začala jsem se vzpírat dokud mi nohy a ruce něco neznehybnělo. Z rukou se mi začala sápat temnota, ale pak jsem uslyšela známí hlas.

,,To jsem já, jen klid," sdělil mi šeptem Raven a tvář si opřel o mou hlavu. Srdce, které mi bilo jako o závod se uklidňovalo a já pozorně naslouchala okolí. Slyšela jsem kopyta několika koní, které se kolem nás prohnali a pokračovali dál. Jejich jezdci si něco podrážděně mumlali a nadávali si mezi sebou. Dokud se jejich tlumené hlasy a koně nevzdálili Raven mě nepustil, ale udělal to hned jak se ujistil, že jsme v bezpečí. ,,To bylo o fous," vydechl a jeho ocelová lana se stáhla zpět a oba nás pustil ,,přišel jsem právě v čas."

,,Díky," poděkovala jsem a stiskla mu rameno. Raven se posadil na paty a naklonil hlavu na stranu. Bylo to nepatrné a nenápadné kývnutí.

,,Kdo to byl?" Zeptal se Miran bez špetky vděku a mnul si zápěstí kolem kterého se zřejmě příliš silně obmotalo ocelové lano.

,,Odpadlíci. Kdyby vás našli zřejmě by vás zabili," podíval se na mě. Věděla jsem co si o tom myslet ale přesto jsem nedala nic najevo ,,měli jste štěstí, že jsem vás našel dřív než oni."

,,Jak jsi nás našel?"

,,Nařin pach je nezaměnitelný a pro ty kteří ho znají i se dá dobře vystopovat. Znám její skrývací schopnosti i když mi tentokrát dali zabrat," uznal a zase nasadil ten svůj nezaměnitelný úšklebek, který doprovázelo to zvláštní uchechtnutí. Dívala jsem se mu do planoucích zelených očí a byla jsem ráda, že nás vystopoval. ,,Měli by jste z tohohle území zmizet co nejdřív... Kam máte vůbec namířeno?"

Miran na mě varovně zakoulel planoucíma očima, které se podobali světluškám. ,,Do..." polkla jsem a tak nějak jsem si rychle vybírala. Můj přítel od dětství nebo někdo koho znám pár týdnů? ,,Daleko," odpověděla jsem a ani jednomu z nich jsem se nehodlala podívat do očí. Věděla jsem, že Drak nahnul hlavu na stranu, ale pochopil rychle o co tady jde.

,,Nebudu se ptát, ale konec našeho území je odtud několik hodin cesty, ale doprovodit vás nemohu."

,,Už si dám větší pozor, neboj se," vstala jsem a on také vstal. Chytli jsme se za předloktí a jeden druhému se hluboce zadívali do očí. Miran si odfrkl a něco v tom jeho jazyce zamumlal. ,,Dej na sebe pozor, uvidíme se zase brzy."

,,Budu se těšit, vyřídím tvé pozdravy." Pustila jsem jeho ruku, ale on mi jí ještě varovně stiskl a pak se usmál. ,,Měj se, Stíne," rozloučil se a zmizel ve tmě. Potom co zmizel jsem se nepodívala na Mirana ani jedinkrát. Pouze jsem si lehla zpět na své místo, otočila se zády a sledovala temná stébla trávy které tančily ve větru, který přivál z hor.