Kronika noci

32. Skryté jizvy

,,Vidím," zastavil mě Mordův hlas a já se na něj rychle ohlédla ,,že už ti je lépe?" Vyšel zpoza kožené sítě visící ze stropu, který byla za stoly. Neviděla jsem co bylo za nimi, ale očividně to nebylo nic tak hrozného. Doufám!

,,Ano," přikývla jsem a couvla instinktivně dozadu což mělo za následek naražení do lavice, která zavrzala po zemi a lehce se odsunula pod stůl.

,,Ona mluví," usmál se Mordo a podíval se na zamyšleného Mirana. ,,Byl jsi tam?" 

,,Ne, postarám se o to sám." 

,,Kdybys potřeboval.." 

,,Ne, děkuji," odpověděl okamžitě a dost ostře, aby se to dalo považovat za odseknutí. Já jsem jen přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a vůbec nechápala o čem se tady baví. Neměla jsem ani čas to všechno pochopit, protože v tom mě Miran vzal za ruku a ukázal na druhou stranu síně. Šla jsem s ním, protože jsem nevěděla co jiného bych měla dělat.

 V pokoji již nepanovalo přítmí když jsem vešli dovnitř, ale okno bylo otevřené a byl tu příjemný horský vzduch. Postel byla ustlaná a já jsem přemýšlela, že jsem v ní možná měla zůstat a dál spát. Mohla jsem se dál chumlat do deky i kožichů... Bože jaká mi je zima! Objala jsem si ramena a podívala se na Mirana, který si přes hlavu přetáhl košili a náhrdelník na jeho krku se rozhoupal. Pohled mi přitáhly jizvy a jeho tetování. 

,,Podívej se do té spodní police ve skříni," řekl mi a lehl si na postel zatímco v nočním stolku něco hledal. Podívala jsem se tam a vyndala ze skříně složené oblečení. ,,Je tvoje, v tomhle oblečení tady chodit nemůžeš," pronesl a stále se hrabal ve stole. Nic jsem na to neřekla a převlékla se. Oblečení teď bylo mnohem teplejší a bylo i docela příjemné. Košile byla prošívaná a vlněná, aby v ní nebyla zima; boty byly pokryté středně tlustými pásky a kožišinou uvnitř, nátepníky byly vyztuženy hebkou srstí, kolem ramen jsem měla vlčí kožich a ramena chráněná nejen kroužkovou lehkou zbrojí, ale také tlustou kůží; nechyběl ani pásek a pochva na meč uzpůsobená pro nošení na zádech. Zbraně jsem si sundala ze starého oblečení a teď jsem je aranžovala do toho nového, aby bylo pohodlné se v něm pohybovat tiše a lehce. Oblečení sice bylo trochu těžší než to mé zlodějské, ale v tom starém bych zřejmě zemřela zimou. Vlasy jsem si zapletla do čtyřech malých copánků na obou stranách jež vedly do jednoho velkého culíku, který v polovině přešel do copu. 

,,Co tomu říkáš?" Zeptala jsem se Mirana a prohlížela se v zrcadle se zlatým rámem zdobený rytinami.

Vlk na okamžik vzhlédl a prohlédl si mě. ,,Sluší ti to," usmál se, ale úsměv se mu v očích neodrazil. Zachmuřila jsem se a posadila se vedle něj na postel. 

,,Co to děláš?" 

,,Všiml jsem si jak přemýšlíš proč nosím nátepníky a nesundávám je," povzdechl si a začal si rozvazovat provázek kterým je měl pevně stažené ,,teď to uvidíš." Sledovala jsem jak je sundává a když jsem viděla co na rukou má pochopila jsem co tím skrývá. Obě zápěstí měl pokryta jizvami a poznala jsem, že ty rány museli být velmi hluboké.

,,Pokoušel sis podřezat žíly?" Zděsila jsem se. 

,,Ne, to mi udělal můj bratr." 

,,Co?!" 

,,Severo je dost agresivní a když jsem si jednou hrál s otcem pochopil kdo je Ragnarův oblíbený syn a kdo je ten silný... naštval se a udělal mi tohle," sevřel ruce v pěst a vypadalo to, že s rukama i přes obtíže může hýbat normálně.

,,Pokusil se tě zabít," řekla jsem i když se mě nikdo neptal.

Přikývl a pak si odhrnul vlasy z očí. ,,Když to otec viděl nejdřív mi pomohl a pak mého bratra zbil řemenem. Matka se ho pokoušela bránit, ale otec se naštval takovým způsobem, že se proměnil a chtěl jí roztrhat. Zachránil jsem jí já, protože mně by otec nikdy neublížil," vysvětlil a já polkla. Opatrně si na zápěstí začal něco mazat a sykal přitom bolestí. 

,,Stále tě to bolí?"

,,Mám na to moc drsné ruce," odpověděl. I když to neřekl cítila jsem nutkání mu pomoci. Opatrně jsem ho vzala za zápěstí a převzala jeho práci. ,,Taky je nemáš úplně nejjemnější," popíchl mě. 

,,Jsem bojovník i když bojuji jiným stylem než ty," opáčila jsem a prohlížela si jeho jizvy. Byly skutečně hrozné a já nechápala jak někdo mohl něco takového udělat dítěti. ,,Napadá tě někdo kdo mohl krále zabít?" 

,,Ne, ale musím na to opatrně... nemohu si dovolit, aby ten vrah utekl." 

,,Vrátíš se pak do Wenoru?" 

,,Nevím, ty se chceš vrátit?" Ruce mi ztuhly a srdce se mi zastavilo. Na co se to, u všech bohů, právě zeptal?!

Chvíli jsem byla jako omámená. ,,Mám tam rodinu Mirane, musím se vrátit a navíc, musím dál pracovat," vysvětlila jsem mu a obvázala jsem mu ruce jemným obvazem. Vypadal zklamaně, ale i tak že tomu rozumí. 

,,Musím jít za..." Nedopověděl a pak zavrtěl hlavou jako bych mu nestála ani za vysvětlování. 

,,Mirane," smutně jsem na něj hleděla, ale on odešel. Tohle že znamenalo milovat někoho? Nedokáže pochopit, že s ním tady nemůžu zůstat tak jak mu mám věřit, že mě skutečně miluje a jen to nepředstírá?